ECLI:CZ:US:2012:1.US.976.12.1
sp. zn. I. ÚS 976/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou společnosti Sládek & Partners, advokátní kancelář, v. o. s., se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, 150 00 Praha 5, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2012, č. j. 134 EC 152/2010-27, za účasti Okresního soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví usnesení uvedený II. výrok rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2012, č. j. 134 EC 152/2010-27, kterým byla v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 300 Kč.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zároveň měla být porušena zásada plynoucí z čl. 90 Ústavy.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce částku ve výši 1 008 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč. Stěžovatelka se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení žalované částky s odůvodněním, že žalovaný dne 26. října 2005 cestoval MHD v Ostravě na lince č. 54, přičemž při kontrole oprávněným zaměstnancem Dopravního podniku Ostrava a. s. se neprokázal platným jízdním dokladem. Na základě této skutečnosti žalovaný podepsal Dohodu s cestujícím č. E 470596, když se na základě této dohody zavázal zaplatit jízdné ve výši 8 Kč a přirážku ve výši 1 000 Kč, a to do 15 dnů ode dne zjištění jízdy bez platného jízdního dokladu. Na základě Smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne 14. 11. 2008 mezi společností Dopravní podnik Ostrava a. s. a společností Freedom Investment s. r. o. a smlouvy uzavřené dne 27. 11. 2008 uzavřené mezi společností Freedom Investment s. r. o. a stěžovatelkou, došlo k postoupení pohledávky, když se takto stala řádnou věřitelkou z pohledávky stěžovatelka.
Okresní soud v Ostravě shledal, že žaloba byla důvodná a rozhodl výrokem I., jak je uvedeno výše.
Ohledně nákladů řízení Okresní soud v Ostravě v rozsudku uvedl, že stěžovatelka v daném řízení byla úspěšná, proto má podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Ohledně nákladů řízení se soud dále ztotožnil se stanoviskem vycházejícím z usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011, které mimo jiné v odůvodnění mělo uvést, že právo účastníka na zastoupení advokátem na straně jedné a právo na náhradu nákladů řízení s tím spojených na straně druhé jsou práva, která sice spolu úzce souvisí, avšak nejsou nerozlučně spjata. Podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. je možné přiznat pouze náhradu nákladů, které byly v souvislosti s uplatňováním (či bráněním) práva vynaloženy účelně. Měřítkem účelnosti je proto nezbytné poměřovat veškeré náklady, které účastníku v průběhu řízení vznikly, tedy i náklady vynaložené účastníkem v souvislosti s jeho zastoupením advokátem. Na posuzování účelnosti nákladů právního zastoupení nelze rezignovat a omezit se jen na konstatování, že takové náklady jsou účelné vždy, a to již jen proto, že účastník, jehož zastupuje advokát, tímto způsobem realizuje své právo na právní pomoc garantované v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Okresní soud v Ostravě dospěl v dané věci k závěru, že stěžovatelka vede u Okresního soudu v Ostravě více než 8000 sporů, jejichž předmětem jsou pohledávky vzniklé z nezaplaceného jízdného při jízdě v MHD Dopravního podniku Ostrava a. s. Vymáhání těchto pohledávek je pro stěžovatelku významným, ne-li výlučným předmětem podnikatelské činnosti za účelem dosažení zisku. Podle názoru uvedeného soud by měl každý podnikatel disponovat vlastními personálními, technickými popř. i jinými zdroji potřebnými pro výkon podnikání. V předmětu své činnosti se stěžovatelka odlišuje od jiných podnikatelů, od nichž pohledávky nabývá, neboť těm vznikají toliko jako "nechtěný vedlejší produkt." U takto zaměřených podnikatelů lze vyžadovat dostatečné personální a jiné zdroje pro výkon podnikatelské činnosti, naopak pro zastoupení advokátem jsou důvody dány jen mimořádných okolností. Tyto však ve věci zjištěny nebyly, neboť stěžovatelka uplatnila vzorový návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, na němž jsou měněny pouze jednotlivé údaje. Tato činnost je natolik rutinní, že nevyžaduje žádné odborné znalosti. V žádné fázi řízení tak stěžovatelka nepotřebovala odbornou pomoc advokáta. Náklady na náhradu právního zastoupení stěžovatelky tak nebyly účelnými, nýbrž účelovými.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítala, že soud jí měl přiznat mimo částky 300,- Kč, představující náklady na zaplacený soudní poplatek, i náklady řízení vynaložené na právní pomoc v zájmu zajištění odborné péče při hájení jejich práv. Podle názoru stěžovatelky okresní soud svým rozhodnutím přivodil stěžovatelce zjevnou nespravedlnost. Okresní soud v Ostravě údajně nezohlednil náklady na podnikání stěžovatelky, které nezahrnují pouze samotné zpracování elektronického podání, nýbrž i řadu dalších činností.
Dále měl soud nepřípadně přihlédnout k tomu, že stěžovatelka je právnickou osobou a že na druhé straně je osoba fyzická; v tom se stěžovatelka dovolává rovnosti před zákonem. Stěžovatelka se pak dovolává těch dřívějších závěrů Ústavního soudu, v nichž byla otázka náhrady nákladů řízení podřazena pod kautely spravedlivého procesu. Konečně stěžovatelka poukázala na vyhlášku č. 64/2012 Sb. ze dne 24. 2. 2012, která novelizuje vyhlášku č. 484/2000 Sb., v níž jsou určeny paušální sazby při určení odměny za zastupování účastníka advokátem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení.
II.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jak tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny ve výši 1 008 Kč.
Zde se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí, a ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež (obsahově) nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, sp. zn. IV. ÚS 502/05 nebo sp. zn. III. ÚS 1285/09 a sp. zn. III. ÚS 3021/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1285/09, sp. zn. III. ÚS 3021/09 nebo sp. zn. III. ÚS 3119/09).
Výše uvedené vyúsťuje v doktrínu Ústavního soudu, dle níž v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2.000,- Kč (ust. §202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. §202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10.000,- Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V tomto usnesení Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09). V případě těchto bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž je třeba dodat, že částka 10.000,- Kč není absolutní a jedinou hranicí pro posouzení mezní hranice elementární opodstatněnosti ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno.
V nyní předložené věci jsou shora uvedené závěry stran bagatelnosti merita sporu plně aplikovatelné. Tvrzené vady napadeného výroku a jeho odůvodnění zjevně nemohou způsobit zásah do základních práv a předložená problematika proto nemá ústavněprávní rozměr.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Ostravě se otázkou účelnosti náhrady nákladů řízení velmi podrobně zabýval a jeho vydané rozhodnutí je pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno, a to zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení ve věci stěžovatelky ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 44/12, usnesení ze dne 26. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 985/12 a další). Pro úplnost je vhodno uvést, že Okresním soudem v Ostravě citovaná pasáž z "odůvodnění" usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011, je toliko vyjádřením účastníka řízení, nicméně s vlastními závěry Ústavního soudu (v další části odůvodnění) zásadně koresponduje. Pokud Okresní soud v Ostravě v době svého rozhodování vycházel z tehdy zcela aktuálních závěrů usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 (přes jeho formální nezávaznost), a vztáhl je na zcela konkrétní situaci stěžovatelky, nelze mu v tomto ohledu nic vytknout.
III.
Nad rámec uvedeného dále nutno konstatovat, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 se pokusil do budoucna podrobněji vytyčit zásady rozhodování o náhradě nákladů řízení v přesně vymezených situacích a usměrnit tak přístup obecných soudů v otázce přiměřenosti výše náhrady nákladů řízení. V tomto se sluší obecné soudy upozornit zejména na bod 33 odůvodnění nálezu, dle něhož Ústavní soud požaduje, aby rationes decidendi tohoto nálezu byly aplikovány ve všech dosud pravomocně neskončených řízeních.
V citovaném nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že "[ú]kolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije." Obecný soud v rámci svých úvah tak musí sledovat logiku dvou kroků plynoucích ze zákonné úpravy (§142 odst. 1 o. s. ř.), přičemž v prvním z nich řeší otázku, zda náklady byly vynaloženy účelně a v druhém jejich konkrétní výši, a to eventuálně (podle skutkových okolností) v intencích požadavku přiměřenosti ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11, jehož nosné závěry odůvodnění se právě tímto aspektem zabývají (bod 31 citovaného nálezu). K závěru o zásadním rozdílu uvedených dvou kroků úvah obecného soudu dospěla zvláště v souvislosti s analýzou aktuální judikatury Ústavního soudu ve věcech účelnosti a přiměřenosti nákladů řízení rovněž právní doktrína (viz např. Lavický, P. Účelnost nákladů spojených se zastupováním advokátem. In Právní fórum, č. 5/2012, v tisku).
V tomto tedy nutno zdůraznit, že úvahy Okresního soudu v Ostravě v předložené věci, a to v naznačené fázi posuzování účelnosti vynaložených nákladů na zastoupení advokátem, jsou řádně a dostatečně odůvodněny, jak již bylo konstatováno výše. Okresní soud v Ostravě dospěl k závěru o zjevné neúčelnosti nákladů na zastoupení advokátem a věc proto zcela přiléhavě použil právní závěry usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11. V takovém případě proto pozbývá otázka přiměřenosti přiznané výše nákladů na významu. Stranou Ústavní soud nyní již ponechává stranou další možné úvahy směřující k hodnocení postupu žalobců v modelové situaci jako rozporného se zákazem zneužití práva (Lavický, P. Účelnost nákladů, cit výše; Majchrák, M. Hromadné vymáhání pohledávek - na pomezí práva, spravedlnosti a businessu. In Bulletin advokacie, č. 3/2012, s. 64.).
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu