ECLI:CZ:US:2012:2.US.100.12.1
sp. zn. II. ÚS 100/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudců Pavla Holländera a Dagmar Lastovecké ve věci navrhovatele T. K., zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem Legerova 44, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011 sp. zn. 44 To 634/2011 a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 19. října 2011 sp. zn. 1 KZV 64/2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí (po odstranění vad návrhu) formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze; jím soud po osobním slyšení stěžovatele (III.) zamítl jako nedůvodnou jeho stížnost směřující do tamtéž označeného (a rovněž kasačním návrhem napadeného) usnesení Městského státního zastupitelství v Praze, kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovatel podle §71 odst. 4 trestního řádu ponechává z důvodu obsaženého v §67 písm. a) trestního řádu nadále ve vazbě. Dále soud rozhodl, že se (I.) dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nepřijímá písemný slib stěžovatele, ani (II.) dle §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu nabídka peněžité záruky ve výši 600.000,- Kč daná stěžovatelem.
Stěžovatel tvrdil, že předmětnými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv na osobní svobodu a spravedlivý proces, zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z pohledu uplatněného vazebního důvodu namítal absenci konkrétních skutečností zakládajících důvodnou obavu z jeho útěku, přičemž v této souvislosti co do míry určitosti odůvodnění odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 226/96. V kontrapozici k rozhodovacím důvodům Městského soudu v Praze stěžovatel popsal příkladmo svá některá jednání, z nichž lze dle něj usuzovat na to, že obava (soudem shledávaná) není dána. Proto se domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud opakovaně konstatoval, že do úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10).
Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená usnesení z hlediska požadavků kladených na obsah rozhodnutí v §134 odst. 2 trestního řádu obstojí; do kontradikce s nálezem sp. zn. IV. ÚS 226/96 se tato usnesení nedostávají.
Pokud má stěžovatel za to, že se neopírají ve svých vývodech o konkrétní skutečnosti, resp. že se jedná v některých ohledech o spekulace či pravděpodobnostní úsudky, z povahy věci - když nelze požadovat jistotu nastoupení následku, jemuž má útěková vazba čelit, leč toliko důvodnou obavu - plyne, že tomu ani jinak stran některých soudem (a Městským státním zastupitelstvím v Praze) předložených úvah být nemůže; rozhodující přitom z pohledu ústavněprávního je, že nejsou projevem svévole a zohledňují (v intencích účelu vazby) racionálně posuzované objektivní konstelace (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 566/03). Ze zorného úhlu stíhaného jednání jsou v napadených usneseních dostatečně popsány důvody vedoucí k obavám předvídaným v §67 písm. a) trestního řádu a z jejich odůvodnění se dostatečně (a konkrétně) podávají i důvody, proč nebylo možno trestní stíhání dosud skončit a propuštěním stěžovatele by hrozilo, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání (§71 odst. 4, ve znění pro posouzení věci rozhodném).
Připojit nutno, že tvrzení stěžovatele, dle něhož skutečnost hrozby vysokého trestu nezakládá důvod útěkové vazby [jíž nejsou kritizovaná usnesení (specificky) podložena], obsah judikatury Ústavního soudu vyvrací; v ní je naopak dostatečně vyloženo, že hrozba vysokým trestem totiž může být (při současném respektování příslušných ústavních kautel) sama o sobě konkrétní skutečností, jež zakládá důvodnou obavu, že obviněný uprchne či že se bude skrývat (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03, IV. ÚS 353/04, II. ÚS 469/05, I. ÚS 603/07, IV. ÚS 3294/09).
Jak plyne z řečeného, Ústavní soud posoudil návrh jako zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2012
Jiří Nykodým
předseda senátu Ústavního soudu