ECLI:CZ:US:2012:2.US.1087.12.1
sp. zn. II. ÚS 1087/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. F. M., advokáta, zastoupeného Mgr. Dagmar Vrbovou, advokátkou advokátní kanceláře Matouš & partneři, se sídlem v Praze, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 502/2011-113 ze dne 16. prosince 2011, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 53 C 404/2007-104 ze dne 20. září 2011, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. března 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo rozsudkem soudu prvního stupně žalovaným (jimž byl stěžovatel opatrovníkem) uloženo zaplatit žalobci částku 15.321,85 Kč s úrokem z prodlení, z titulu postoupené úvěrové smlouvy, žaloba co do částky 23.548,81 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta, bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce nahradit žalovaným náklady řízení, a konečně bylo České republice uloženo zaplatit stěžovateli, coby opatrovníkovi, na náhradě nákladů řízení částku 8.072 Kč. Usnesením odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatele změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů opatrovníka tak, že výše odměny a hotových výdajů opatrovníka činí částku 6.552 Kč. Tvrdí, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do základního práva stěžovatele na legitimní očekávání ochrany majetku garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále do základního práva stěžovatele na spravedlivou odměnu čl. 28 Listiny základních práv a svobod. Ve skutečnosti přitom nenapadá rozsudek soudu prvního stupně jako celek, ale toliko ve výroku o náhradě jeho nákladů, která mu byla vůči státu přiznána. Proto je omezen skutečný rozsah přezkumu i okruh účastníků řízení oproti situaci, kdyby byly napadeny výroky, jež mají vztah i k jiným účastníkům řízení než je právě jen stěžovatel.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že proti výroku o nákladech řízení podal odvolání pouze on. Má za to, že v takové situaci se podle §212 občanského soudního řádu nemůže jeho právní postavení na základě jeho odvolání zhoršit. Stěžovatel mohl po vydání rozsudku soudem prvního stupně legitimně očekávat, že výše jeho odměny bude činit alespoň částku přiznanou soudem prvního stupně nebo že případně odvolací soud jeho odvolání vyhoví. Městský soud v Praze však odměnu přiznanou soudem prvního stupně svévolně snížil. Dovolává se v té souvislosti právních názorů obsažených v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.), sp. zn. IV. ÚS 525/02 (N 131/31 SbNU 173), sp. zn. I. ÚS 185/04 (N 94/34 SbNU 19), a rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Beyeler proti Itálii č. 33202/96 ze dne 5. ledna 2000, a Zwierzynski proti Polsku č. 34049/96 ze dne 16. června 2001 (správně 19. června 2001).
3. Stěžovatel dále uvádí, že bylo pro výpočet jeho odměny použito ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu, které je v rozporu s §1 odst. 2 zákona o advokacii a zakládá neodůvodněnou nerovnost v odměně za shodnou práci advokáta. Je podle stěžovatele zcela absurdní, aby byla sazba za úkon ve věcech podle §9 odst. 2 advokátního tarifu byla o dvě třetiny vyšší než ve věcech, kdy probíhá regulérní civilní spor. To, že advokát ustanovený jako opatrovník nemá kontakt se svým klientem, automaticky neznamená, že by byly úkony právní služby v těchto věcech méně pracné. Naopak, bez osobní znalosti věci, kterou obvykle klient má, je úspěšné bránění jeho práv obtížnější. Koneckonců, ve věcech žalob společností zabývajících se odkupem pohledávek je i právní zástupce těchto společností odkázán téměř výlučně na písemné podklady a s podněty klienta se nemusí nijak vypořádávat. Přesto výši přiznávaných nákladů řízení nikdo nezpochybňuje. V této souvislosti dále upozorňuje na praxi soudů, že v případě úspěchu strany zastoupené opatrovníkem z důvodu neznámého pobytu účastníka, je protistraně uložena povinnost hradit náklady řízení České republice dle vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. Opatrovníkovi je pak přiznána odměna podle §9 odst. 5 advokátního tarifu. Rozdíl mezi odměnou získanou státem od druhého účastníka řízení a odměnou vyplacenou opatrovníkovi může dle předmětu řízení dosahovat značné výše.
4. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
6. Zatímco v trestním řízení je zákaz reformace in peius jedním ze stěžejních principů odvolacího řízení (viz nález sp. zn. I. ÚS 670/05, N 88/41 SbNU 127; aj.), v civilním řízení nic obdobného není. Nadto je potřeba zdůraznit, že je v režimu základních práv chráněn toliko existující majetek (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o přijatelnosti ve věci Poláčkovi proti České republice č. 38645/98 ze dne 10. července 2002, aj.). Proto nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatele v tom, že byl jeho nárok přiznaný soudem prvního stupně v důsledku stěžovatelem podaného odvolání odvolacím soudem omezen.
7. Pokud jde o meritum věci Ústavní soud ve své již ustáleného rozhodovací činnosti vyložil, že jednak není jeho úkolem rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů (srov. sp. zn. IV. ÚS 880/09 ze dne 15. června 2009, sp. zn. II. ÚS 2722/09 ze dne 18. února 2010, sp. zn. III. ÚS 84/10 ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. IV. ÚS 812/10 ze dne 6. dubna 2010), a současně z kontextuálního hlediska účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení nezakládá porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti ani jiných ústavně zaručených práv (např. sp. zn. III. ÚS 1292/10 ze dne 12. srpna 2010). Na tuto ustálenou rozhodovací činnost přitom odvolací soud ve svém rozhodnutí přiměřeně poukázal, aniž by se s tím stěžovatel jakkoliv vypořádal. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou proto polemikou se závěry obecného soudu, která zásadně není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny.
8. Pokud jde o související námitku, totiž že dochází k odlišnému vymezení odměny ustanovenému opatrovníkovi a nákladů státu na tuto odměnu v náhradových výrocích, tak tato praxe nepochybně není ústavně souladná. Ovšem představuje zásah do práv toho, komu vzniká povinnost takto vzniklý rozdíl platit (nález sp. zn. II. ÚS 622/10 ze dne 19. 10. 2010). Takovou osobou ovšem rozhodně není stěžovatel v posuzovaném případě.
9. V každém případě stěžovatel výslovně uvádí námitky pouze proti výrokům obecných soudů týkajících se náhrady jeho odměny a hotových výdajů. K námitkám vůči ostatním výrokům nebyl aktivně legitimován ani v řízení před obecnými soudy, a není k tomu aktivně legitimován ani v řízení před Ústavním soudem. S ohledem na to Ústavní soud nejednal s potenciálními vedlejšími účastníky řízení, neboť ústavní stížnost vůbec nebyla způsobilá dotknout se jejich práv.
10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl a to v části týkající se odměny a hotových výdajů stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona, a ve vztahu ke zbývajícím výrokům soudu prvního stupně coby podanou někým zjevně neoprávněným, podle §43 odst. 1 písm. c) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu