ECLI:CZ:US:2012:2.US.1207.12.1
sp. zn. II. ÚS 1207/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem Jiráskova 378, 252 29 Dobřichovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, č. j. 6 Ads 153/2011-44 ze dne 12. ledna 2012, a rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 4 Ad 61/2011-24 ze dne 29. července 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavního pořádku následkem překvapivých rozhodnutí.
Z napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze rozhodl o zamítnutí žaloby stěžovatele proti rozhodnutí o jeho odvolání proti rozhodnutí Orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, č. j. OSZ-50536-38/VD-Ku 2008 ze dne 20. února 2008 ve věci zvýšení starobního důchodu. Správní žalobou napadeným rozhodnutím o odvolání bylo stěžovatelovo odvolání zamítnuto jako nedůvodné a napadené rozhodnutí v celém rozsahu potvrzeno.
Městský soud vyšel z toho, že podle stěžovatele je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí skutečnost, že mu v roce 2001 nebyla dána možnost volby mezi nárokem na příspěvek za službu a starobním důchodem podle ustanovení §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, v rozhodném znění (dále jen "zákon o služebním poměru"). Shledal, že mezi účastníky je nesporné, že Orgánem sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra bylo rozhodnuto pravomocně dne 2. ledna 2001 pod č. j. OSZ-50536-15/VD-Da-2001 o zániku stěžovatelova nároku na příspěvek za službu. Za nespornou považoval též skutečnost, že stěžovateli byl pravomocným rozhodnutím Orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 18. dubna 2001 pod č. j. OSZ-50536-20/VD-Da-2001 přiznán starobní důchod. Žalobou napadeným rozhodnutím i rozhodnutím Orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra v prvém stupni bylo dle soudu rozhodováno ve věci zvýšení starobního důchodu podle nařízení vlády č. 256/2007 Sb., o zvýšení důchodů v roce 2008. Tímto rozhodnutím dle něj nebylo rozhodováno o nároku na starobní důchod, ale pouze o zvýšení tohoto důchodu na základě uvedeného nařízení vlády. Rovněž nebylo tímto rozhodnutím rozhodováno o stěžovatelově nároku na příspěvek za službu. Městský soud proto dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná, pokud směřuje proti nesprávnému postupu žalovaného a správního orgánu v prvním stupni podle zákona o služebním poměru. Skutečnosti, které stěžovatel napadenému rozhodnutí vytýká, tak nebyly předmětem rozhodování v této věci. Soud se proto tvrzením uvedeným ve stěžovatelových námitkách nezabýval. Předmětem rozhodnutí, které je žalobou napadeno, bylo rozhodování o zvýšení starobního důchodu podle nařízení vlády č. 256/2007 Sb., o zvýšení důchodů v roce 2008. Z podané žaloby vyplývá, že stěžovatel neměl námitky k postupu žalovaného nebo správního orgánu v prvním stupni, pokud jde o výpočet zvýšení starobního důchodu podle uvedeného nařízení vlády. Městský soud přitom neshledal v postupu vedlejšího účastníka žádné pochybení.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších změn (dále jen "s. ř. s."), tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Namítl, že napadené rozhodnutí vychází ze zásadně nepřijatelného stavu, který nastal tím, že vedlejší účastník stěžovateli odejmul možnost provést řádnou volbu mezi vyplácením příspěvku za službu a starobním důchodem. Protože vedlejší účastník svým rozhodnutím ze dne 2. ledna 2001 rozhodl, že stěžovateli příspěvek za službu nenáleží, a posléze rozhodnutím ze dne 18. dubna téhož roku přiznal stěžovateli starobní důchod, dle stěžovatele vyplývá, že mu vedlejší účastník volbu neumožnil, a že tedy jeho nárok na příspěvek za službu (nyní výsluhový příspěvek) stále nezanikl. Stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. dubna 2007, č. j. 5 As 71/2006-86, ze kterého podle jeho názoru vyplývá, že v případě, kdy nárok nenáleží, tento nárok nezaniká, jen se nerealizuje a v následné době se realizace původního nároku může obnovit, respektive může pokračovat.
Stěžovatel dále upozornil na fakt, že příspěvek je dávkou sociálního zabezpečení (odkázav na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 A 86/2002-27 ze dne 5. března 2004 a na nález Ústavního soudu ze dne 28. února 1996, č. 107/1996 Sb.), která je nepromlčitelná a vedlejší účastník by tedy měl k její existenci z úřední povinnosti přihlížet. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek zrušil a vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud však neshledal v postupu účastníka či vedlejšího účastníka žádné pochybení. Kasační soud především podtrhl, že předmětem řízení, ve kterém bylo vydáno odvoláním napadené rozhodnutí Orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, bylo rozhodování o hromadném zvyšování důchodů (valorizaci). Pokud tak stěžovatel napadal svým odvoláním toto rozhodnutí, nemohly být dle Nejvyššího správního soudu jeho námitky důvodné, protože nesměřují k předmětu správního řízení v prvním stupni.
Pakliže měl stěžovatel za to, že rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 2. ledna 2001, kterým bylo rozhodnuto, že mu nenáleží příspěvek za službu, bylo nezákonné, bylo dle Nejvyššího správního soudu namístě, aby využil opravných prostředků ve správním řízení včetně případné následné žaloby ve správním soudnictví proti tomuto rozhodnutí, přičemž odkázal na obdobnou situaci ve stěžovatelem odkazované věci č. j. 5 As 71/2006-86. Uzavřel, že jestliže tak stěžovatel neučinil, nemůže tato rozhodnutí napadat v řízení, jehož předmětem nebylo rozhodování o příspěvku za službu ani o nároku na starobní důchod, ale pouze rozhodnutí o valorizaci přiznaného důchodu. Vedlejší účastník tak podle názoru Nejvyššího správního soudu nepochybil ani v tom, že z moci úřední nepřihlédl k existenci nároku na příspěvek za službu, neboť existence tohoto nároku nebyla předmětem řízení ani před žalovaným, ani před správním orgánem první instance. Z těchto důvodů kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které předestřel argumentaci mající prokázat, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se shora uvedenými ustanoveními Ústavy a Listiny. Vyjádřil své přesvědčení, že Městský soud v Praze měl přihlédnout k tomu, že předmětné rozhodnutí, o jehož zrušení stěžovateli jako žalobci šlo, vycházelo ze zásadně nepřijatelného stavu. Ten prý nastal okamžikem nezákonného postupu Ministerstvu vnitra vůči stěžovateli v rámci toho, když mu odejmulo možnost provést řádnou volbu mezi vyplácením příspěvku za službu a starobním důchodem. Již z toho prý vyplývá, že žalovaný žalobci volbu vůbec neumožnil, a že tedy nárok žalobce na příspěvek za službu stále nezanikl. Proto dle mínění stěžovatele nelze přijmout "zdánlivě puristický procesní přístup Městského soudu v Praze uvedený ve shora citovaném rozsudku".
Stěžovatel dále argumentuje tím, že příspěvek je dávkou sociálního zabezpečení. Již Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 7 A 86/2002-27 ze dne 5. března 2004 prý připomíná nález Ústavního soudu ze dne 28. února 1996 č. 107/1996 Sb., dle kterého příspěvek za službu i výsluhový příspěvek jsou součástí systému dávek sociálního charakteru souvisejících s ukončením služebního poměru, tedy že se dle výkladu stěžovatele jedná o sociální dávku, která je jako taková nepromlčitelná, a proto by vedlejší účastník k její existenci měl z úřední povinnosti přihlížet. Jiný názor by prý byl v rozporu se "základními parametry právního státu". Dle názoru stěžovatele je výklad Ministerstva vnitra o zániku nároku na příspěvek v rozporu s právními předpisy o sociálním zabezpečení, Ústavou a Listinou. Stěžovatel má za to, že soudy v jeho případě "chrání spíše státní kasu, tedy chrání aspekt nenavýšení státního rozpočtu pro případ, že by soudy daly za pravdu stěžovateli, před základními a nezadatelnými právy stěžovatele".
Dle stěžovatele je rovněž "očividné, že postupem uvedených soudů byl porušen princip důvěry občanů v právo plynoucího z čl. l Ústavy" a že výše uvedenými rozsudky Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na prvém místě považuje za nezbytné podotknout, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním široce koncipovaná ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s rozhodováním o správní žalobě stěžovatele byly dodrženy ústavní limity, zejména zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Správní soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatel toliko opakuje svoji argumentaci použitou v řízení před správními soudy, s nimiž se tyto dostatečně a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Ústavní soud nemá, co by k jejich výkladu jednoduchého práva doplnil, a na řádné odůvodnění proto odkazuje (viz zejména str. 3 a 4 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Jak bylo nastíněno výše, pouhá polemika v rovině podústavního práva se závěry orgánů veřejné moci není způsobilá úspěšně zpochybnit ústavní konformitu jejich rozhodnutí či postupu. Ani pouhý odkaz na ustanovení pramenů ústavního pořádku bez uvedení jasné spojitosti s postupem orgánu veřejné moci nepředstavuje ústavněprávně relevantní argumentaci.
V posuzované věci je dobře patrné, že neúspěch správní žaloby a následné kasační stížnosti je dán procesně vadným postupem stěžovatele v předchozím řízení, kdy své námitky soustředil na skutečnosti, které nebyly předmětem rozhodování příslušného správního orgánu. Soudy nepochybily, jestliže v této souvislosti námitku stěžovatele, že mu správní orgán neumožnil provést vzpomínanou volbu, označily za nedůvodnou, nesouvisející s vlastním předmětem řízení.
Protože stěžovatel již žádnou další argumentaci v ústavní stížnosti nepředestřel, Ústavnímu soudu nezbylo, než aby odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu