ECLI:CZ:US:2012:2.US.1408.12.1
sp. zn. II. ÚS 1408/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. Ž, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem Nad Zátiším 22, 142 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 3 Tdo 1477/2011-29 ze dne 14. prosince 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem dovolacího soudu došlo k porušení pramenů ústavního pořádku tím, že stěžovatelovy dovolací námitky kvalifikoval jako námitky týkající se procesní stránky věci - provádění a hodnocení důkazů.
Z napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2010, sp. zn. 42 T 21/2008, byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále též "TrZk"), ve spojení s §210 odst. 1, odst. 6 písm. a) TrZk, kterého se dopustil blíže uvedeným skutkem, za což byl odsouzen podle §210 odst. 6 TrZk k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 téhož zákona zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel odvolání, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2011, sp. zn. 4 To 9/2011, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu (dále též "tr. ř.") byl napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. Vrchní soud v Praze znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §210 odst. 1 písm. c), odst. 6 písm. a) TrZk, jehož se dopustil v rozsudku blíže vymezeným skutkem. Za to byl odsouzen podle §210 odst. 6 TrZk k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 3 TrZk zařazen do věznice s dozorem.
Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž avizoval uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítaje, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku v důsledku chybného vyřešení předběžné otázky. Dovolací návrh však Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když shledal, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky stěžovatele, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, kdy současně prosazoval vlastní verzi skutkového stavu věci.
Výlučně proti rozhodnutí dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které Nejvyššímu soudu především vytýká ústavně nekonformní postup spočívající v tom, že dovolací soud "připustil, aby rozhodnutí soudu odporovalo bez uvedení konkrétních skutečností pravomocnému rozhodnutí kompetentního správního úřadu ve věci hmotné povahy". V této souvislosti uvedl, že osoba jednající v souladu s celním zákonem nemůže být "v režimu trestního zákoníku a trestního řádu" bez dalšího označena za osobu podvádějící pojišťovnu. Postup soudů tím prý zasahuje do práva stěžovatele na spravedlivý proces chráněný čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel poukazuje na to, že ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud interpretuje tak, "jako kdyby mezi dikcí části věty před a za středníkem nebyl žádný rozdíl, tj. že trestní soud není vázán vydaným pravomocným rozhodnutím jiného státního orgánu, aniž by v rámci posuzování viny prokázal, že tímto rozhodnutím vázán není". Rozhodnutí Celního úřadu Benešov č. j. 2465/05-1766-021/PV, ve spojení s rozhodnutím odvolacího orgánu, prý řešilo otázky hmotného práva (stěžovatel přitom odkazuje na §104 celního zákona). Nešlo tedy dle jeho názoru o záležitost procesní, na kterou nedopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak prý uvádí dovolací soud.
Stěžovatel směřuje své výhrady též vůči postupu Vrchního soudu v Praze. Domnívá se, že dovodil-li tento soud, že zařízení nemělo hodnotu 37 5000 USD nýbrž podle námořní vývozní deklarace pouze 3 500 USD, pak prý měl také škodu alespoň o částku 3 500 x 26,111 = 91 388,50 Kč snížit, když jinou hodnotu dovezeného zboží nezjišťoval, anebo ponechat hodnotu zboží uvedenou v rozhodnutí celního úřadu.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčené usnesení dovolacího soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na prvém místě považuje za nezbytné říci, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním široce koncipovaná ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v posuzovaném trestním řízení byly dodrženy ústavní limity, zejména zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Dovolací soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu i dovolacího návrhu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Z ústavní stížnosti je dobře patrná polemika stěžovatele s názorem obecného soudu stran hodnocení skutkových okolností i výkladu jednoduchého práva, kterážto argumentace není bez dalšího způsobilá úspěšně zpochybnit ústavní konformitu rozporovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že jeho dovolací námitky Nejvyšší soud kvalifikoval jako námitky týkající se procesní stránky věci - provádění a hodnocení důkazů, je třeba říci, že se nejedná o výhradu opodstatněnou. Jak jednoznačně plyne jak z napadeného usnesení, tak i ústavní stížnosti, stěžovatel opřel své dovolání na dovolacím důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy na důvodu týkajícím se vad hmotněprávního charakteru. Konkrétně pak stěžovatel namítal nesprávné právní posouzení skutku v důsledku chybného vyřešení předběžné otázky. Nejvyšší soud nepochybil, jestliže námitky směřující vůči samotnému hodnocení rozhodnutí celního úřadu a jeho obsahu ze strany obecných soudů, jakož i stěžovatelův poukaz na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci týkající se okolností, za kterých bylo zboží dovezeno do České republiky, a dále okolností a průběhu samotného proclení a následné zaplacení cla, pokládal za námitky procesního charakteru, které nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. Stejně tak nepochybil, zahrnul-li do téže kategorie i stěžovatelovo předestření vlastní verze skutkového stavu věci, kdy uvedl, že se žádného protizákonného jednání nedopustil, a pokud někdo chyboval, byl to orgán celní správy, resp. její zaměstnanci, přičemž tito se dle něj měli ocitnout v postavení obviněných, neboť on sám nemohl po pojišťovně požadovat jinou částku než částku určenou celním orgánem.
Z uvedeného tedy plyne, že nelze pokládat za porušení práva na spravedlivý proces závěr dovolacího soudu, že "takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel." Ústavní soud však musí současně upozornit na to, že dovolací soud pečlivě oddělil výše uvedenou skupinu námitek procesní povahy od zbytku dovolacích námitek, u nichž konstatoval, že byly uplatněny v souladu se vzpomínaným dovolacím důvodem (srov. úvahy Nejvyššího soudu na str. 5 - 6 napadeného usnesení), byť způsobem, který zakládá její neopodstatněnost (viz str. 8 rozhodnutí dovolacího soudu), což náležitě osvětlil. K tomuto jeho postupu tak nelze mít žádné výhrady z pohledu ústavněprávního.
Za nedůvodnou nutno považovat i stížní námitku, že ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud interpretuje tak, "jako kdyby mezi dikcí části věty před a za středníkem nebyl žádný rozdíl, tj. že trestní soud není vázán vydaným pravomocným rozhodnutím jiného státního orgánu, aniž by v rámci posuzování viny prokázal, že tímto rozhodnutím vázán není". S touto námitkou se dovolací soud uspokojivě vypořádal, když konstatoval, že sama skutečnost, že je určité rozhodnutí vydáno některým státním orgánem, ještě neznamená, že je soud takovýmto rozhodnutím automaticky vázán, tedy že rozhodujícím momentem zde je, zda má takové rozhodnutí přímý vliv na posouzení otázky, bez jejíhož vyřešení by nebylo možno o věci rozhodnout, přičemž tuto myšlenku dále rozvedl. V tomto směru odkázal i na příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku vrchního soudu. Ústavní soud ovšem na rozdíl od stěžovatele neshledává na postoji Nejvyššího soudu nic protiústavního.
Ve světle toho nemůže konečně obstát ani výhrada stěžovatele, že dovodil-li odvolací soud, že zařízení nemělo hodnotu 37 5000 USD, nýbrž podle námořní vývozní deklarace pouze 3 500 USD, měl také škodu alespoň o danou částku snížit, když jinou hodnotu dovezeného zboží nezjišťoval, anebo ponechat hodnotu zboží uvedenou v rozhodnutí celního úřadu. K tomu je nutno navíc poznamenat, že jednak soud České republiky není vázán rozhodnutími či postupem cizozemských orgánů veřejné moci (v daném případě celních orgánů Spojených států amerických), jednak dospěje-li sám a na rozdíl od příslušných (byť i českých) správních orgánů k závěru o nesprávnosti v průvodních dokladech, který je podložen dostatečnými důkazy, není třeba, aby z takového rozhodnutí správních orgánů vycházel. Takový postup nelze míti za nesouladný se součástkami ústavního pořádku.
S ohledem na řečené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. dubna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu