ECLI:CZ:US:2012:2.US.1515.12.2
sp. zn. II. ÚS 1515/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele A. L., zastoupeného JUDr. Tomášem Sirovátkem, advokátem, se sídlem Helénská 1799/4, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2012, č. j. 28 Co 19/2012-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. ledna 2012, č. j. 28 Co 19/2012-22, potvrdil ve výroku o nákladech usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. října 2011, č. j. 11 C 186/2011-6, jímž bylo řízení o zaplacení částky 4.999,69 Kč zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby a žalovanému (stěžovateli) byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 8.280 Kč k rukám jeho právního zástupce. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení, neboť vyšel z úvahy, že pokud žalovaný zaplatil žalovanou pohledávku po podání žaloby, jednalo se o důvodně podanou žalobu a v dané věci tedy byly splněny podmínky pro aplikaci §146 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Odvolací soud zdůraznil, že důvodnost podání návrhu je třeba posuzovat procesně (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Podstatné přitom je, zda byl žalobcův požadavek uspokojen. Námitky žalovaného, že žalobce ve výzvě k zaplacení neuvedl, že zaplacení částky se bude domáhat prostřednictvím advokáta, čímž se jeho jednání dostalo do rozporu s dobrými mravy, posoudil jako nedůvodné. Rovněž tak neuznal námitky týkající se výše přiznaných nákladů.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje dosavadní průběh řízení a rozhodnutí obecných soudů a rovněž poukazuje na okolnosti související s uhrazením dlužné částky. V této souvislosti uvádí, že žaloba byla odeslána ve stejný den, kdy mu byla odeslána opakovaná výzva k zaplacení dlužné částky. Navíc oproti předchozí výzvě mu byla zkrácena lhůta pro uhrazení dlužné částky ze 14 dnů na 3 dny. Takové jednání žalobce považuje za rozporné s dobrými mravy. Stěžovatel polemizuje se závěry obecných soudů ohledně splnění podmínek pro aplikaci §146 odst. 2 o. s. ř., a opakovaně zdůrazňuje, že jednání žalobce, který odeslal žalobu ve stejný den jako opětovnou výzvu k zaplacení, čímž v podstatě znemožnil uhrazení dluhu před zahájením řízení, bylo ryze účelové a vedené s cílem poškodit stěžovatele. Stěžovatel cituje několik rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž se podává, že obecné soudy mají povinnost zkoumat účelnost vynaložených nákladů (např. nález sp. zn. I. ÚS 3923/11, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11). Rovněž namítá porušení zásady proporcionality (výše přiznaných nákladů není adekvátní výši žalované částky). Stěžovatel konečně uvádí, že je nejen v rozporu s dobrými mravy, ale i v rozporu s obecnou povinností předcházení vzniku škod (§415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), pokud výzva k zaplacení neobsahovala informaci o tom, že dlužná částka bude vymáhána prostřednictvím advokáta.
4. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
5. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, že stěžovatel brojí toliko proti rozhodnutí, které řeší otázku nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV. ÚS 303/02, publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, str. 23 a další).
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávnost aplikace §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. s tím, že obecné soudy při posuzování otázky náhrady nákladů řízení nezohlednily - z pohledu stěžovatele - ryze účelové jednání žalobce, který podal žalobu současně s výzvou k zaplacení dlužné částky. Ústavní soud však žádné pochybení v rozhodnutích obecných soudů neshledal. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací postupoval zcela v intencích procesních předpisů a svoje rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil. Skutečnost, že žalobce podal žalobu současně s opakovanou výzvou k zaplacení ani skutečnost, že v této výzvě neinformoval stěžovatele, že může svůj nárok vymáhat prostřednictvím advokáta, nemají na aplikaci §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. žádný vliv. Na jedné straně je povinností dlužníka plnit svůj dluh řádně a včas (tzn. i bez případné výzvy k plnění), na straně druhé je pak čistě věcí žalobce, jakým způsobem (sám nebo pomocí právního zastoupení) bude tento dluh, pokud není splněn, vymáhat. O tomto svém rozhodnutí nemusí svého dlužníka vůbec informovat. Naopak, dlužník by měl počítat s tím, že dluh může být vymáhán i prostřednictvím advokáta, což sebou přináší riziko zvýšených nákladů.
7. Stěžovatel dále namítal nepřiměřenost žalobci přiznaných nákladů vzhledem k žalované částce. Ústavní soud sice v poslední době judikoval (např. i stěžovatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3923/11), že zejména v případě elektronicky podávaných formulářových žalob v bagatelních věcech (typicky se jednalo o spory vyplývající z přepravní smlouvy) se má zvažovat účelnost vynaložených nákladů, avšak v dané věci se o takový případ nejedná. Jak se podává z usnesení odvolacího soudu, v dané věci šlo o spor vyvolaný opravou vozidla (náklady na opravu vozidla), což, i když se nutně nemusí jednat o skutkově a právně složitou věc, rozhodně ale nepředstavuje unifikovaný typ sporu, které má shora citovaná judikatura Ústavního soudu především na mysli.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu