ECLI:CZ:US:2012:2.US.1614.11.1
sp. zn. II. ÚS 1614/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem, se sídlem Strakonice, Bezděkovská 53, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 22. 4. 2011, č. j. 6 C 44/2010 - 55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i co do ostatních formálních náležitostí vyhovovala požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že obecný soud neochránil jeho základní práva garantovaná Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod, zejména pak právo vlastnit majetek, právo na spravedlivý proces a právo nebýt diskriminován.
Napadeným rozsudkem okresní soud částečně vyhověl podané žalobě a uložil žalovanému, aby stěžovateli zaplatil částku 760 Kč s úrokem z prodlení. Co do částky 5.506 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl. Soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel je vlastníkem pozemku v katastrálním území Písek, přes který je jediný přístup ke garáži žalovaného. Ten garáž získal kupní smlouvou z roku 2008. Stejně jako žalovaný využívají pozemek stěžovatele, resp. jeho část, jako příjezdovou komunikaci ještě vlastníci dalších pěti sousedních garáží. Právo chůze a jízdy přes pozemek stěžovatele přitom nemohli vydržet. Žádná dohoda o náhradě za přístup a příjezd ke garáži žalovaného mezi stranami dohodnuta není, žalovaný se proto dle závěru soudu bezdůvodně obohatil o částku, která odpovídá 1/6 nájemného za pozemek ve výši podle cenových předpisů, tedy výměrů Ministerstva financí ČR, vydaných v souladu s §10 zákona č. 526/1990 Sb. Výše nájemného tak činí 20 Kč za 1 m2 ročně v rozhodném období uplatněném žalobou. Ročně tak 1/6 nájemného činí 380 Kč.
Stěžovatel s takovým posouzením své žaloby nesouhlasí. Výši bezdůvodného obohacení měl okresní soud stanovit dle tržních hodnot nájemného, nikoliv se řídit výměrem Ministerstva financí ČR 01/2009. Jde o pouze podzákonný předpis, který je navíc v rozporu se zákonem o cenách. Nenastala totiž žádná ze situací zákonem předpokládaných (mimořádná tržní situace, ohrožení účinky omezení hospodářské soutěže, atd.), která by u nájmu pozemků pro nepodnikatelské účely regulaci umožnila. Stěžovatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu konstatující rozpor cenových výměrů stanovících maximální roční nájemné za nájem ostatních pozemků nesloužících k podnikání nájemce se zákonem o cenách a na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2229/08, jímž argumentoval již v nalézacím řízení. Dále upozornil na to, že okresnímu soudu navrhoval postup podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože cenová regulace je v rozporu s ústavním pořádkem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud tedy není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost proto představuje specifický procesní prostředek, jehož účelem je poskytovat ochranu ústavním pořádkem zaručeným základním právům a svobodám. Nejde tedy o žádný řádný nebo mimořádný prostředek vztahující se k předmětu řízení vymezenému před obecnými soudy (srov. bod 19 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1009/08, N 6/52 SbNU 57).
Z databáze návrhů NALUS plyne, že Ústavní soud již rozhodl o třech ústavních stížnostech stěžovatele, směřujících proti typově shodným rozsudkům o zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání pozemku parc. č. X v katastrálním území Písek jako přístupu a příjezdu ke garážím. Ve všech případech - sp. zn. I. ÚS 1378/11, I. ÚS 1451/11 a IV. ÚS 1452/11 - řízení skončilo odmítnutím návrhu pro zjevnou neopodstatněnost. Ani v tomto případě nenamítl stěžovatel nic, co by případ posouvalo do roviny ústavněprávní; nesouhlasí pouze s výší přisouzeného bezdůvodného obohacení, což ovšem, jak je výše rozvedeno, Ústavní soud zásadně přezkoumávat nemůže. Jinak v pořadí prvém usnesení (sp. zn. I. ÚS 1378/11) se Ústavní soud k celé věci podrobně vyjádřil, argumentace tam rozvedená je stěžovateli známa, a proto postačí na závěry usnesení odkázat, a to včetně úvahy, že okresní soud pochybil, když přehlédl otázku možné existence veřejně přístupné účelové komunikace v režimu tzv. obecného užívání a soustředil se pouze na otázku výše náhrady za přístup a příjezd žalovaného k jeho garáži, ale pro tento nedostatek napadený rozsudek nelze rušit.
Protože namítané porušení základních práv stěžovatele Ústavní soud neshledal, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
V důsledku odmítnutí ústavní stížnosti nebylo vyhověno návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku, neboť ten má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu