ECLI:CZ:US:2012:2.US.1804.12.1
sp. zn. II. ÚS 1804/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. P. B., zastoupeného Mgr. Luďkem Šatalíkem, advokátem se sídlem Kolínská 1686/13, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1139/2011-273 ze dne 15. prosince 2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 To 42/2010-5495 ze dne 5. listopadu 2010 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 5 T 80/2008-5232 ze dne 15. května 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byli stěžovatel a další obviněný, Ing. D. S., uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 dříve platného trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., dále též "tr. zák."), kterého se dopustili ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. tím, že (zkráceně podáno) v době od 30. 8. 1994 do 12. 2. 1998 při dovozech masa, jedlých drobů, odřezků surových kůží, sýra a smetany společností OFERTA PRAHA, spol. s r.o., jejímž jednatelem byl stěžovatel, od zahraničních firem z Dánského království, Spolkové republiky Německo a Rakouské republiky, prostřednictvím maltské společnosti Lafcadio International Trading and Shippment orp. Ltd., po vzájemné dohodě a v úmyslu způsobit škodu České republice zkrácením cla při celním řízení u celních úřadů v Klíčanech, Náchodě, Mikulově, Plzni, Ústí nad Labem a Karlových Varech, část ceny skutečně placené dodavatelům nezahrnuli do celní hodnoty, kdy cena byla rozdělena do dílčích faktur, z nichž část před celními orgány utajili, a zejména v celním řízení předložili doklady týkající se pouze části ceny, přičemž podstatná část skutečné ceny zboží byla na jejich žádost zahraničními dodavateli, resp. zprostředkovatelem fakturována obviněnému Ing. D. S., fyzické osobě samostatné podnikající, jako marketingové služby nepodléhající proclení, které obviněný Ing. D. S. následně vyfakturoval jako součást poskytnutých služeb obchodní společnosti OFERTA PRAHA, spol. s r. o., a tak učinili celkem v 642 případech. Celkem tak obvinění zkrácením cla způsobili v uvedených případech České republice škodu ve výši 142 325 440 Kč. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací výše citovaným rozsudkem rozhodl o odvoláních, která proti prvoinstančnímu rozsudku podali státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v neprospěch obou obviněných do výroku o vině i trestu a stěžovatel, jakož i druhý obviněný, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zrušil napadený rozsudek ve vztahu k stěžovateli ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil podle §148 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dohledem, dále dle ustanovení §256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a obviněného D. S.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., když nebyl shledal námitky žádného z dovolatelů opodstatněnými, resp. podřaditelnými pod uplatněné dovolací důvody.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že k jednání, které mu je kladeno za vinu, došlo v letech 1994 až 1998, tedy v době, kdy dle něj docházelo k častým změnám pravidel a zákonů upravujících podnikání. Stěžovatel prý neměl důvod se domnívat, že se dopouští něčeho protiprávního i vzhledem k tomu, že v této době proběhlo několik kontrol jeho účetnictví ze strany finančních a celních úřadů, které nikdy žádné pochybení nezjistily. Neznalost a nezkušenost tudíž dle názoru stěžovatele nebyla ani tak na jeho straně jako spíše na straně státních orgánů - celních úřadů, finančních úřadů a Ministerstva financí. S ohledem na tuto skutečnost se prý nemohlo jednat o úmyslný trestný čin. Stěžovatel dle svých slov po celou dobu trestního stíhání s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, vždy se všech úkonů zúčastňoval, nic nezatajoval a orgánům činným v trestním řízení vždy předkládal všechny vyžádané doklady.
Stěžovatel má dále za to, že přes uvedenou spolupráci stěžovatele trvalo vyšetřování a trestní řízení 15 let, což dle jeho přesvědčení závažným způsobem ovlivnilo nejen život jeho a celé jeho rodiny, ale i závěry tohoto řízení, neboť v důsledku dlouhé časové prodlevy prý nemohla být prokázána "standardnost" jednání stěžovatele, ať už z důvodu nemožnosti zajistit potřebné doklady u obchodních partnerů nebo obměny lidí v příslušných společnostech, kteří by mohli jednání stěžovatele orgánům činným v trestním řízení řádně objasnit.
Stěžovatel je přesvědčen, že naprosto nepřiměřená doba trestního řízení byla způsobena jednak nečinností a pomalým postupem orgánů činných v trestním řízení a současně jejich nezkušeností s danou problematikou. V této spojitosti stěžovatel zejména polemizuje s postojem Nejvyššího soudu, který dovolací soud zaujal ve vztahu k námitce stěžovatele stran nepřiměřené délky trestního stíhání. Stěžovatel se nemůže ztotožnit především s tím, že takto dlouhou dobu řízení nelze považovat za výrazně nepřiměřenou zjištěným okolnostem. Stěžovatel poukazuje na to, že dle Nejvyššího soudu se mělo jednat o trestnou činnost sofistikovanou, organizovanou, promyšlenou, s nezbytnou koordinovaností velkého počtu osob a s velkou škodou. Táže se, jak je tedy možné, že z tohoto velkého počtu osob nebyla žádná další stíhána, natož pak odsouzena. Pokud jsou všichni ostatní nevinni, je dle mínění stěžovatele namístě otázka, jak se mohlo jednat o složitou a promyšlenou organizaci. Odpověď na tuto otázku stěžovatel spatřuje v neznalosti českých úřadů devadesátých let, které v daném oboru podnikání prý neuměly škodu ani vyčíslit, ani pojmenovat. Tyto námitky stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.
Stěžovatel rovněž brojí proti trestu odnětí svobody uloženým po tak dlouhé době od doby, kdy mělo ke spáchání trestných činů dojít. Při uložení trestu má být mj. přihlédnuto k osobním a rodinným poměrům, k dosavadnímu způsobu života a k možnosti nápravy, k době, která uplynula od spáchání trestného činu, ke změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, dále také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele. Stěžovatel má za to, že vzhledem k délce trestního řízení, jeho chování během tohoto trestního řízení, kdy po celou dobu vyšetřování s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, jeho jinak naprosto bezúhonnému způsobu života a v neposlední řadě okolnostem, za kterých ke spáchání trestného činu mělo dojít, tzn. období 90. let, kdy docházelo k průběžným úpravám pravidel a způsobů podnikání, je trest odnětí svobody naprosto neodpovídající a porušující jeho Listinou zaručené právo na osobní svobodu, když už samotné trestní stíhání bylo pro stěžovatele velkou zátěží. Porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě je taktéž významný zásah do principů zajišťujících spravedlivý proces.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na prvém místě považuje za nezbytné říci, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním široce koncipovaná ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v posuzovaném soudním řízení byly dodrženy ústavní limity, zejména zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je v této souvislosti nucen poznamenat, že tvrzení stěžovatele o tom, že k jednání, které mu je kladeno za vinu, došlo v letech 1994 až 1998, tedy v době, kdy dle něj docházelo k častým změnám pravidel a zákonů upravujících podnikání, a proto se nemohlo jednat o úmyslný trestný čin, není projednatelnou stížní námitkou, neboť směřuje k revizi skutkového stavu, resp. k právní kvalifikaci (hodnocení) zjištěného skutkového stavu; té se však v ústavním soudnictví zásadně domáhat nelze, neboť pouze nezávislé (obecné) soudy jsou povolány k rozhodování o vině a trestu (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny).
Nelze přehlédnout, že stěžovatel brojí ústavní stížností především proti nepřiměřeně dlouhé době trestního stíhání a polemizuje se závěry, které k jeho dovolacím námitkám týkajícím se právě této skutečnosti zaujal Nejvyšší soud. Ten se této otázce věnoval dosti obsáhle. Zdůraznil, že přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v jeho judikatuře, avšak v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval "obecně závaznou" dobu, kterou by bylo možno považovat za "přiměřenou". V této spojitosti podotkl, že pro účely posuzování průtahů v trestním řízení je při posuzování přiměřenosti délky řízení třeba přihlédnout také ke složitosti trestní věci po stránce skutkové a důkazní. Nejvyšší soud především vyzdvihl, že téměř veškeré dokazování bylo soustředěno na cizí státy, které probíhalo v rámci trestních dožádaní, často s velkými komplikacemi. Všechny tyto momenty dovolací soud v odůvodnění svého usnesení zevrubně rozvedl. Stejně tak odůvodnil, proč uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výše uvedeném trvání odpovídá svému účelu i v delší době od dokonání posledního z více jak 600 dílčích útoků (viz strany 7 až 9 napadeného usnesení dovolacího soudu). Ústavní soud jeho výklad nepokládá za ústavně nekonformní, neboť v přístupu Nejvyššího soudu je dobře patrno vyvažování různých faktorů, okolností svědčících jak ve prospěch stěžovatele (zejména poznámka dovolacího soudu o tom, že se na průtazích nijak nepodílel obstrukčním jednáním), tak i v neprospěch (např. vrácení věci státnímu zástupci k došetření). Ústavní soud takovou argumentaci Nejvyššího soudu nemůže hodnotit jako projev libovůle, pro který by bylo lze napadené rozhodnutí zrušit. Námitky, jimiž stěžovatel vývody Nejvyššího soudu zpochybňuje, jsou pouhou polemikou (protiargumenty) postrádající však jakýkoli ústavněprávní rozměr.
Ve vztahu k napadeným rozsudkům soudu prvé a druhé stolice stěžovatel ničeho konkrétního v ústavní stížnosti nenamítá. Ústavní soud se proto přezkumem ústavnosti těchto rozhodnutí dále nezabýval.
Ve světle řečeného Ústavnímu soudu nezbylo, než aby odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu