ECLI:CZ:US:2012:2.US.1879.12.1
sp. zn. II. ÚS 1879/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. Ondřejem Bultasem, advokátem se sídlem Ruská 40, 101 00 Praha 10, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 1 T 6/2012 ze dne 6. března 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Z napadeného rozhodnutí a příloh k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že dne 5. března 2012 podal stěžovatel odpor proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 1 T 6/2012 ze dne 30. ledna 2012, a současně podal žádost o navrácení lhůty podle ustanovení §61 odst. 1 trestního řádu, a to k podání odporu proti tomuto trestnímu příkazu. Svůj návrh na navrácení lhůty stěžovatel odůvodnil tím, že byl v době od 13. února 2012 do 4. března 2012 v pracovní neschopnosti a byl léčen na lůžku se zbořenou nožní klenbou v nejtěžším stádiu. V této době byl stěžovatel dle svých slov upoután na lůžku a fixace, bolestivost, jakož i předepsaný způsob léčby, mu neumožňovaly jakoukoliv chůzi či pohyb a výrazná bolest jeho zranění mu prý neumožňovala ani žádnou složitější duševní činnost. Kvůli hospitalizaci neměl stěžovatel jakýkoliv přístup k notebooku či PC, a neměl tak plnohodnotný přístup k síti internet a své datové schránce, jejímž prostřednictvím byl uvedený trestní příkaz doručen.
Obvodní soud pro Prahu 10 o žádosti stěžovatele o navrácení lhůty rozhodl shora označeným usnesením, kterým jí nevyhověl, když dospěl k závěru, že stěžovatel si trestní příkaz vyzvedl dne 15. února 2012, a to po přihlášení se svojí identifikací v 07:11:12 hodin, což soud zjistil z výpisu o kontrole datových schránek. Soud v odůvodnění napadeného usnesení dále uvedl, že tvrzené skutečnosti o hospitalizaci stěžovatele neevokují žádný závěr o tom, že by trpěl poruchou vědomí, schopnosti se rozhodovat apod. Obvodní soud uzavřel, že nic stěžovateli nebránilo, aby podání opravného prostředku včas zrealizoval. Léčba klenby dle úvah obvodního soudu nepředstavovala žádnou překážku, kvůli které ke zmeškání lhůty k podání odporu došlo.
Proti rozhodnutí obecného soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že prokázal a doložil liberační důvod, neboť dle jím doložených dokladů je prý nesporné, že důležité důvody závisely ve zdravotním stavu stěžovatele. Dále tvrdí, že vlastní mobilní telefon typu "smartphone", který umožňuje v omezené míře prohlížet některé internetové stránky, ovšem pouze ty, které jsou pro prohlížení prostřednictvím mobilního telefonu optimalizovány. V průběhu hospitalizace se dne 15. 2. 2012, nemaje prý přístup k notebooku či osobnímu počítači, pokusil přihlásit do své datové schránky, a to právě prostřednictvím zmíněného mobilního telefonu, aby mohl zkontrolovat, zda neobdržel nějakou datovou zprávu. Samotné přihlášení do datové schránky se mu "relativně zdařilo, nicméně chráněné prostřední https již neumožnilo z mobilního telefonu zjišťovat počet nových zpráv a tyto zprávy otevírat". Stěžovateli se prý pouze zobrazilo hlášení o chybě spolu s doporučením, aby použil prohlížeč Internet Explorer, pro který jsou stránky optimalizovány. Stěžovatel uzavírá, že se tedy dne 15. 2. 2012 přihlásil do datové schránky prostřednictvím mobilního telefonu, nicméně její obsah mu zobrazen nebyl a nebyl ani schopen jakkoliv prostřednictvím datové schránky odpovídat na datové zprávy.
Stěžovatel obvodnímu soudu vytýká, že vychází toliko ze skutečnosti, že stěžovatel se do schránky přihlásil, avšak nikoli z toho, zda příslušnou datovou zprávu byl schopen přečíst (otevřít). Stěžovatel má rovněž za to, že sama skutečnost, že se dne 15. 2. 2012 do datové schránky přihlásil, nemá za následek doručení podle §62 trestního řádu, resp. podle zákona č. 300/2008 Sb. Na základě toho se stěžovatel domnívá, že obvodní soud aplikoval ustanovení §61 odst. 1 trestního řádu svévolně.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 zrušil a aby stěžovateli přiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na prvém místě považuje za nezbytné říci, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním široce koncipovaná ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v posuzovaném soudním řízení byly dodrženy ústavní limity, zejména zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecný soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku stran toho, že sama skutečnost, že se dne 15. 2. 2012 do datové schránky přihlásil, nemá za následek doručení podle §62 trestního řádu, resp. podle zákona č. 300/2008 Sb., je třeba říci, že se nejedná o námitku opodstatněnou. Již z ustanovení §17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších změn, se podává, že dokument, který byl dodán do datové schránky (orgánem veřejné moci), je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu; není tedy rozhodující, zda si osoba oprávněná k přístupu do datové schránky zprávu přečte nebo nikoli. Soud provedl výpis o kontrole datových schránek (proti němuž stěžovatel nijak nebrojí), aby se přesvědčil, zda stěžovatel datovou zprávu obdržel (tj. úspěšně se přihlásil, vstoupil do datové schránky), což se dle výpisu potvrdilo.
Ústavní soud je v této souvislosti nucen poznamenat, že argumentace stěžovatele o tom, že nebylo lze prostřednictvím mobilního telefonu možné psát a posílat datové zprávy a ani datové zprávy otevírat a číst, je jednak obtížně objektivně verifikovatelná, jednak (a to především) nemůže obstát pro povahu hospitalizace jako překážky způsobivší zmeškání lhůty k podání odporu. Nelze pokládat za ústavně nekonformní závěr obvodního soudu, že stěžovatel byl schopen bez obtíží provádět procesní úkony, resp. jejich provedení (např. skrze právního zástupce) zajistit, když schopnost stěžovatele vnímat a činit rozhodnutí nebyla během hospitalizace žádným podstatným způsobem narušena. Pokud jde o otázku doručování do datové schránky, měl stěžovatel možnost obstarat si prostřednictvím jiných osob takový přístup k datové schránce, který umožní datové zprávy otevřít a zjistit jejich obsah. Tvrzení stěžovatele, že neměl přístup k přenosnému či stolnímu počítači, tudíž sotva lze pokládat za důvodnou námitku. Této skutečnosti si ostatně měl být stěžovatel vědom a volit dle toho odpovídající opatření v době své hospitalizace.
Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu