infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.06.2012, sp. zn. II. ÚS 1885/12 [ usnesení / LASTOVECKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2012:2.US.1885.12.2

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2012:2.US.1885.12.2
sp. zn. II. ÚS 1885/12 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele D. R., právně zastoupeného Adamem Černým, advokátem se sídlem Dřevná 382/2, Praha 2, proti usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 1. oddělení ze dne 15. 5. 2012 č.j. OKFK-268-96/TČ-2011-200231, příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem k domovní prohlídce ze dne 11. 5. 2012 č.j. 40 Nt 1433/2012-59, příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem k domovní prohlídce ze dne 11. 5. 2012 č.j. 40 Nt 1433/2012-55, příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem k prohlídce jiných prostor ze dne 11. 5. 2012 č.j. 40 Nt 1433/2012-61, příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem k domovní prohlídce ze dne 11. 5. 2012 č.j. 40 Nt 1433/2012-57, usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. 40 Nt 637/2012 a proti postupu policejního orgánu Policie České republiky takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2012 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Policie České republiky a Okresního soudu v Ústí nad Labem pro tvrzený rozpor s ústavně zaručenými právy stěžovatele, zejména s čl. 4 odst. 1, 4, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, 2, čl. 10 odst. l, čl. 11 odst. l, čl. 12, odst. 1, 2, čl. 36 odst. 1 čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Postupem orgánů činných v trestním řízení podle přesvědčení stěžovatele došlo též k porušení práva poslance zaručeného čl. 26 Ústavy na osobní výkon poslaneckého mandátu a čl. 27 odst. 4 Ústavy o zákazu trestního stíhání poslance bez souhlasu Poslanecké sněmovny. V petitu ústavní stížnosti se stěžovatel kromě zrušení všech napadených rozhodnutí domáhá toho, aby Ústavní soud vyslovil, že "postupem Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 1. oddělení, při provádění osobní prohlídky, domovních prohlídek a prohlídky jiných prostor byla porušena základní práva a svobody stěžovatele zaručená dle čl. 4 odst. 1, 4, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, 2, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 12, odst. 1, 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod" a policejnímu orgánu aby zakázal v tomto porušování pokračovat a uložil mu, aby obnovil stav před tímto porušením a vrátil neprodleně stěžovateli všechny věci odejmuté při těchto prohlídkách a uvedené v protokolech o provedení těchto prohlídek. Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že "postupem Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 1. oddělení, který neumožnil stěžovateli nahlédnout do spisu, byla porušena základní práva a svobody stěžovatele zaručená dle čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod" a policejnímu orgánu zakázal, aby v tomto porušování pokračoval a uložil mu, aby neprodleně umožnil stěžovateli nahlédnout do spisu. Stěžovatel rovněž požaduje přednostní projednání věci ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), a to s ohledem na omezení osobní svobody a nemožnost výkonu poslaneckého mandátu. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že Policejní orgán, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odbor závažné hospodářské trestné činnosti, 1. Oddělení (dále jen "policejní orgán"), vydal dne 15. 5. 2012 usnesení č.j. OKFK-268-96/TČ-2011-200231, kterým rozhodl o zahájení trestního stíhání proti stěžovateli. Před zahájením trestního stíhání vydal Okresní soud v Ústí nad Labem příkazy k provedení domovních prohlídek a prohlídky jiných prostor, na jejichž základě byly policejním orgánem prohlídky provedeny a došlo k zadržení věcí stěžovatele, dále provedl policejní orgán osobní prohlídku stěžovatele. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem došlo dne 16. 5. 2012 ke vzetí stěžovatele do vazby. Dle stěžovatele je dána nepřípustnost trestního stíhání dle ust. §11 odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť článek 27 odst. 4 Ústavy jednoznačně stanoví, že poslance je možné trestně stíhat pouze se souhlasem Poslanecké sněmovny, který dosud nebyl udělen. Ve vztahu k napadenému usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem, jímž byl vzat do vazby, stěžovatel namítá, že v průběhu vazebního zasedání se soud nezabýval tím, zda jsou skutečně dány dostatečné důvody pro umístění stěžovatele do vazby. Dále stěžovatel namítá, že příkazy k provedení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků nenaplňují základní požadavky na jejich odůvodnění, neboť obsahují pouze velmi obecná vyjádření, aniž by se zabývaly tím, proč je nutné přistoupit k prohlídkám a není možné zajistit požadované věci jiným způsobem. Také vymezení věcí, za účelem jejichž zajištění byly všechny prohlídky nařízeny, je zcela nedostačující. Ve všech uvedených případech byly navíc prohlídky prováděny jako neodkladné a neopakovatelné úkony před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání podle ust. §160 odst. 4 tr. řádu., což rovněž nebylo dostatečně a zřetelně odůvodněno, ve smyslu judikatury Ústavního soudu, na niž stěžovatel odkazuje (viz např. II. ÚS 362/06, IV. ÚS 3370/101. ÚS 3369/10, I. ÚS 536/06). K postupu policejního orgánu při provádění výše uvedených prohlídek stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1780/07, v němž se uvádí, že "orgán, který úkon provádí, je povinen zabývat se otázkou, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný a neopakovatelný považován a přezkoumatelným způsobem svůj závěr vysvětlit", a to v protokolu o provedení tohoto úkonu. Policejní orgán vybočil z mezí ústavnosti, neboť řádně neodůvodnil, z jakého důvodu nebylo možné úkon odložit do fáze po zahájení trestního stíhání. Stěžovatel dále namítá, že v případě všech rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem došlo mimo jiné k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť trestní řád jasně stanoví, že trestní řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Stěžovatel je obviněn z trestného činu dle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, k němuž dle usnesení o zahájení trestního stíhání došlo v obci Rudná, proto je v rozporu se základními právy obviněného v trestním řízení, aby bylo vedeno Okresním soudem v Ústí nad Labem. Místní nepříslušnost je dána také v případě státního zastupitelství, neboť jeho příslušnost by měla být určena podle místa spáchání trestného činu. Stěžovatel dále napadá postup policejního orgánu, který mu neumožnil nahlédnout do trestního spisu, a to ani po zahájení trestního stíhání, kdy získal postavení obviněného se všemi právy a povinnostmi vyplývajícími z trestního řádu. Ze všech shora uvedených důvodů navrhuje stěžovatel, jak je v petitu ústavní stížnosti uvedeno. II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jedním ze znaků ústavní stížnosti, jako procesního prostředku na ochranu základních práv a svobod je její subsidiarita, neboť ochrana základních práv a svobod je pod ochranou soudní moci jako celku a nikoliv jen Ústavního soudu. Z ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu plyne, že fyzická nebo právnická osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, je oprávněna podat ústavní stížnost. Podle odst. 3 téhož ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Dle §75 odst. 1 věty první zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel kromě jiného brojí proti usnesení Policie ČR ze dne 15. 5. 2012, jímž bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2012, jímž byl z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu vzat do vazby. Obě napadená rozhodnutí nejsou rozhodnutími konečnými, je proti nim přípustná stížnost, v případě usnesení o zahájení trestního stíhání je to stížnost podaná do 3 dnů od doručení usnesení, o níž rozhoduje dozorový státní zástupce, v případě usnesení o vzetí do vazby stížnost podaná do 3 dnů od oznámení usnesení, o níž rozhoduje stížnostní soud. Jak Ústavní soud ověřil, stěžovatel byl jak policejním orgánem v napadeném usnesení, tak soudcem Okresního soudu v Ústí nad Labem při oznamování usnesení o vzetí do vazby řádně poučen o možnosti podat proti nim opravný prostředek. (Z protokolu o vazebním zasedání ze dne 16. 5. 2012 pak vyplývá, že si stěžovatel stížnost podal do protokolu ihned po oznámení usnesení). Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava rozhodnutí či jiného zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. Vzhledem k tomu, že o obou napadených rozhodnutích bude rozhodovat v rámci trestního řízení ještě další instance, k níž může stěžovatel směřovat veškeré námitky uvedené v ústavní stížnosti, jedná se v této části o ústavní stížnost ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustnou (předčasnou). III. V další části ústavní stížnosti brojí stěžovatel proti příkazům k domovní prohlídce a příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydaných před zahájením trestního stíhání stěžovatele, v nichž spatřuje deficit řádného odůvodnění, jakož i odůvodnění těchto prohlídek jako neodkladných úkonů ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu, čímž měl být porušen čl. 12. Listiny. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05). Pakliže stěžovatel namítá, že soud v odůvodnění napadených příkazů k domovní prohlídce a k prohlídce jiných prostor a pozemků nevystihl adekvátně obsah ustanovení §160 odst. 4 tr. řádu, přehlíží, že podle jím dovolávaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 1780/07 nabývá ústavněprávního rozměru až deficit, kdy "neodkladnost" úkonu z odůvodnění příkazu "není (ani interpretací) jakkoli seznatelná", "byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu". V posuzované věci však důvody pro uvedený procesní postup dostatečně vyplývají, a to přímo, z vydaných příkazů. Ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy [viz jmenovitě pojem "důvodnost podezření", že v jiných prostorách ... je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, obsažený v §82 odst. 2 tr. řádu, respektive úkon, který vzhledem k "nebezpečí" jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, jak stanoví §160 odst. 4 tr. řádu] nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše naznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, přičemž jeho možnosti jsou pak v režimu tzv. uvážení (diskrece) specificky zúženy. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. Takový výsledek rozhodujícímu orgánu v posuzované věci vytýkat nelze. Soudem zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o "důvodnosti podezření", že v "jiných prostorách" je věc důležitá pro trestní řízení, resp. o nebezpečí zmaření úkonu, zničení nebo ztráty důkazu, nelze považovat za zjevné (excesivní) vybočení z limitů stanovených trestním řádem. Nelze tedy ani dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodného podezření" a "nebezpečí" ve smyslu §82 odst. 2 a §160 odst. 4 tr. řádu] byly překročeny. Okresní soud v odůvodnění příkazů dovodil neodkladnost úkonů dle §160 odst. 4 tr. řádu v tom, že "nesnesou z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Vzhledem k závažnosti a konspirativnosti předmětné trestné činnosti je nutné důkazní materiály zajišťovat včas, protože pachatelé se převážně snaží o urychlené zlegalizování získaných finančních prostředků nebo o jejich zatajení a o likvidaci stop (výměna finanční hotovosti v bance, její převedení na jiný účet, často do zahraničí, úschova listinných dokumentů na místě pro policejní orgány neznámém, případně jejich zničení nebo nahrazení). S ohledem na výsledky dosavadního prověřování lze důvodně předpokládat, že o činnosti podezřelých vědí, nebo se na ní přímo podílí, i další dosud neustanovené osoby, s jejichž pomocí by mohlo dojít k odstranění výše zmiňovaných věcí důležitých pro trestní řízení". Odůvodnění neodkladnosti úkonu je dle mínění Ústavního soudu, jakož i z pohledu jeho judikatury k této otázce, zcela dostatečné. Povahu úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu. Je třeba přitom přihlížet k vývoji soudní praxe ohledně těchto úkonů, neboť soud je orgánem, který je oprávněn při svém rozhodování posuzovat v konečné fázi, zda ten který úkon je úkonem neodkladným nebo neopakovatelným. Co do námitky nedostatečného odůvodnění příkazů k prohlídkám je nutné především vycházet z toho, že k vydání příkazu postačí, jak bylo výše uvedeno, "důvodné podezření", že ve vymezených prostorách "je věc ... důležitá pro trestní řízení"; odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Přiměřeně se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (srov. sp. zn. III. ÚS 554/03). Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako o odůvodněnosti závěru o "důvodnosti" vymezených "podezření"; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků slouží. Stojí za připomenutí např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. III. ÚS 1033/07 a usnesení ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07, podle kterých ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám, ani v případě postupu dle ust. §78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle ust. 85 odst. 3 ve spojení s ust. §79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná. Dokonce ani případné zjištění, že se žádné věci důležité pro trestní řízení při prohlídce nenašly, neznamená samo o sobě její nezákonnost. Hodnoceno z vymezených hledisek ústavněprávního přezkumu napadeným příkazům tedy nelze nic zásadního vytknout. Okresní soud se v odůvodnění těchto rozhodnutí zabýval otázkou, o jaké indicie se opírá závěr o důvodnosti podezření, že se konkretizované osoby mohly dopustit trestného jednání, k čemu konkrétně je zjištění požadovaných informací v rámci trestního řízení třeba, a konečně, proč není možné tyto úkony provést jako "obyčejné", nýbrž coby neodkladné nebo neopakovatelné (srov. §160 odst. 4 tr. řádu). Soud rovněž dostatečně konkrétně uvedl, o jaké skutečnosti se uvedené závěry opírají, a lze proto uzavřít, že napadené příkazy s požadavky stanovenými v §82 odst. 2 a §160 odst. 4 tr. řádu nejsou v kolizi. Ústavní soud tedy neshledal tvrzený zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele a námitky proti příkazům k domovní prohlídce a příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků shledal zjevně neopodstatněnými. Jestliže je tím doložena ústavněprávní konformita napadených soudních příkazů, lze shodnou charakteristiku uplatnit ve vztahu k postupu policejního orgánu jednajícího v souladu s nimi. Není pak třeba se již zabývat otázkou, zda je v případě skončených prohlídek ve stěžovatelově věci dán znak "aktuálního, trvajícího zásahu orgánu veřejné moci" (v podrobnostech srov. sp. zn. III. ÚS 1651/11). Nadto v ústavní stížnosti proti samotnému provádění prohlídek policejními složkami absentuje jakákoli konkrétní argumentace. IV. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ve všech případech rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny a stěžovatel byl tak odňat svému zákonnému soudci. Současně dle jeho přesvědčení ve věci vykonával dozor místně nepříslušný státní zástupce. Dle čl. 38 odst. 1 Listiny "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu u soudce stanoví zákon". Tímto zákonem, určujícím příslušnost soudu a soudce, je ve věcech trestního soudnictví trestní řád. K otázce místní příslušnosti obecného soudu je třeba odkázat na vztah mezi ust. §18 a §26 tr. řádu. Dle §18 odst. 1 platí, že "řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán". V odstavci 2 jsou uvedena další hlediska, dle nichž se příslušnost určuje, nelze-li místo činu zjistit. K tomuto ustanovení je třeba připomenout, že se jedná o příslušnost soudu konat řízení (rozuměj hlavní líčení) o předmětném trestném činu, tedy rozhodovat otázku viny a trestu. Naproti tomu v ust. §26 je určena příslušnost soudu pro provádění úkonů v přípravném řízení, a to tak, že je příslušný soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. V odst. 2 je pak zakotvena zásada, že soud, u něhož státní zástupce podal návrh podle odstavce 1, se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu. Prvním návrhem na provedení úkonu v přípravném řízení založí státní zástupce příslušnost konkrétního okresního soudu pro celé přípravné řízení a je pak povinen podávat všechny další návrhy na provedení úkonů v přípravném řízení témuž okresnímu soudu. Výjimkou je pouze případ, kdy by došlo k postoupení věci pro změnu příslušného státního zástupce a nový státní zástupce by již nebyl činný v obvodu okresního soudu, jehož příslušnost byla založena prvním návrhem na provedení úkonu v přípravném řízení. V dané věci je zřejmé, že návrh na vydání předmětných příkazů k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor a pozemků (jakož i návrh na vzetí stěžovatele do vazby) nebyl ve věci návrhem prvním, tudíž bylo povinností státního zástupce, který v té době vykonával dozor nad zachováváním zákonnosti v trestním řízení, podat návrh na vydání předmětných příkazů u soudu, jehož příslušnost byla již založena dle §26 odst. 2 tr. řádu pro celé přípravné řízení. Pokud se jedná o příslušnost státního zástupce k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním, tu upravuje vyhláška č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud se námitkou místní nepříslušnosti státního zástupce, která nepředstavuje bez dalšího zásah do práva zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny (a je upravena podzákonným právním předpisem), nezabýval. Stěžovatel ostatně má k dispozici prostředky, kterými může proti tvrzené nepříslušnosti dozorového státního zástupce brojit, a to v průběhu celého trestního řízení. Shora uvedeným konstatováním však není nikterak zpochybněna skutečnost, že obecný soud bude v řízení před ním probíhajícím posuzovat s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem přípustnost důkazů získaných v průběhu celého přípravného řízení. Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v této fázi neshledal v postupu obecného soudu stav nepřípustné svévole či libovůle, a stěžovatel ve stále probíhajícím řízení i nadále uplatňuje svá procesní práva podle trestního řádu, odmítl námitku stěžovatele o odnětí zákonnému soudci jako zjevně neopodstatněnou. V. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá postup policejního orgánu, který mu neumožnil nahlédnout do vyšetřovacího spisu, čímž mělo dojít k porušení ústavně zaručeného práva obviněného na obhajobu. Nahlížení do spisů upravuje trestní řád v ust. §65 tr. řádu. Právo nahlížet do spisu je základním právem obviněného a jeho obhájce, ale toto právo má určitá omezení, vyplývající z odst. 2 cit. ustanovení. Z něj vyplývá, že v přípravném řízení může státní zástupce nebo policejní orgán právo nahlédnout do spisů ze závažných důvodů odepřít. Závažnost důvodů, ze kterých toto právo odepřel policejní orgán, je na žádost povinen urychleně přezkoumat státní zástupce. Odporovalo by smyslu ústavního soudnictví, zejména zmíněné zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, kdyby Ústavní soud vstupoval do probíhajícího a pravomocně neskončeného trestního řízení a posuzoval oprávněnost vznášených námitek za situace, kdy jejich prověření a eventuální náprava zjištěných vad je realizovatelná běžnými procesními prostředky. V posuzované věci je takovým efektivním prostředkem, kterým se může obviněný již v průběhu přípravného řízení bránit proti postupu orgánů přípravného řízení, institut žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce podle ust. §157a tr. řádu. Lze navíc dodat, že obviněný může i nadále uplatňovat své námitky proti postupu policejního orgánu v rámci své obhajoby v celém dalším průběhu trestního řízení, včetně řízení před soudem; orgány činné v trestním řízení mají povinnost se námitkami zabývat a vypořádat se s nimi. V této souvislosti je třeba opět upozornit i na fakt, že řízení o omezení osobní svobody vzetím stěžovatele do vazby není dosud ukončeno, ve věci nyní probíhá řízení o stížnosti stěžovatele proti usnesení o vzetí do vazby ze dne 16. 5. 2012, a je tedy s odkazem na to, že ochrana základních práv a svobod je pod ochranou soudní moci jako celku a nikoliv jen Ústavního soudu, na stížnostním soudu, aby se kromě jiného s námitkou odepření nahlédnout do spisu před rozhodováním o vazbě stěžovatele s ohledem na zachování jeho práva na obhajobu konkrétně zabýval. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil tuto část ústavní stížnosti jako nepřípustnou dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud též poukazuje na svou ustálenou judikaturu, zejména pak na právní závěry, vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 17. června 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04, v němž se uvádí, že "zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vyplývající z principu spravedlivého procesu, obsaženého v článku 6 Úmluvy, jsou sice významnými, avšak nikoliv jedinými zásadami trestního řízení. Za určitých okolností mohou kolidovat s jinými uznávanými a legitimními zásadami trestního řízení, např. se zásadou vyhledávací, zásadou hospodárnosti a zásadou rychlosti řízení, a proto mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny. Ústavní soud v citovaném nálezu dále uvedl, že "jde-li o otázku práva nahlížet do vyšetřovacího spisu v souvislosti s rozhodováním o vzetí do vazby, nelze toto právo pokládat za absolutní. Podle okolností postačuje, aby obviněnému (obhájci) byly poskytnuty v přiměřeném rozsahu důkazy nebo jiné informace potřebné v daném stadiu trestního řízení k jeho obhajobě". VI. Stěžovatel je přesvědčen, že zahájení jeho trestního stíhání jako poslance bylo nezákonné, neboť nebyl v souladu s čl. 27 odst. 4 Ústavy vydán souhlas komory, jejímž je členem, s trestním stíháním. V souvislosti s namítanou nepřípustností trestního stíhání a nezákonným omezením osobní svobody stěžovatel tvrdí, že je mu odepřeno právo osobně vykonávat poslanecký mandát, jež mu zaručuje čl. 26 Ústavy. Jelikož výkon mandátu poslance v dané věci přímo souvisí s rozhodováním obecných soudů o vazbě stěžovatele, odkazuje Ústavní soud i v této otázce na probíhající řízení o stížnosti proti rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2012, jímž byl stěžovatel vzat do vazby a v němž se stížnostní soud bude muset vypořádat se všemi uplatněnými námitkami. Jak již Ústavní soud výše konstatoval, základní práva musí být chráněna cestou všech opravných prostředků. V tomto směru je taktéž obecný soud, rozhodující o stížnosti proti usnesení o vzetí stěžovatele do vazby vázán čl. 4 a čl. 95 Ústavy, zavazujícími soudní moc k ochraně základních práv a svobod, námitku stěžovatele proto Ústavní soud posoudil jako nepřípustnou dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. VII. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud, respektuje doktrínu minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, jakož i jiných orgánů veřejné moci rozhodl tak, že ústavní stížnost zčásti odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, ve zbylé části jej odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Ústavní soud nerozhodoval o projednání věci ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, neboť ústavní stížnosti, v nichž stěžovatelé brojí proti usnesení o vazbě, jsou vždy projednávány přednostně. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2012 Stanislav Balík předseda senátu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2012:2.US.1885.12.2
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1885/12
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 12. 6. 2012
Datum vyhlášení  
Datum podání 21. 5. 2012
Datum zpřístupnění 21. 6. 2012
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán POLICIE - Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV - Odbor závažné hospodářské trestné činnosti
SOUD - OS Ústí nad Labem
POLICIE
Soudce zpravodaj Lastovecká Dagmar
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí jiné
jiný zásah orgánu veřejné moci
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 27 odst.4, čl. 26
  • 2/1993 Sb., čl. 38 odst.1, čl. 12
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §160 odst.4, §11 odst.1 písm.c, §10 odst.2, §74 odst.1, §68 odst.1, §67 písm.a, §67 písm.b, §67 písm.c, §82, §83, §18, §26, §65, §157a
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí /domovní prohlídka
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
mandát poslance nebo senátora
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací koluzní vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
Věcný rejstřík vazba/vzetí do vazby
domovní prohlídka
vazba/důvody
příslušnost/místní
trestní řízení/neodkladný/neopakovatelný úkon
státní zástupce
trestní stíhání/zahájení
stížnost
opravný prostředek - řádný
trestní stíhání/nepřípustnost
orgán činný v trestním řízení
odůvodnění
spis/nahlížení do spisu
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1885-12_2
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 74743
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-23