ECLI:CZ:US:2012:2.US.2188.12.1
sp. zn. II. ÚS 2188/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. M. P., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 2. 2012, č. j. 113 EC 325/2011-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka návrhem podaným včas a po formální stránce ve shodě s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") požádala Ústavní soud, aby nejprve odložil vykonatelnost v záhlaví specifikovaného rozsudku a následně aby jej svým nálezem zrušil. Tvrdí, že jeho vydáním došlo k porušení jejích základních práv, zejména pak práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem okresní soud vyhověl žalobě akciové společnosti Severomoravská plynárenská a uložil stěžovatelce zaplatit jí částku 5.662 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Rozsudek odůvodnil - stručně rekapitulováno - tím, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o sdružených dodávkách plynu, kterou stěžovatelka porušila, když ani přes opakovaná upozornění neplnila své platební povinnosti. Žalobce tedy v souladu s oprávněním vycházejícím ze zákona č. 458/2000 Sb. a sjednaných Obchodních podmínek nechal dodávku plynu přerušit a odstranit měřidlo plynu z předmětného místa odběru. Při demontáži měřidla byl zjištěn a zdokumentován konečný stav spotřeby a provedeno vyúčtování spotřeby plynu. Vyúčtovaná částka byla stěžovatelce fakturována a následně soudně vymáhána. O nákladech řízení soud rozhodl dle zásady úspěchu ve věci.
Stěžovatelka se závěry soudu nesouhlasí. V ústavní stížnosti namítá, že soud zcela opomenul vypořádat se s její procesní obranou. Přestože je odůvodnění rozsudku na deseti stranách, je nepřesvědčivé. Soud se omezil jen na opis tvrzení žaloby, částečný opis tvrzení z odporu stěžovatelky a citaci energetického zákona. Skutkový stav zjištěný soudem ale neodpovídá tvrzením a provedeným důkazům a soud si skutkový stav uzpůsobil pro své rozhodnutí. Stěžovatelka pak podrobně rozvádí, že v rozporu se závěrem okresního soudu vyúčtování služeb řádně reklamovala a domáhala se možnosti verifikovat skutečnou spotřebu plynu. Žalobce vyúčtovanou a fakturovanou spotřebu hodnověrně neprokázal. Fotodokumentace měřidla byla v rozporu s údaji v odůvodnění pořízena nikoliv při demontáži, ale až dodatečně a stěžovatelka ji obdržela se zpožděním po urgencích. Soud též nevzal v úvahu, že v okamžiku odpojení měřidla již měla nedoplatky uhrazeny, k přerušení dodávky plynu tak nebyl důvod. Navíc k odpojení došlo dříve, než bylo odstoupení žalobkyně od smlouvy o dodávkách účinné. Závěrem stěžovatelka konstatuje, že si je vědoma rozhodování Ústavního soudu v bagatelních věcech, ovšem v jejím případě napadený rozsudek neodpovídá požadavkům na kvalitu odůvodnění formulovaným v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2319/11.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka.
Ve vztahu k povaze projednávané věci je třeba vyjít ze skutečnosti, že vylučuje-li občanský soudní řád v §202 odst. 2 o. s. ř. u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (kromě stěžovatelkou uváděných odkazů viz kupř. ještě rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Se stěžovatelkou nelze předně souhlasit, že odůvodnění napadeného rozsudku vykazuje závažné deficity. Naopak, rozhodnutí je dle názoru Ústavního soudu po skutkové i právní stránce srozumitelně odůvodněno způsobem, který odpovídá povaze sporu a pro ústavněprávní přezkum, jak je výše vymezen, dostačuje. Soud vymezil argumentaci stran, popsal prováděné důkazy, skutkový stav, jaký z nich vyvodil, a nastínil své právní úvahy. Skutečnost, že hodnotící část odůvodnění je výrazně kratší než popisná, není jeho vadou. Seznam a popis důkazů a zjištěný skutkový stav jako takový vyvrací obranu stěžovatelky, přičemž předpokladem pro tento závěr není nutně to, že se soud bude samostatně zabývat seznamem vznesených výhrad a jednotlivě na ně reagovat. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je tak v důsledku uvedeného polemikou s hodnocením provedeného dokazování, spojená s chybným očekáváním, že Ústavní soud podrobí jeho výsledek instančnímu přezkumu. Ten pokládá za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.
Nad rámec uvedeného budiž ještě poznamenáno, že to byla právě stěžovatelka, kdo porušením smluvních povinností zavinil, že situace dospěla do stadia odpojení plynoměru a následné soudní pře. Přitom v době předcházející odpojení byla na možné následky upozorněna a měla časový prostor na situaci reagovat. Taktéž mohla zdokumentovat stav měřidla před tím, než bylo demontováno a odvezeno, pokud měla o množství účtovaného plynu pochybnosti. S pouhým požadavkem, aby žalující dodavatel odebrané množství plynu doložil hodnověrněji, skutečnost doloženou záznamem o naměřeném odběru vyvrátit nemohla.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již pro svou povahu a obsah) dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu