ECLI:CZ:US:2012:2.US.2251.12.1
sp. zn. II. ÚS 2251/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. H., zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1492/2011-166 ze dne 5. dubna 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 309/2010-136 ze dne 30. listopadu 2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 19 C 171/2009-96 ze dne 15. dubna 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a JUDr. M. O., advokáta se sídlem v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 17. června 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta její žaloba, aby jí vedlejší účastník řízení (tam žalovaný) zaplatil 270 000 Kč z titulu náhrady škody způsobené při výkonu advokacie. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jejímu odvolání potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Usnesením dovolacího soudu bylo její dovolání odmítnuto pro absenci otázky zásadního právního významu jako nepřípustné. Tvrdí, že postupem nerespektujícím čl. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky byla napadenými rozhodnutími porušena její základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje, že se svým manželem koupila rodinný dům. Poté, co jej nabyla, zjistila, že dům má kanalizační přípojku, kterou nelze používat. Tuto vadu reklamovala vůči prodávajícím a žádala slevu. Prodávající nárok odmítli s tím, že kupní smlouva neobsahuje klauzuli o tom, že by dům byl prodáván včetně příslušenství a že dle stavebních předpisů není přípojka součástí stavby ale pouze jejím příslušenstvím. Poté stěžovatelka vyzvala vedlejšího účastníka řízení, který předmětnou kupní smlouvu sepisoval, aby uhradil takto vzniklou škodu. To vedlejší účastník řízení odmítl.
3. V ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že při hodnocení odpovědnostních vztahů bez závažného důvodu buďto vůbec popíraly možnou odpovědnost advokáta za chybu, kterou udělá ve smlouvě pro své klienty (odvolací soud), popřípadě odlišně popisovaly problém a škodu (nalézací soud), popřípadě označily právní otázky jako faktické (dovolací soud). Obecné soudy totiž měly odpovědět na otázku, zda vedlejší účastník řízení jako advokát odpovídá za to, že na stěžovatelku jím sestavenou smlouvou nepřešlo vlastnictví kanalizační přípojky jako příslušenství domu. Namísto toho obecné soudy popřely elementární logiku příčinné souvislosti, resp. ji zcela obešly a neřešily. To považuje za argumentační exces v otázce odpovědnosti v soukromém právu, který překračuje velmi intenzivně hranice prostoru, ve kterém soudy mohou nalézat právo. V souzeném případě vyložily právo tak, že nepřehlednost a nepředvídatelnost přičetly k tíži toho, k jehož ochraně byla tato pravidla stanovena a popřely odpovědnost toho, kdo nedodržení těchto pravidel vyvolal, přičemž bagatelizovaly dopad vadné právní služby a jeho následky. Tím odepřely ochranu legitimního očekávání nabytí majetku.
4. Dále stěžovatelka namítá, že může stěží vlastnicky disponovat s domem, jehož příslušenství nevlastní, ale které zaplatila. Argument soudu prvního stupně popírající škodu tím, že nic nebrání v užívání příslušenství, je tak nepřípustnou redukcí složité podstaty vlastnického práva. Odvolacímu soud vytýká, že své závěry založil na vyhodnocení jiných skutkových okolností, než těch, které byly relevantní pro soud prvního stupně. Dovolacímu soudu vytýká, že argumenty odvolacího soudu, které jediné mohl napadnout, shledal nesprávnými a přihlásil se k argumentům soudu prvního stupně, které stěžovatelka v rámci dovolání nemohla napadnout. Ve výsledku je rozhodnutí postaveno na důvodech, které neobstály před odvolacím soudem a které dovolací soud věcně nezkoumal.
5. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
7. Nelze souhlasit s argumentem stěžovatelky, že každý z obecných soudů rozhodl jinak, a rozhodně o tom nemůže svědčit skutečnost, že k různým námitkám obsaženým v opravných prostředích přidávaly vyšší soudy své úvahy. Je skutečností, že soud prvního stupně neshledal příčinnou souvislost mezi jednáním vedlejšího účastníka řízení jako advokáta při sepisu kupní smlouvy a nárokovanou škodou, protože neshledal vůbec žádné porušení jeho povinností uložených mu zákonem. Mimo to shledal v daném směru porušení povinností stěžovatelky, jako jednoho z kupujících. Odvolací soud pak v prvé řadě uvedl, že se se závěry soudu prvního stupně ztotožňuje a pro stručnost na ně odkázal (s. 3, třetí odst., věta poslední). Lze proto souhlasit s dovolacím soudem, že úvahy o nedostatku pasivní legitimace vedlejšího účastníka řízení byly odvolacím soudem učiněny nad rámec důvodu pro zamítnutí žaloby (s. 4, třetí odst.) a v žádném případě tímto nebylo dovolacím soudem vysloveno, že se jedná o argument nesprávný. V každém případě soud prvního stupně svůj právní názor jasně a srozumitelně vyložil a tento názor nelze považovat ani za svévolný, ani za nelegitimní, ani za porušující základní zásady občanskoprávních vztahů, a proto jej lze považovat za souladný s ústavním pořádkem.
8. Pokud jde o argument soudu prvního stupně o tom, že stěžovatelce nikdo nebrání v užívání předmětné kanalizační přípojky, tak ten byl zařazen do úvah o řádné držbě způsobilé k případnému vydržení. Z rámce úvah soudu prvního stupně v daném směru je přitom zřejmé, že se tím obecný soud na jednu stranu chtěl vymezit proti až sebejistě kategorickému tvrzení stěžovatelky o tom, že je předmětná kanalizační přípojka příslušenstvím věci, jež na stěžovatelku kupní smlouvou nepřešlo, a přitom chtěl soud prvního stupně respektovat, že se touto věci důsledněji bude muset zabývat jiný soud v probíhajícím řízení mezi stěžovatelkou a prodávajícími. Rozhodně tomuto argumentu nelze přikládat zásadní význam pro rozhodnutí o žalobě stěžovatelky, protože nosné důvody ohledně ní byly jiné, jak bylo vyloženo výše.
9. Rozhodnutí dovolacího soudu pak odpovídalo tomu, jak bylo koncipováno dovolání. Nelze považovat za porušení práv stěžovatelky, či dokonce jejích ústavně zaručených práv, že se dovolací soud přísně řídil obsahem dovolání na straně jedné a nosnými důvody obecných soudů nižších stupňů (tak jak byly vyloženy výše) na straně druhé, a současně vlastní ustálenou rozhodovací činností stran povahy posuzování podmínek kauzálního nexu.
10. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2012
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu