ECLI:CZ:US:2012:2.US.2563.11.1
sp. zn. II. ÚS 2563/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci F. H., právně zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. 1 Co 247/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným postupem orgánu veřejné moci dle ust. čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a právo na projednání věci zákonným soudcem zaručené ust. čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel podal dne 1. 6. 2000 spolu se svým otcem u Krajského soudu v Praze žalobu na ochranu osobnosti proti České republice - Ministerstvu vnitra, Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni a Okresnímu státnímu zastupitelství v Plzni, přičemž tyto organizační složky státu měly postavení žalovaných. Stěžovatel se domáhal zadostiučinění ve formě omluvy a náhrady nemajetkové újmy z titulu zásahů do jeho práva na ochranu osobnosti vzniklých tím, že jím podané trestní oznámení ze dne 24. 9. 1998 Policie ČR jako složka v působnosti vedlejšího účastníka ad 1) neprošetřila v přiměřené lhůtě a nezaslala rozhodnutí o odložení věci jeho právnímu zástupci, stěžovatele nevyslechla, rozhodnutí ve věci nepřeložila do jeho rodného jazyka a její jednání vzbuzovalo pochybnost o její nezávislosti. Ve vztahu k ostatním žalovaným stěžovatel tvrdil, že nevykonávali odpovídajícím způsobem dozor, což mělo za následek shora uvedená pochybení.
Rozsudkem č j. 39 C 23/2000-388 ze dne 27. 4. 2009 Krajský soud v Praze žalobě částečně vyhověl a uložil Ministerstvu vnitra doručit stěžovateli dopis obsahující omluvu za nevyřízení věci v přiměřené lhůtě a nezaslání rozhodnutí o odložení věci jeho právnímu zástupci. Požadavek na omluvu vůči ostatním žalovaným a nárok na náhradu nemajetkové újmy ve vztahu ke všem žalovaným neshledal důvodným a žalobu v této části zamítl. Soud prvního stupně konstatoval, že podaným trestním oznámením se stěžovatel spolu s dalšími osobami domáhal prošetření neoprávněného zásahu Policie ČR provedeného v obci Chlustina dne 9. 12. 1995. Shrnul postup orgánů činných v trestním řízení a dospěl k závěru, že celkovou délku řízení nelze vztahovat pouze k trestnímu oznámení podanému stěžovatelem, ale je nutno zohlednit též předchozí vyšetřování tohoto zásahu, celková délka řízení tedy činí cca 4,5 roku, což je doba zcela zjevně nepřiměřená. Soud dále zhodnotil i význam věci pro stěžovatele a dospěl k závěru, že se způsobená újma mohla stěžovateli důvodně jevit jako mimořádně tíživá a ve vztahu k prvnímu žalovanému, do jehož působnosti Policie ČR spadá, je na místě rozhodnout o povinnosti zaslat stěžovateli omluvu shora popsaného znění. Stěžovatel však neprokázal tvrzení o podjatosti policejního orgánu ani skutečnost, že by policejnímu orgánu měla být známa nutnost v daném případě přeložit rozhodnutí o odložení věci do jazyka stěžovatele. Ohledně zadostiučinění soud dospěl k názoru, že postačí samotná omluva, čímž odůvodnil zamítnutí žaloby v části, kterou se stěžovatel domáhal náhrady nemajetkové újmy. Zamítnutí žaloby vůči ostatním žalovaným odůvodnil závěrem, že shledal význam jejich zásahů jako zanedbatelný.
K odvolání stěžovatele a žalovaného Ministerstva vnitra Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku tak, že omezil rozsah omluvy na omluvu za nezaslání rozhodnutí o odložení věci v přiměřené lhůtě, změnil rovněž výrok o náhradě nákladů řízení, v ostatních výrocích pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
V dovolání proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, v němž namítal nesprávné právní posouzení věci a uvedl, že otázkou, která nebyla dosud v praxi řešena, je vztah mezi nároky z porušení práva na ochranu osobnosti a nárokem na náhradu škody dle ust. §31a zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné s odůvodněním, že otázku položenou stěžovatelem neshledal jako otázku zásadního právního významu, neboť dle jeho názoru již byla jím samotným a částečně i Ústavním soudem řešena, a i když je výrok rozsudku odvolacího soudu formulován jako měnící, jedná se fakticky o výrok potvrzující.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v dané věci rozhodoval soud, který nebyl věcně příslušný, čímž došlo i k porušení jeho práva garantovaného čl. 38 Listiny. Dále tvrdí, že do účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. a tedy za situace, kdy zákon upravující bližší podmínky a podrobnosti v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy chyběl, bylo jedinou možností uplatnění tohoto nároku podání žaloby na ochranu osobnosti. V daném případě byla po podání žaloby přijata právní úprava, která pro daný nárok stanoví jinou věcnou příslušnost soudu a rovněž odchylný režim projednání věci. Na nárok uplatněný stěžovatelem tak nadále přestalo být nahlíženo jako na specifický případ žaloby na ochranu osobnosti vynucený neexistencí zvláštní právní úpravy a nebylo již pochyb, že uplatněný nárok vyplývá z odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup. Zákonodárce zároveň novelou zákona č. 82/1998 Sb. nejen stanovil postup při uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, ale poskytl poškozeným též adekvátní prostředek k uplatnění nároku. S ohledem na zásadu rovnosti zřejmě nelze nalézt legitimní důvod pro rozlišování mezi nároky stejné povahy uplatněnými v režimu práva na ochranu osobnosti a postupem dle zákona č. 82/1998 Sb. v novelizovaném znění. Logicky i ústavně konformním řešením této situace pak je závěr, že na základě nepravé retroaktivity došlo ex lege ke změně věcné příslušnosti soudu a je tedy na místě věc postoupit příslušnému soudu.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní soud se již v minulosti zabýval ústavní stížností otce stěžovatele F. H., který se stejnou žalobou dožadoval rovněž omluvy a zadostiučinění jako stěžovatel. Ústavní soud jeho stížnost usnesením ze dne 14. 4. 2006 III. ÚS 177/06 odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Argumentaci podloženou vztahem mezi ochranou osobnosti uplatněnou podle §11 obč. zák. a ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů, kteroužto považuje za otázku zásadního právního významu, použil stěžovatel již v podaném dovolání. Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval a dovodil, že se o otázku zásadního právního významu nejedná, a tudíž dovolání není přípustné ani dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odkázal na stávající judikaturu Nejvyššího soudu a rovněž tak na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1191/08. Jak však vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel uvedené rozhodnutí dovolacího soudu nenapadá. Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku rovněž otázku vztahu zmíněných dvou ustanovení zmínil s tím, že argumentaci stěžovatele odmítl s odůvodněním, že žaloba byla podána dne 1. 6. 2000, to je před účinností zákona č. 160/2006 Sb., proto se v jeho případě neuplatní.
Je třeba přisvědčit obecným soudům, že věc rozhodnutá nálezem II. ÚS 1191/08 je diametrálně skutkově i právně odlišná od věci stěžovatele a jeho závěry nelze bez dalšího aplikovat na daný případ. Ve věci sp. zn. II. ÚS 1191/08 se stěžovatel žalobou na ochranu osobnosti domáhal na Ministerstvu spravedlnosti náhrady nemajetkové újmy a omluvy z důvodu nezákonně omezené způsobilosti k právním úkonům. Rozhodnutí o omezení způsobilosti soud zrušil, neboť se následně ukázalo, že pro něj nebyly dány důvody. V nyní projednávaném případě se stěžovatel domáhal náhrady nemajetkové újmy, jež měla souviset s odložením jím podaného trestního oznámení.
Ústavní soud musí dále připomenout, že přijímání a prověřování trestních oznámení upravuje v ustanovení §158 a násl. tr. řádu; dojde-li státní zástupce nebo policejní orgán k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, věc usnesením odloží, jestliže není na místě vyřídit věc jinak (§159a odst. 1 tr. řádu). Při prověřování trestních oznámení postupují orgány činné v trestním řízení podle zásady oficiality (§2 odst. 4 trestního řádu) a musí proto z vlastní iniciativy učinit všechna potřebná opatření k odhalení trestných činů a zjištění jejich pachatelů (§158 odst. 1 tr. řádu). Ústavní soud pak již dříve vyjádřil názor, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit ....(že) vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu a stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán" (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96); žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, zde není (usnesení sp. zn. IV. ÚS 436/98). Ve věci sp. zn. II. ÚS 155/05 Ústavní soud (též s odkazem na usnesení sp. zn. III. ÚS 192/2000) uzavřel, že "způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva, garantovaná čl. 36 (resp. čl. 38 odst. 1 ) Listiny".
Shrnutím shora uvedeného lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, vyjádřených v judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud konstatuje, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2012
Stanislav Balík
předseda senátu