ECLI:CZ:US:2012:2.US.2708.09.1
sp. zn. II. ÚS 2708/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Š., zastoupeného JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph. D., advokátem se sídlem Koliště 55, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 4 To 180/2007 ze dne 19. 6. 2007, rozsudku Městského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 65/2008 ze dne 23. 6. 2008, usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 4 To 324/2008 ze dne 8. 10. 2008, a usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 572/2009 ze dne 24. 6. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena řada jeho základních práv, a sice právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy, jakož i k porušení zásady nullum crimen sine lege zakotvené v čl. 39 Listiny.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaných práv nerespektováním základních zásad trestního zákona v důsledku nesprávného výkladu hmotného práva, dále procesními pochybeními ve stádiu dokazování i ve fázi opravného řízení před odvolacím soudem.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z napadených soudních aktů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl shora citovaným rozsudkem Městského soudu v Brně, kterým tento soud rozhodl poté, co byl jeho dřívější rozsudek zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení uvedeným usnesením Krajského soudu v Brně z 19. 6. 2007, uznán vinným ze spáchání trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §128a odst. 1 dříve platného trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb.). Toho se měl dopustit ve spolupachatelství s dalšími odsouzenými, když společně s nimi rozhodl po vzájemné předchozí domluvě odkoupit movitý i nemovitý majetek úpadce, společnosti Ivacar-servise, spol. s r. o., na kterou byl rozhodnutím Krajského soudu v Brně, sp. zn. 40 K 28/2000, prohlášen konkurz, a to poté, co příslušným správcem konkurzní podstaty byla vyhlášena veřejná soutěž na odkup majetku s podmíněným vkladem zálohy ve výši 5.000.000,- Kč. Tuto finanční zálohu i předání uzavřené obálky s finanční nabídkou ve výši 30.100.000,- Kč měli zajišťovat spoluobžalovaní stěžovatele. Jakmile však bylo (prostřednictvím neustanovené osoby) zjištěno, že na odkup majetku úpadce byla u správce konkurzní podstaty podána druhá nabídka společností DO POINT, s. r. o., měl stěžovatel kontaktovat ostatní obžalované, kdy po vzájemné dohodě za pomoci dosud neustanovené osoby byla provedena výměna finanční nabídky po ukončení veřejné soutěže z částky 30.100.000,- Kč na částku 32.000.000,- Kč, čímž se nabídka společnosti KM Rest and Trading, s. r. o., stala nejvyšší a byla vyhlášena vítězem veřejné soutěže. V souvislosti s tím v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch měl stěžovatel zjednat soutěžiteli KM Rest and Trading výhodnější podmínky na úkor jiných soutěžitelů.
Soud I. stupně provedl rozsáhlé dokazování, jak ostatně plyne i z obsáhlého odůvodnění trestního rozsudku, v němž byly provedeny listinné důkazy včetně znaleckých posudků, výslechy obžalovaných a svědků i záznamy telekomunikačního provozu. Soud pouze nečetl přepisy uvedených záznamů potud, pokud byly ze strany policejního orgánu opatřeny záhlavím obsahujícím namísto telefonních čísel, jejichž prostřednictvím byly hovory uskutečněny, označení údajné osoby, která měla být volaným nebo volajícím, neboť vyhodnocení, kdo byl v tom kterém konkrétním případě osobou volanou či osobou volající, je otázkou, kterou přísluší řešit až soudu. K důkazu tak byly čteny jen ty protokoly, které v záhlaví obsahovaly toliko označení telefonních čísel, přičemž za tím účelem byly protokoly na žádost soudu pouze v části záhlaví přepracovány. Soud prvého stupně velice podrobně popsal a rozebral jednotlivé hovory, výslechy obžalovaných i svědků, které posléze posoudil jejich vzájemným porovnáním, přičemž dospěl k závěru, že zejména tvrzení stěžovatele a dalšího obžalovaného nemohou ve světle pořízených odposlechů obstát, a proč je namístě nepochybný závěr o stěžovatelově vině. Soud také odůvodnil, proč některé důkazy (výslechem svědků) neprovedl a proč některé svědecké výpovědi nepřináší relevantní informace, na něž by soud měl brát patřičný ohled. Poté, co soud dle svého přesvědčení dostatečně zjistil skutkový stav, zabýval se otázkou právní kvalifikace jednání obžalovaného a následně i povahou, druhem a výší trestní sankce.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, kterým napadl jak výrok o vině, tak i výrok o trestu. Zásadním odvolacím důvodem byla stěžovatelem tvrzená absence konkrétního objektu trestného činu, jakož i procesní vady dokazování, zejména pokud jde o přepisy telefonických rozhovorů, u nichž má za to, že jsou v projednávané trestní věci nezpůsobilým důkazem, což stěžovatel ve svém odvolacím návrhu dokládal poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Stěžovatel v závěru svého odvolání navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a sám ve věci rozhodl o zproštění obžaloby v plném rozsahu.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, přičemž námitky stěžovatele neshledal důvodnými. Ve svém odůvodnění krajský soud poznamenal, že je výsostným právem soudu I. stupně hodnotit provedené důkazy, přičemž odvolacímu soudu do volného hodnocení důkazů přísluší zasahovat jen tehdy, je-li v rozporu se zásadami formální logiky. Takové vady však odvolací soud nezjistil. V dalším pak odvolací soud odkázal na odůvodnění svého dřívějšího usnesení, jímž odmítl odvolací námitky stěžovatele (a dalších spoluobžalovaných) pro jejich nedůvodnost. Zdůraznil, že odvolací námitky, které stěžovatel uplatňuje ve svém druhém odvolání, jsou totožné s námitkami, které stěžovatel uváděl ve svém odvolacím návrhu proti prvotnímu rozsudku Městského soudu v Brně. Odvolací soud dále provedl rekapitulaci řízení před soudem I. stupně po předchozím zásahu odvolacího soudu, přičemž zdůraznil, že již tento soud se dostatečně vypořádal s výhradami stěžovatele, které nyní ve svém odvolání vznáší a které se týkají převážně dvou znaků trestného činu, a sice objektu a objektivní stránky. Krajský soud rovněž podtrhl skutečnost, že přestože soud prvého stupně obohatil důkazy o ty, jejichž provedení se v předcházejícím odvolacím řízení domáhal státní zástupce, dospěl ke stejnému závěru, jelikož ve svém novém rozhodnutí vycházel ze zásady in dubio pro reo, kdy takovou kvalifikaci shledal správnou už odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí z 19. 6. 2007. Stran odvolacích důvodů stěžovatele soud uzavřel, že výrok o vině byl shledán správným, když ze správně zjištěného skutkového stavu byly u stěžovatele vyvozeny i odpovídající závěry právní.
Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel včasným dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Pokud jde o dovolací důvod dle prvně uvedeného písmene, stěžovatel namítl, že nemohl porušit zájem společnosti na ochraně rovnosti podmínek veřejné soutěže, neboť se dle něj v posuzované věci nejednalo o veřejnou soutěž ve smyslu §847 a násl. občanského zákoníku, ale ani o veřejnou soutěž ve smyslu §281 a násl. obchodního zákoníku, což odůvodnil odkazem na komentářovou literaturu k obchodnímu zákoníku, z níž prý vyplývá, že šlo toliko o výběrové řízení, nikoli veřejnou soutěž, přičemž toto výběrové řízení neskončilo uzavřením smlouvy. Z toho stěžovatel dovozoval, že označení výzvy správce konkursní podstaty k předložení cenových nabídek pojmem "veřejná soutěž" porušuje zásadu nullum crimen sine lege stricta a rovněž představuje nepřípustnou analogii v jeho neprospěch. K tomu stěžovatel ještě doplnil, že soudy nižších stupňů porušily princip ultima ratio, když nevzaly v úvahu, že poškozený se ani nepokusil uplatnit svůj nárok prostřednictvím práva soukromého.
K dovolacímu důvodu uvedenému v citovaném ustanovení trestního řádu pod písmenem l) stěžovatel uvedl, že jeho naplnění spatřuje v nezákonném zamítnutí jeho odvolání, neboť Krajský soud v Brně prý nepřezkoumal napadený prvoinstanční rozsudek v potřebném rozsahu. Tyto nedostatky měly dle názoru stěžovatele spočívat v tom, že tento soud se ve svém předchozím odvolacím usnesení nevypořádal s jeho námitkami ohledně pojmu "veřejná soutěž". Dále soudům obou stupňů vytkl hodnocení důkazů zejména v podobě provedených odposlechů, kdy prý pominuly jeho námitky k těmto důkazním prostředkům, resp. důkazům. Stěžovatel se dále ve svém dovolacím návrhu pozastavil nad tím, proč bylo potřebné provést přehrání záznamů telekomunikačního provozu k prokázání kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, když v případě základní skutkové podstaty téhož deliktu stačilo přečíst jen přepis těchto záznamů.
Nad rámec dovolacích důvodů pak stěžovatel upozornil na otázku zásadního právního významu, již spatřuje v posouzení zákonnosti záznamů telekomunikačního provozu, které byly ve věci provedeny s ohledem na ust. §88 odst. 4 trestního řádu. Stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že nedostatek náležitostí protokolu o záznamu telekomunikačního provozu spočívající v chybějícím údaji o osobě, která pořídila tento záznam, není možno odstranit ani v řízení před soudem, když byl záznam pořízen automatickým záznamovým zařízením, jelikož předmětné ustanovení trestního řádu dle stěžovatele neumožňuje pořídit záznam odposlechu prostřednictvím takového zařízení. V dalším se stěžovatel soustředil na zpochybnění způsobu provádění dokazování co do možnosti přepisu záznamů telekomunikačního provozu. Namítl, že ve věci nebyl proveden důkaz, který by potvrdil užívání odposlouchávané účastnické telefonní stanice jeho osobou, a že zde tak nelze vyloučit ani neoprávněnou manipulaci s nosiči, na nichž jsou odposlechy zachyceny. Stěžovatel na závěr dodal, že byl odsouzen jen na základě nepřímých důkazů, aniž by byla vyvrácena jeho verze skutkového stavu, a navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené soudní akty a stěžovatele sám zprostil obžaloby, případně aby věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud poté, co dovolání shledal přípustným, podrobil námitky stěžovatele podrobnému rozboru a dospěl k závěru o jejich neopodstatněnosti. Stran námitek uváděných jako dovolací důvod podle písmena g) vzpomínaného ustanovení trestního řádu soud konstatoval, že stěžovatel v části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy, zvláště jedná-li se o záznamy telekomunikačního provozu. Z toho usoudil, že předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného skutku stěžovatel dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku, ale toliko z jiných skutečností (pro stěžovatele příznivější), než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů. V této souvislosti dovolací soud připomněl, že dovolání není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad. Dovoláním se tak nelze úspěšně domáhat ani revize skutkových zjištění učiněných soudy I a II. stupně, ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování, neboť těžiště dokazování spočívá u soudu prvého stupně, přičemž jeho závěry může doplňovat či korigovat jen soud odvolací, který za tím účelem může provádět dokazování. Stran dovolacího důvodu podle písmene l) citovaného ustanovení trestního řádu Nejvyšší soud uvedl, že předpokladem tu je nesprávná aplikace hmotného práva. Jestliže však stěžovatel dovozuje nesprávnost právního posouzení skutku z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů, jakož i z odlišné verze skutkového děje, pak se jedná o výtky směřující proti procesním vadám, které sice mohou být také důvodem k podání dovolání, ovšem dle jiných ustanovení občanského soudního řádu, ale také nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud se i přesto, nad rámec svého hodnocení dovolacích důvodů, vyjádřil jak k otázce odposlechů, které byly v posuzovaném případě prováděny, tak i k otázce objektu a objektivní stránky trestného činu, kterým se věnoval zvláště zevrubně, přičemž dospěl k závěru o neudržitelnosti právních názorů stěžovatele, zejména pak vyložil, proč pojem "veřejná soutěž" použitý v trestním zákoně má širší dosah, než který mu přisuzuje stěžovatel. Ze všech těchto důvodů pak Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž polemizuje se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Vytýká jim ústavně nekonformní postup, přičemž své námitky dělí do třech skupin. V první skupině svých námitek vytýká soudům vady jejich rozhodnutí, které dle názoru stěžovatele spočívají v nerespektování základních zásad trestního zákona, čímž prý mělo dojít k porušení ústavním pořádkem zaručených práv podle čl. 36 a čl. 39 Listiny. V rámci této skupiny výhrad opakuje své přesvědčení o tom, že pod pojem veřejné soutěže, jak je uveden v §128a dříve platného trestního zákona, nelze podřadit výzvu správce konkurzní podstaty k předložení cenových nabídek za odkup movitého a nemovitého majetku úpadce. Stěžovatel mimo jiné vychází i z toho, že trestní zákon tento pojem nedefinuje, a proto je třeba vycházet z obsahu tohoto pojmu, jaký mu přisuzují ostatní právní předpisy, konkrétně občanský a obchodní zákoník, neboť jinak se prý jedná o porušení zmíněné zásady nullum crimen sine lege stricta, jež zapovídá analogii v neprospěch pachatele. Stěžovatel na tomto místě spěje k závěru, že skutek popsaný v obžalobě není trestným činem. Druhou námitkou této skupiny je údajné porušení zásady ultima ratio, kdy trestněprávní ochrana v ekonomických (hospodářských) vztazích přichází v úvahu až poté, co k ochraně těchto zájmů nepostačují prostředky práva obchodního, občanského, správního nebo dokonce mimoprávní prostředky. Na protiprávní jednání je v těchto případech prý možné reagovat prostředky trestního práva až v krajních případech. Poškozený se nepokusil svůj nárok uplatnit u civilního soudu, a proto zde dle přesvědčení stěžovatele bylo trestního práva zneužito jako prostředku k snazšímu prokázání nároku na finanční kompenzaci.
Druhou skupinu námitek tvoří výhrady stěžovatele směřující proti údajným procesním pochybením ve stádiu dokazování, v jejichž důsledku mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Stěžovatel zde opakuje své námitky týkající se příslušného protokolu o provedených odposleších. Stěžovatel soudům vytýká, že skutečnost, že ust. §88 odst. 4 trestního řádu nepočítá s možností užití automatického záznamového zařízení, a že ani nepočítá s důsledky, které to může mít ve vztahu k (ne)splnění podstatných náležitostí protokolu, nelze vykládat k tíži stěžovatele extenzivním výkladem nad rámec zákona, slovy odvolacího soudu "logickou úvahou". Toho lze prý dosáhnout jen změnou zákona. Druhým argumentem této skupiny výhrad představuje stěžovatelovo ohrazení se proti způsobu, jakým byly záznamy telekomunikačního provozu v rámci dokazování použity. Stěžovatel zde poukazuje na to, že trestní řád pojem "přepis odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu" nezná. Namítá, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu je velmi významným zásahem do lidských práv, a proto s ním prý nemůže být zacházeno tak, že i jeho přepis v listinné podobě může sloužit jako listinný důkaz. Z listiny totiž nelze soud poznat, jakým tónem se odposlouchávané osoby baví apod. Stěžovatel se neztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, který dle něj tvrdí, že pouhé přečtení přepisu odposlechu může nahradit provedení důkazu odposlechu jeho přehráním. Stěžovatel se pozastavuje nad tím, jak mohou být veškeré pochybnosti o pravosti odposlechu a správnosti přepisu eliminovány, když odposlech není u hlavního líčení přehrán a soud ani obžalovaní se tak s jeho pravým obsahem nemohou seznámit. Přitom požadavkem na absenci takových pochybností podmínil Nejvyšší soud takový způsob provedení důkazu odposlechu. V dalším pak stěžovatel zpochybňuje vývody soudu I. stupně, které se týkají údajné nejasnosti vztahu účastnického čísla a jeho užívání stěžovatelem, jakož i absence znaleckých posudků nebo jiných důkazů, které by ztotožnily hlas se stěžovatelem nebo dalšími spoluobžalovanými. Na závěr druhé skupiny svých námitek stěžovatel předestřel, že verze skutkového děje, kterou soudu předložil, nebyla žádným důkazem vyvrácena. Vyjádřil své pohoršení nad tím, že orgány činné v trestním řízení si v poslední době nepřípustně ulehčují práci nadužíváním odposlechů, i když tu prý jsou další kriminalistické metody, které by do práv a svobod jednotlivců zasahovaly nepoměrně citlivěji.
Posledním blokem stěžovatelových výhrad jsou námitky směřující proti procesním pochybením ve stádiu opravného řízení před odvolacím soudem, v jejichž důsledku mělo být rovněž porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud se nevypořádal se všemi námitkami, které vznesl. Ve svém odvolání namítal neexistenci objektu trestného činu a polemizoval s názorem soudu I. stupně stran termínu "obecná veřejná soutěž", ovšem odvolací soud tyto námitky ve svém rozhodnutí prý vůbec nereflektoval a nijak se s nimi nevypořádal. Na závěr pak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud stížností dotčená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté ústavní vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadeným soudním aktům, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).
Jestliže tedy stěžovatel polemizuje se závěry obecných soudů, ať už jde o interpretaci pojmu "veřejná soutěž", který obsahuje ustanovení §128a dříve platného trestního zákona, o výklad §88 odst. 4 trestního řádu, anebo o vývody soudu I. stupně stran skutkových zjištění, pohybuje se v rovině práva jednoduchého, a tudíž s ohledem na to, co bylo řečeno v předchozím odstavci, Ústavnímu soudu přezkum těchto námitek nepřísluší, neboť se jejich uznání a nápravy tvrzených vad nelze domáhat v soudnictví ústavním. Nadto z polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů místy plyne jeho snaha vyvracet úvahy soudů nadmíru formalisticky, což nejlépe dokládá jeho úsilí podřadit skutkově zjištěný stav nikoli pod veřejnou soutěž, nýbrž toliko pod "výběrové řízení ohledně stanovení nejvyšší nabídky ceny" ve zjevné snaze přizpůsobit výklad pojmu "veřejná soutěž", užívaný vzpomínaným ust. §128a dříve platného trestního zákona, tak, aby nemohly být naplněny formální znaky trestného činu. Výklad tohoto druhu, zvláště pak velmi restriktivní, by však vedl k neudržitelným závěrům, kdy jednání, které by jinak splňovalo znaky trestného činu, jeho formální i materiální stránku, by nemohlo být postihováno (a zájem chráněný trestním zákonem účinně hájen) jen pro bezdůvodně úzké vymezení pojmu charakterizující příslušný objekt. Podobně by totiž bylo lze pohlížet kupř. na krádež jako na bezplatný převod vlastnického práva. Ačkoli to stěžovatel ve své stížnosti výslovně nenavrhuje, Ústavní soud, nejsa vázán odůvodněním ústavní stížnosti, přezkoumal, zda obecné soudy předmětný pojem vyložily ústavně konformním způsobem, popř. zda v této souvislosti nevykazují napadené akty prvky svévole (libovůle), a dospěl k závěru, že jsou, prima facie, prosty jakýchkoli neústavních prvků. Zvláště rozhodnutí Nejvyššího soudu ukazuje limity extenzivního výkladu pojmu "veřejná soutěž", a to v podobě splnění dvou základních předpokladů, jimiž jsou veřejné vyhlášení a účast neomezeného okruhu subjektů, resp. (s odkazem na komentářovou literaturu) případ, kdy více subjektů usiluje podle určitých vyhlášených pravidel o dosažení stanovených pravidel.
Pokud jde o výhrady stěžovatele, které se týkají procesních vad v odvolacím řízení (bod III ústavní stížnosti), kdy odvolací soud měl ignorovat námitky směřující právě proti právnímu posouzení věci a výkladu pojmu "veřejná soutěž", jak jej má na mysli soud I. stupně, pak tato výtka není oprávněná, neboť odvolací soud uvedl, že v dalším souhlasí s argumentací a způsobem, jakým se již soud I. stupně vypořádal s námitkami stěžovatele (viz str. 3 usnesení Krajského soudu v Brně z 8. 10. 2008). Pakliže se právní názor odvolacího soudu shoduje s právním názorem soudu prvního stupně, není třeba, aby se znovu a specificky zabýval touto námitkou zvlášť, neboť by to bylo zřejmě nadbytečné. Postačí, odkáže-li na rozhodnutí soudu I. stupně. V takovém případě je však nezbytné zkoumat, zda odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je dostatečně srozumitelné, seznatelné a vnitřně nerozporné, popř. zda netrpí jinými vadami. Odůvodnění soudu I. stupně je zde však z pohledu ústavněprávního bez závad. Stejný závěr je potom možno učinit i ve vztahu k námitce týkající se přípustnosti provedení důkazů ohledně záznamů telekomunikačního provozu.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své poslání a omezit se na základní funkci, jíž je posuzování souladu právních aktů (v širokém smyslu tohoto pojmu) s ústavním pořádkem, proto konstatuje, že obecné soudy zjevně postupovaly ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí dostatečným způsobem zdůvodnily. Ústavní soud tak stěžovatelem tvrzená porušení ústavně zaručených práv neshledal.
Ve světle řečeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu