ECLI:CZ:US:2012:2.US.3.10.1
sp. zn. II. ÚS 3/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 5. září 2012 sp. zn. II. ÚS 3/10 ve věci ústavní stížnosti 1. A. K. a 2. T. K. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3920/2007 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006 sp. zn. 1 Co 256/2006 vydaným v řízení o žalobě stěžovatelů, jíž se domáhali na vedlejším účastníkovi zaplacení finanční částky jako náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěli tím, že v příčinné souvislosti s pochybením pracovníka vedlejšího účastníka řízení došlo k železničnímu neštěstí, při němž utrpěl otec stěžovatelů smrtelný úraz, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, jako vedlejšího účastníka řízení.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2009 č. j. 30 Cdo 3920/2007-105 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006 č. j. 1 Co 256/2006-72 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2006 z části vyhověl žalobě stěžovatelů a uložil žalované - Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, (dále jen "vedlejší účastník") - povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů částku 200 000 Kč jakožto náhradu nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku. Co do částky 40 000 Kč byly jejich žalobní nároky zamítnuty, neboť nalézací soud považoval odškodnění ve výši 200 000 Kč pro každého ze stěžovatelů za adekvátní. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobu stěžovatelů v částce 2 x 200 000 Kč zamítl a současně potvrdil výrok soudu prvního stupně, jímž byly žalobní návrhy stěžovatelů zamítnuty. Dovolání stěžovatelů bylo potom shora označeným rozsudkem Nejvyššího soudu zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto.
3. Předmětnými žalobami se stěžovatelé domáhali na vedlejším účastníkovi zaplacení částky 240 000 Kč pro každého z žalobců jako náhrady imateriální škody, kterou utrpěli tím, že jejich otec J. K. byl při železniční nehodě dne 10. 5. 2002 smrtelně zraněn, přičemž k inkriminovanému železničnímu neštěstí došlo v přímé příčinné souvislosti s pochybením pracovníka vedlejšího účastníka.
4. Vrchní soud zamítl žaloby stěžovatelů poté, co dospěl k závěru, že vedlejším účastníkem vznesená námitka promlčení je důvodná, neboť nárok uplatněný v soudním řízení stěžovateli, odvíjející se od tvrzené imateriální škody, se promlčuje v obecné tříleté lhůtě. Pokud tedy stěžovatelé podali svoje žaloby až dne 27. 10. 2005, uplatnili své nároky až po uplynutí promlčecí lhůty. Tento právní názor vrchního soudu potvrdil Nejvyšší soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůrazňují, že jim v důsledku postoje vedlejšího účastníka nezbylo než se se svým nárokem obrátit na soud, neboť vedlejší účastník dlouhodobě nepovažoval za nutné projevit vůči nim jakoukoliv lítost a nebyl ani schopen se omluvit za smrt jejich otce. Stěžovatelé byli a jsou přesvědčeni, že jejich právo na poskytnutí nemajetkové újmy v penězích je svojí povahou právem na ochranu osobnosti, tedy právem nemajetkovým, nepodléhajícím promlčení. V této souvislosti připomínají, že dokud není o nároku rozhodnuto soudem v řízení, v němž je mj. rozhodnuto o konkrétní výši případného nároku, není možno o takovém nároku jako o právu majetkovém vůbec uvažovat. Nadto stěžovatelé zdůrazňují, že v době, kdy došlo k předmětné újmě, stejně jako v době, kdy byly podány dané žaloby, neexistovala jednotná judikatura k otázce, zda nárok na poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích podléhá, či nepodléhá promlčení. Stěžovatelé tedy byli v době podání žalob v dobré víře, že uplatňují nárok, jenž promlčení nepodléhá, a k jejich podání se uchýlili až poté, kdy bylo zřejmé, že se spontánního projevu soustrasti vedlejšího účastníka nedočkají. Navíc stěžovatelé obecným soudům vytýkají, že při rozhodování ve věci vůbec nevzaly v úvahu obecné zásady občanského práva a námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem neodmítly pro její rozpor s dobrými mravy.
II.
6. Vrchní soud v Praze ve vyjádření účastníka řízení o ústavní stížnosti prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. Ludmily Říhové pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že je "zcela srozuměn s judikaturou Ústavního soudu opakovaně vyjádřenou v jeho nálezech k otázce promlčení a případného rozporou výkonu tohoto práva s dobrými mravy".
7. Nejvyšší soud, za nějž v tomto řízení před Ústavním soudem jedná předseda senátu JUDr. Pavel Pavlík, taktéž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž připomněl, že danému senátu Nejvyššího soudu "je známa aktuální judikatura Ústavního soudu vztahující se k dané problematice".
8. Vedlejší účastník se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku Nejvyššího soudu. Z tohoto důvodu vedlejší účastník navrhl, aby byla projednávaná ústavní stížnost stěžovatelů "v plném rozsahu zamítnuta".
III.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
10. Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadeného rozhodnutí. Uvedená zásada však nemůže zastínit jeho oprávnění (a současně povinnost) zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.
11. Vázán toliko petitem ústavní stížnosti, nikoliv jejím odůvodněním Ústavní soud nepřezkoumával pouze důvodnost vznesených námitek, nýbrž posuzoval napadená rozhodnutí ve smyslu práva na spravedlivý proces a přezkoumal řízení před dotčenými soudy jako celek.
IV.
12. Podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do skupiny materiálně pojímaných právních států, má významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání (srov. O´Hood Philips, Paul Jackson. Constitutional and Administrative Law. 7. Edition, Sweet and Maxwell, London 1987, str. 33). Podle názoru Ústavního soudu mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.)].
13. Ústavní soud konstantně judikuje, že bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence spravedlnosti představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive dle obecného přirozenoprávního principu [viz nález ve věci sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009 (N 232/55 SbNU 181)].
14. Stěžovatelé projednávanou ústavní stížností v prvé řadě zpochybňují promlčitelnost svého nároku vyplývajícího z ustanovení §13 občanského zákoníku. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že již v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539) zdůraznil, že nemíní zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšším soudem v rozhodnutí jeho velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ve věci sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 ze dne 12. 11. 2008, dle kterého se v případě náhrady nemajetkové újmy v penězích jedná o právo promlčitelné.
15. Odhlédneme-li tedy od samotné otázky ne/promlčitelnosti stěžovateli nárokovaného práva, je podstatou posuzované ústavní stížnosti otázka, zda obecné soudy neporušily základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces, pokud v kontextu dané věci nezvažovaly, není-li vedlejším účastníkem vznesená námitka - přesněji řečeno výkon práva vznést námitku promlčení - v rozporu s dobrými mravy.
16. Obdobná otázka byla již opakovaně předmětem řízení před Ústavním soudem (a posléze i před soudem dovolacím). Je přitom zřejmé, a to je třeba zdůraznit, že se řešení dané otázky přímo odvíjí od skutečnosti, že až do vydání uvedeného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, respektive do publikace rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. 1 Co 63/2003, měl (mohl mít) adresát práva na základě judikátu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1542/2003 důvodně za to, že právo na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 občanského zákoníku je právem nepromlčitelným (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 588).
17. Připomenout je v této souvislosti možno závěry přijaté v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 544/06 ze dne 3. 12. 2007 (N 217/47 SbNU 855), v jehož odůvodnění Ústavní soud mj. konstatoval: "Důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci ... ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Z ústavněprávních hledisek je stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu," aby následně konstatoval, že ani tak není možné dříve zjištěná pochybení odstranit, resp. předchozí protiprávní stav napravit.
18. Jak již Ústavní soud uvedl dříve [srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107), nález ze dne 12. 5. 2009 ve věci sp. zn. IV. ÚS 2170/08 (N 117/53 SbNU 473) či nález ze dne 11. 9. 2009 ve věci sp. zn. IV. ÚS 738/09 (N 201/54 SbNU 497) ve znění opravného usnesení ze dne 26. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 738/09], změna judikatury by sama o sobě nemohla být důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí. Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen shora uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení.
19. V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010 (N 253/59 SbNU 581) ve znění opravného usnesení ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 1275/10 Ústavní soud konstatoval, že posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konající v dobré víře v existenci práva daného soudy ustálenou interpretací zákona. Jeho obsahem zároveň musí být i zohlednění společenské naléhavosti takovéto změny. Tyto úvahy soudu musí být transparentně předestřeny veřejnosti.
20. Ústavní soud v posledně citovaném nálezu současně konstatoval, že tzv. intertemporální soudcovské právo (v důsledku změny dosavadní judikatury - označované jako overruling), obdobně jak je tomu u intertemporálního práva psaného, vyžaduje přijetí hledisek posuzování jeho přijatelnosti. Tato hlediska musí zohlednit ochranu uplatněného subjektivního práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí. Musí ale zároveň zohlednit i nezbytnost vývoje soudní interpretace a aplikace zákonného práva, nutnost zabránit její strnulosti, jež by se stala překážkou dosažení účelů právní regulace.
21. Řečené se uplatní bezezbytku za situace, kdy pro posouzení dané věci rozhodná ustanovení občanského zákoníku ne zcela dostála požadavku předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti právní úpravy (viz body 12 a 13).
22. Prizmatem stěžejní otázky posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že vznesení námitky promlčení dle jeho opakovaně vyjádřeného názoru zásadně dobrým mravům neodporuje, nastávají však situace, při nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 (N 6/7 SbNU 45) a nález ve věci sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367)]. Zásada souladu práv, respektive jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti a ekvity [srov. nález ze dne 25. 5. 2011 ve věci sp. zn. IV. ÚS 2842/10 (N 101/61 SbNU 527)].
23. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - obdobně jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též optikou kogentního ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení [srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)]. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům [srov. mutatis mutandis nález ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08 ze dne 20. 4. 2010 (N 90/57 SbNU 179)]. Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou [srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000 ze dne 12. 3. 2001 (N 41/21 SbNU 363)].
24. Obecné soudy musí mít při posuzování všech právních věcí na mysli - jakožto jakýsi interpretační korektiv při výkladu nejednoznačných právních norem - ideu spravedlnosti. V této souvislosti je vhodné ještě připomenout, že by bylo dle Ústavního soudu v rozporu s principem důvěry občana v právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, pokud by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na základě nevyjasněné koncepce ne/promlčitelnosti tohoto práva [srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 635/09 (viz výše) a mutatis mutandis nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115)].
25. Rovněž v projednávané věci by se měl uplatnit závěr vyslovený v již odkazovaném nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 635/09, ve kterém se Ústavní soud v podstatě přihlásil k doktríně omezené retrospektivity (podrobněji viz Kühn, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. In: Právní rozhledy 6/2011, str. 191) "účinků" změny judikatury (overruling). V soudních řízeních zahájených před rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu, respektive před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, by proto měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 občanského zákoníku posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům.
26. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že výše diskutované otázky do úvah odvolacího a dovolacího soudu zahrnuty nebyly. Recentní rozhodnutí Nejvyššího soudu z pozdější doby (viz rozhodnutí ze dne 27. 1. 2011 ve věci sp. zn. 30 Cdo 3170/2009, ze dne 14. 4. 2011 ve věci sp. zn. 30 Cdo 1975/2009 a ze dne 26. 10. 2011 ve věci sp. zn. 30 Cdo 5079/2009) přitom závěry citovaných nálezů Ústavního soudu již reflektují, pročež na jejich základě zrušil dovolací soud ta rozhodnutí vrchního soudu, která předestřenou ústavně konformní interpretaci ve věci rozhodných norem občanského zákoníku nepřevzala, přesněji řečeno z časových důvodů patrně ani převzít nemohla.
V.
27. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy svým postupem nedostály shora vytyčeným požadavkům, a tím porušily právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006 č. j. 1 Co 256/2006-72 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2009 č. j. 30 Cdo 3920/2007-105 zrušil.
28. Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že z důvodů procesní ekonomie v dané věci přikročil (na rozdíl od věcí řešených v nálezech sp. zn. III. ÚS 1275/10 a sp. zn. IV. ÚS 2842/10) rovněž ke zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, neboť dovolacímu soudu by nezbylo než rozsudek vrchního soudu - právě z důvodů traktovaných v tomto nálezu - zrušit. Jelikož by tedy v daném kontextu nemohl Nejvyšší soud po vrácení věci reálně uplatnit vlastní diskreci, neuplatnil se zde princip subsidiarity (resp. princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů), jímž je řízení před Ústavním soudem zásadně ovládáno.