ECLI:CZ:US:2012:2.US.3060.11.1
sp. zn. II. ÚS 3060/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti CF FLOP, s. r. o., se sídlem Nejedlého 383/11, 638 00 Brno, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu, č. j. 33 Cdo 2611/2009-81 ze dne 28. 6. 2011, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č. j. 11 Co 568/2008-66 ze dne 10. 2. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadená rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností, jsou překvapivá a pro stěžovatelku nepředvídatelná, pomíjí navržené důkazy a jsou zatížena procesními vadami, přičemž právní závěry jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (žalobkyně) se po vedlejším účastníkovi (žalovaném) domáhala zaplacení 198 000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty. Okresní soud v Bruntále jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. května 2008, č. j. 14 C 86/2007-39, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 198 000 Kč se zde specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. února 2009, č. j. 11 Co 568/2008-66, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 198 000 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2008, č. j. 5 Cm 150/2002-148, a dopisy účastníků. Na rozdíl od soudu prvního stupně shledal výkon práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za dobu od 19. 3. 2004 do 25. 6. 2004 v rozporu s dobrými mravy. Uzavřel, že s přihlédnutím k závěrům, které Krajský soud v Ostravě učinil ve věci vedené u pod sp. zn. 5 Cm 150/2002 (smlouva o dílo uzavřená mezi žalobkyní a Krnovskou obchodní společností, s. r. o. je neplatná a prohlášení této obchodní společnosti o uznání dluhu bylo zfalšováno), již nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby hradil smluvní pokutu, neboť představuje pro žalobkyni bezdůvodný zdroj příjmu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci. Předně odvolacímu soudu vytkla, že prováděl rozsáhlé dokazování listinami, které s danou věcí nesouvisely a jejichž smyslem bylo pouze "najít důvod pro zamítnutí žaloby". Nesouhlasila též se závěrem odvolacího soudu, že výkon jejího práva na smluvní pokutu je v rozporu s dobrými mravy. Připomínajíc zásadu pacta sunt servanda, vyjádřila přesvědčení, že to byl žalovaný, kdo se choval nemravně v tom směru, že převzal věc majetkové hodnoty, aniž by včas zaplatil její cenu. Uvedla, že sám inicioval nákup pohledávky za Krnovskou obchodní společností, s. r. o., jíž v té době dlužil, a získanou pohledávku se snažil uplatnit v rámci své obrany v jiném soudním řízení. Měl tudíž z postoupené pohledávky prospěch. Stěžovatelka se dále obsáhle vyjádřila ke sporu vedenému pod sp. zn. 5 Cm 150/2002. S odkazem na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu ve svém dovolacím návrhu polemizovala se závěry, k nimž soud v této věci dospěl. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 61/2005 z 22. listopadu 2006 stěžovatelka prosazovala názor, že smluvní pokuta není nepřiměřená zajištěné ceně pohledávky a připomněla, že pokud by žalovaný cenu uhradil ve sjednané lhůtě, nedošlo by na uplatnění sankce. S ohledem na svou argumentaci navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), přičemž dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není stiženo vytýkanými vadami ani jinými, k nimž dovolací soud ex lege přihlíží, neřeší žádnou otázku zásadního právního významu, a proto dovolání jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutím dovolacího a odvolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, ve které poukazuje na to, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé a nepředvídatelné, obě rozhodnutí jsou zatížena procesními pochybeními, jsou nepřezkoumatelná, není v nich prý uvedeno, které skutečnosti má soud za prokázané a které skutečnosti a proč naopak prokázány dosud nejsou, nadto v nich není uvedeno, proč značnou část důkazních návrhů soudy pominuly, aniž by byly vysvětlily, proč jim pozornost nevěnují či je ignorují, sporný podpis na uznání závazku prý nebyl předložen znalci, "skutkové a právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem věci", soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Rozporovaná rozhodnutí jsou dle přesvědčení stěžovatelky vnitřně rozporná a zatížena neústavními prvky libovůle, "jsou i neústavně zcela nepředvídatelná. Rozhodnutí soudů 1. a 2. stupně je výsledkem pochybení procesních postupů soudů a zcela překvapivého rozhodování obou obecných soudů".
Ve spojitosti s námitkou překvapivého rozhodnutí stěžovatelka uvedla, že odvolací soud při jednání dne 10. 2. 2009 prováděl rozsáhlé dokazování, aniž však uvedl, jaký byl důvod tak rozsáhlého dokazování mnoha listinami ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 Cm 150/2002, které s předmětem žaloby prý nijak přímo nesouvisely. Odvolací soud založil své zamítnutí žaloby na diametrálně jiném právním názoru oproti názoru okresního soudu a nedal žalobci (stěžovateli) vůbec příležitost, aby na nový právní názor soudu, založený na mnoha nových listinách, vůbec mohl reagovat. Ústavní nesouladnost a vada rozhodnutí je založena již jen tím, že dle názoru stěžovatele mělo být rozhodnutí soudu 1. stupně zrušeno a věc vrácena k okresnímu soudu, aby obě strany sporu měly možnost se s novým právním názorem odvolacího soudu vypořádat. Stěžovatelka namítla, že klíčové judikáty a právní závěry Nejvyššího soudu k zamezení překvapivého a nepředvídatelného rozhodnutí nerespektoval jak odvolací soud v řízení vedeném pod sp. zn. 11 Co 568/2008, tak i dovolací soud v řízení sp. zn. 33 Cdo 2611/2009, a sice tím, že nepřihlédl k argumentům stěžovatelky a "ústavně nesouladný postup odvolacího soudu považoval za správný".
Stěžovatelka dále vyzdvihla, že Krajský soud v Ostravě i dovolací soud opírají své zamítavé stanovisko pouze o negativní vyjádření žalovaného, že uznání závazku z 6. 11. 1998 nepodepsal, že smlouvu z 1. 11. 1995 ani neuzavřel a že protokolem z 31. 3. 1996 nepotvrdil převzetí smluvených prací dle smlouvy z 1. 11. 1995. K tomu uvedla, že důkazní břemeno o případné neexistenci žalovaným uznaného závazku nese právě žalovaný, a nikoli žalobce. Svůj názor k rozložení důkazního břemene stěžovatelka opírá o judikaturu Nejvyššího soudu, kterou rovněž krajskému soudu předestřela, tento ji však nezval v úvahu.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na prvém místě považuje za nezbytné říci, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním široce koncipovaná ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v posuzovaném dovolacím, resp. odvolacím řízení byly dodrženy ústavní limity, zejména zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu i příslušných procesních návrhů, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Z ústavní stížnosti je dobře patrná polemika stěžovatelky s názorem obecných soudů stran hodnocení skutkových okolností i výkladu jednoduchého práva (především §3 odst. 1 občanského zákoníku o zákazu jednání contra bonos mores), kterážto argumentace není bez dalšího způsobilá úspěšně zpochybnit ústavní konformitu rozporovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu i krajského soudu.
Pokud jde o námitky týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i údajně nadbytečného doplnění dokazování, je třeba podotknout, že se jedná o opakování argumentace, kterou stěžovatelka předestřela v dovolání a s níž se již Nejvyšší soud dostatečně a ústavně konformním způsobem vypořádal v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 3 - 4), a proto tato stížní námitka nemůže obstát. Stěžovatelka je zřejmě přesvědčena, že Ústavní soud podrobí její dosud uplatněné výhrady bezbřehému přezkumu v roli jakési "superrevizní" instance obecného soudnictví, k čemuž, jak ostatně bylo výše nastíněno, Ústavní soud ovšem povolán není. Na tomto místě se snad sluší doplnit, že již sama skutečnost, že stěžovatelka polemizuje se závěry obecných soudů, vyvrací námitku nepřezkoumatelnosti, neboť je důkazem toho, že úvahy obecných soudů, na nichž napadená rozhodnutí spočívají, jsou seznatelné bez sebemenších vad, a lze tedy eventuálně proti nim vést smysluplnou argumentaci.
Ústavní soud však nemohl přisvědčit ani další stěžovatelčině výtce, totiž argumentu o překvapivém (předvídatelném) rozhodnutí odvolacího soudu. Již v řízení před soudem prvého stupně vedlejší účastník vznesl námitku rozporu s dobrými mravy (což explicite plyne i ze stručné rekapitulace dosavadního průběhu řízení v narativní části rozsudku dovolacího soudu), přičemž ji zopakoval i v řízení odvolacím, kde s ní rovněž uspěl. Stěžovatelka si tak musela být vědoma, a to zejména s ohledem na poměrně rozsáhlou judikaturu obecných soudů i samotného Ústavního soudu v otázce dobrých mravů, že odvolací soud se touto námitkou může zabývat a vyhodnotit ji odlišně. Nejvyšší soud v tomto ohledu vhodně poznamenal, že "Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobré mravy zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčuji jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních", což Nejvyšší soud demonstroval na judikatuře své i Ústavního soudu. Dovolací soud rovněž na konkrétních krocích soudu odvolacího ukázal, proč nemůže akceptovat úsudek stěžovatelky o údajném nepředvídatelném právním názoru odvolacího soudu (viz str. 4 in fine napadeného rozsudku dovolacího soudu).
Pokud jde o stěžovatelčinu námitku ohledně rozložení důkazního břemena, resp. námitku, že Krajský soud v Ostravě i dovolací soud opírají své zamítavé stanovisko pouze o negativní vyjádření žalovaného, že uznání závazku z 6. 11. 1998 nepodepsal, že smlouvu z 1. 11. 1995 ani neuzavřel a že protokolem z 31. 3. 1996 nepotvrdil převzetí smluvených prací dle smlouvy z 1. 11. 1995, nelze ji pokládat za důvodnou. Jedná se totiž o porovnání důkazů, které byly provedeny v souvisejícím řízení vedeném pod sp. zn. 5 Cm 150/2002, s listinami předloženými v projednávané věci. Pakliže má stěžovatelka za to, že doplnění dokazování prostřednictvím tohoto způsobu evaluace, kdy je brán ohled na to, co vyšlo najevo ve výše uvedeném souvisejícím řízení, nesouvisí přímo s předmětem žaloby, nutno konstatovat, že se jedná o pouhou polemiku postrádající relevantní ústavněprávní rozměr. Odvolací i dovolací soud zřetelně vysvětlily, proč výsledky tohoto řízení mají vliv na nyní posuzovaný případ, proč je třeba k nim přihlédnout a v čem jejich vzájemná spojitost závisí.
S ohledem na řečené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu