ECLI:CZ:US:2012:2.US.3087.11.1
sp. zn. II. ÚS 3087/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem Moskevská 676/16, 460 01 Liberec IV - Perštýn, proti rozsudku Nejvyššího soudu, č. j. 26 Cdo 4742/2010-94 ze dne 20. července 2011, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 73 Co 39/2010-60 ze dne 31. května 2010, ve znění usnesení č. j. 73 Co 39/2010-79 ze dne 23. září 2010 a č. j. 73 Co 39/2010-87 ze dne 27. října 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, jakož i ustanovení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem odvolacího i dovolacího soudu došlo k porušení pramenů ústavního pořádku tím, že tyto soudy na rozdíl od soudu prvého stupně vyhověly žalobě vedlejšího účastníka na neplatnost výpovědi nájemní smlouvy.
Z napadených rozsudků Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. prosince 2009, č. j. 14 C 140/2009-37, ve spojení s usneseními ze dne 14. září 2010, č. j. 14 C 140/2009-76, a ze dne 8. října 2010, č. j. 14 C 140/2009-82, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalovaného (stěžovatele) ze dne 17. března 2009 z nájmu žalobkyně (vedlejšího účastníka) k "bytu č. 6 v domě č. p. 327/36 v ul. Na Perštýně v Liberci IV".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako soud odvolací shora označeným rozsudkem, ve spojení s usneseními ze dne 23. září 2010, č. j. 73 Co 39/2010-79, a ze dne 27. října 2010, č. j. 73 Co 39/2010-87, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále též "o. s. ř."). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) - proto dovolání jako nedůvodné rozsudkem zamítl.
Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které polemizuje s jejich závěry a úvahami. Soudům především vytkl, že nezohlednily skutečnost, že z pohledu pronajímatele se nejednalo o vyúčtování ve smyslu zákona, ale jen o "rozpočítání nákladů poskytnutých služeb třetími osobami (např. ČEZ - elektřina, SCVK - vodné a stočné, ASA, a.s., - odpady)". Dále prý soudy nezohlednily, že stejným způsobem stěžovatel prováděl vyúčtování od okamžiku, kdy nabyl vlastnictví k příslušnému bytovému domu, a to prý se souhlasem vedlejší účastnice, která "vždy doručené vyúčtování v předcházejících letech akceptovala a zcela vyúčtované služby uhradila". Stěžovatel je přesvědčen, že byli spolu s vedlejší účastnicí dohodnuti o způsobu vyúčtování plnění poskytovaných s užíváním bytu, což dle něj také předpokládají i příslušná ustanovení občanského zákoníku. Krajský i Nejvyšší soud stěžovateli prý dávaly k tíži, že v předmětném vyúčtování nebyl uveden údaj o celkové spotřebě vody, která byla vedlejší účastnici předepsána k úhradě. Na základě této skutečnosti dle jeho mínění dovodily, že nedoručil vedlejší účastnici řádné vyúčtování, tudíž se předmětný dluh nemohl stát splatným, a tak vedlejší účastnice nebyla v prodlení se zaplacením, v důsledku čehož nebyl dán materiální důvod pro výpověď z nájmu bytu. Stěžovatel ve zbytku ústavní stížnosti demonstroval, co vše by bylo třeba provádět, měl-li by dostát požadavkům, které vyplývají z napadených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel má za to, že tím, že obecné soudy samy dovodily, že nenastala splatnost vyúčtování, aniž by se této skutečnosti stěžovatel dovolával, rozhodly nad rámec jeho návrhu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel se prý pouze dovolával nesprávnosti použité metody pro rozúčtování pouze jedné služby (vody), avšak nikoliv např. již zmíněné společné elektřiny, kde byl použit stejný postup i náležitosti. Je proto přesvědčen, že došlo k nerovnému postavení před soudem, kdy byl "pravděpodobně vytvořen zejména odvolacím soudem samostatný argument, že nedošlo ke splatnosti vyúčtování se všemi důsledky" a že v souladu se všemi zákonnými povinnostmi informoval nájemníky o tom, jak prováděl vyúčtování vodného a stočného, když mu žádný předpis (zákon ani podzákonný předpis) prý nestanovil, jaké obsahové náležitosti má takové vyúčtování mít. K tomu stěžovatel dodal, že z toho důvodu "jsem činil vyúčtování v souladu s čl. 2 odst. 4 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 3 Listiny a obecné soudy, pokud dovodily, že jsem měl nad rámec zákonných ustanovení plnit ještě další povinnosti, stanovily mi tyto povinnosti v rozporu s těmito články, resp. v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, když vůči mně uplatňovaly státní moc (ukládaly mi soudním rozhodnutím povinnosti) nad rámec stanovený zákonem".
Stěžovatel nepopírá, že nájem bytu je chráněn. Ochrana nájmu však dle jeho názoru spočívá v tom, že soudy např. "kontrolují pronajímatele, zda řádně provedl vyúčtování apod., jako tomu bylo v mém případě, a to k požadavku nájemce, a pokud shledají, že pronajímatel např. provedl vše řádně, tak např. výpověď potvrdí, pokud ne, vyhoví nájemci". Má za to, že v jeho případě bylo shledáno Okresním soudem v Liberci, že vše provedl řádně v souladu se zákonem a v souladu se všemi právními předpisy. Domnívá se proto, že soudy odvolací i dovolací nad rámec jeho zákonných povinností v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a povinnostmi dovodily, že měl sdělit nájemci údaj o množství dodané služby, a to "zcela nelogicky a nedůvodně, neboť nedomyslely, k čemu může nájemci takový údaj sloužit, když se stejně v konkrétním případě jednalo pouze o údaj nepřesný (vypočtený jako poměr z celkové spotřeby domu bez možnosti nájemce celkovou spotřebu vody v domě zásadně ovlivnit)".
Obecné soudy dle stěžovatele nevzaly ani v potaz, jak by bylo reálné provedení jejich požadavku nákladné, neboť to prý předpokládá, že by stěžovatel měl každému nájemci zasílat kromě výpočtu také kopie všech faktur s nájmem poskytovaných plnění, každému nájemci zasílat informaci o počtu osob ostatních nájemců v předmětném bytovém domě, "a to zřejmě ve vztahu k ostatním bytům, aby si nájemce mohl překontrolovat správnost výpočtu". Pořízení kopií těchto dokladů, vytvoření těchto pokladů je dle stěžovatele velmi časově a materiálně náročné, kdy náklady na pořízení této agendy by prý nebyl ani oprávněn nájemcům účtovat. Tím dle jeho názoru zasáhly obecné soudy do ústavně zaručeného práva na vlastnictví majetku, kdy mu "nad rámec zákonných povinností ukládaly povinnosti spjaté s vlastnictvím - rozhodnutím o nájmu bytu, tedy jeho užíváním". Obecné soudy jej tak prý jako drobného pronajímatele zatěžují povinnostmi, které by spíše odpovídaly bytovému družstvu či realitní společnosti, to bez jakékoliv zákonné opory.
Za zásah do práva na vlastnictví stěžovatel také považuje skutečnost, že obecné soudy mu jako vlastníku nemovitosti neposkytly ochranu proti nájemci, který užíval dle jeho přesvědčení neoprávněně uvedený byt, když jej prý užíval na základě neplatné nájemní smlouvy. Výklad obecných soudů o platnosti písemného právního úkonu, ze kterého dle něj není patrno, jaký konkrétní byt (předmět nájmu) byl předmětem nájmu, kdo byl původním pronajímatelem, tedy výklad, který neodpovídá zákonnému rámci pro výklad právních úkonů, je pak prý rovněž v rozporu s ústavně zaručeným základním právem na ochranu vlastnictví, neboť mu dle jeho názoru jako vlastníku nedává žádnou právní jistotu o tom, že "zcela zjevně neplatná nájemní smlouva (neurčitě označený pronajímatel, nesprávně označený byt - nesprávné patro, nesprávná výměra bytu apod.), která byla obecnými soudy (kromě Okresního soudu v Liberci) vykládána jako smlouva platná, bude jako neplatná považována a já nebudu nucen jako vlastník strpět užívání mého bytu nájemcem, a to pouze proto, že se soudům tohoto nájemce z mně neznámého důvodu zželelo".
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčená rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na prvém místě považuje za nezbytné říci, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním široce koncipovaná ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v posuzované civilní věci byly dodrženy ústavní limity, zejména zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Oba soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v naprosto uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Z ústavní stížnosti je dobře patrná polemika stěžovatele s názory obecných soudů stran hodnocení skutkových okolností i výkladu jednoduchého práva, kterážto argumentace není bez dalšího způsobilá úspěšně zpochybnit ústavní konformitu rozporovaných rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. Ústavní soud je nucen podotknout, že stěžovatel svými námitkami nerespektuje postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti a staví jej do role další přezkumné instance v rámci systému obecného soudnictví, očekávaje, že Ústavní soud podrobí jeho výhrady bezbřehému přezkumu. Takovou situaci však není možné s ohledem na výše uvedené připustit.
Pokud jde o stěžovatelovy námitky týkající se údajné ústavně nekonformní interpretace nájemní smlouvy jako platného právního úkonu, je třeba říci, že soud prvé stolice tuto smlouvu vyhodnotil na základě jím vyvozené neurčitosti jako právní úkon neplatný. Již bližší pohled na argumentaci nalézacího soudu však dává tušit, že tak učinil postupem nadmíru formalistickým, aniž by při výkladu předmětného právního úkonu dbal důsledně norem podústavního práva, konkrétně příslušných ustanovení občanského zákoníku směřujících k odstranění pochybností či nejasností právních úkonů. Nelze proto vytýkat odvolacímu (a následně i dovolacímu) soudu, že na platnost nájemní smlouvy pohlíží opačně a za platný právní úkon ji považuje. Zejména vzal v úvahu i okolnosti jejího uzavření a chování obou zúčastněných stran, a to nejen předchozího pronajímatele, ale i stěžovatele coby pronajímatele současného. Z těchto skutečností je naprosto zřejmé, že se obě strany chovaly tak, že se o nájemní vztah opravdu jedná (srov. důkazy podložené úvahy soudu druhé stolice na str. 4 jeho rozsudku). Je-li tak stěžovatel nyní tolik přesvědčen o neplatnosti nájemní smlouvy, vzniká zcela legitimní a oprávněná otázka, proč před podáním žaloby vedlejší účastnice na neplatnost výpovědi k ní přistupoval jako k nájemci, proč jí předkládal vyúčtování za služby apod., tedy vůbec proč se choval jako strana v nájemním vztahu. Již tento postoj svědčí o neopodstatněnosti námitek stěžovatele, jimiž brojí proti posouzení platnosti nájemní smlouvy ze strany odvolacího, resp. dovolacího soudu. Bez povšimnutí však v této spojitosti Ústavní soud nemohl ponechat ani skutečnost, že se stěžovatel v rámci svého dovolacího návrhu snažil zpochybnit platnost nájemní smlouvy poukazem na chybně uvedené podlaží, což mu Nejvyšší soud zjevně a, dlužno říci, i oprávněně vytkl (viz str. 5 napadeného rozsudku dovolacího soudu).
Neobstojí však ani námitky stěžovatele týkající se samotného vyhodnocení výpovědi z nájmu ze strany obou soudů. V daném případě měl být důvodem výpovědi dané (doručené) vedlejší účastnici dne 19. března 2009 dluh ve výši 6 094,50 Kč vzniklý nezaplacením úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu v roce 2008. Šlo přitom o nedoplatek za úhradu vodného a stočného, který nebyl krytý žalobkyni placenými zálohami ve výši 400 Kč měsíčně. Tyto námitky jsou nedůvodné zvláště proto, že obecné soudy stěžovatele nezatížily žádnou povinností nad rámec zákona (v rozporu s čl. 2 odst. 2, resp. čl. 4 odst. 1 Listiny), jak stojí v ústavní stížnosti, když shledaly, že k úhradě výše zmíněného nedoplatku byla vedlejší účastnice vyzvána stěžovatelem v listině označené jako "předpis plateb 2008", aniž by v této listině bylo uvedeno množství dodaných plnění spojených s užíváním bytu či způsob rozúčtování ceny těchto plnění na jednotlivé nájemce v domě. Povinnost uvést "minimálně též údaj o množství dodané služby" totiž odvolací soud dovodil z ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v rozhodném znění. Rozhodně tedy nelze za ústavně nekonformní pokládat závěr soudu druhého stupně, že v případě vyúčtování úhrad za dodávku vody a odvádění vod odpadních by mělo být z vyúčtování zřejmé, jaké množství vody bylo do bytu dodáno, resp. jaké množství vody na daný byt připadá, případně též jakým způsobem bylo toto množství stanoveno, tedy že se totiž musí adresátu vyúčtování - nájemci - dostat z vyúčtování minimálně takových informací, na základě kterých bude schopen rozpoznat, zda pronajímatelem požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu výpočtu této spotřeby tak, jak byl účastníky dohodnut nebo jak je stanoven právním předpisem.
Na okraj Ústavní soud poznamenává, že ústavní konformitu judikatury obecných soudů, zejména Nejvyššího soudu, která se týká požadavků na vyúčtování nákladů za dodávky energií, již posuzoval v případě vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 2495/09 (srov. usnesení ze dne 12. května 2010), kdy tyto závěry jako ústavně konformní aproboval.
Ze všech těchto důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu