ECLI:CZ:US:2012:2.US.3476.12.1
sp. zn. II. ÚS 3476/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 120/2012-64 ze dne 14. června 2012, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. září 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tím bylo k jeho odvolání potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 33 Cm 5/2010-58 ze dne 7. února 2012, kterým byly odmítnuty jeho námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu posledně uvedeného soudu č. j. 33 Cm 5/2010-9 ze dne 9. března 2010. Napadeným usnesením mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení směnečný peníz ve výši 300.000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel tvrdí, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vyplývající z ustanovení čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti konkrétně uvedl, že své námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu řádně odůvodnil a soud prvního stupně námitky uznal a věcí se meritorně zabýval. Teprve v dalším řízení námitky odmítl, byv vázán právním názorem odvolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl, aniž respektoval nález sp. zn. III. ÚS 3300/07 (N 69/52 SbNU 677), jímž argumentoval v odvolání. Podle něj koncentrační zásada plynoucí z §175 odst. 1 občanského soudního řádu nemůže znamenat, že by žalovaný nemohl v průběhu dalšího řízení resp. při soudním jednání uvádět relevantní skutečnosti či nabízet důkazy k obraně, kterou již obecně v námitkách uplatnil, a nevztahuje se na důkazní návrhy. Jeho námitky přitom nebyly ani obecného rázu, byly zcela konkrétní.
3. Současně stěžovatel (bez jakékoliv argumentace) navrhl odklad vykonatelnosti směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 33 Cm 5/2010-9 ze dne 9. března 2010, a usnesení téhož soudu č. j. 33 Cm 5/2010-58 ze dne 7. února 2012.
4. Ústavní soud v minulosti vyložil, že institut odložení vykonatelnosti, s ohledem na rovnost účastníků řízení a speciální povahou institutu řízení o ústavní stížnosti, je třeba vykládat restriktivně a aplikovat zpravidla toliko tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (sp. zn. III. ÚS 258/03, N 66/33 SbNU 155). V daném případě návrh na odklad vykonatelnosti vůbec nesměřuje proti rozhodnutí, jehož zrušení se stěžovatel domáhá, a nadto není vůbec nijak vyargumentován. Proto byl návrh na odložení vykonatelnosti jmenovaných soudních rozhodnutí odmítnut.
5. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
7. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 33 Cm 5/2010 Ústavní soud zjistil, že ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, podaných 13. dubna 2010, stěžovatel namítal toliko to, že nárok na plnění ze směnky neuznává, protože neexistuje pohledávka, která měla být směnkou zajištěna, neexistuje proto kauza směnky, přičemž stěžovatel jako fyzická osoba nebyl s vedlejším účastníkem řízení nikdy v žádném závazkovém vztahu. Teprve v důsledku vyjádření vedlejšího účastníka řízení, že předmětné námitky nejsou relevantními kauzálními námitkami, a že břemeno tvrzení neexistence kauzy tíží stěžovatele, námitky doplnil podáním ze dne 28. ledna 2011. V něm osvětlil nájemní vztah mezi vedlejším účastníkem řízení a stěžovatelem vlastněnou obchodní společností Beneš, s. r. o., která je v insolvenčním řízení, zmínil se o blízkosti uplynutí promlčecí doby a o své neodpovědnosti za závazky své obchodní společnosti, zmínil se i o nátlaku předcházejícím podpisu směnky a navrhl k prokázání svých tvrzení důkazy. S ohledem na to lze považovat za ústavně souladný závěr odvolacího soudu v usnesení č. j. 6 Cmo 332/2011-55 ze dne 8. listopadu 2011, že stěžovatel ve včasném podání neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých obecně formulované námitky dovozuje, neuvedl tedy žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly být podkladem řízení o námitkách a k pozdějšímu doplňujícímu podání proto nelze přihlížet. Právě skutkovým vymezením se přitom posuzovaný případ liší od případu řešeného pod sp. zn. III. ÚS 3300/07, na nějž odkazuje stěžovatel. V nyní posuzovaném případě totiž rozhodně nešlo ani
o dodatečné precizování již uplatněných konkrétních námitek, ani o dodatečné důkazní návrhy k prokázání včas uplatněných námitek, nýbrž o pozdní vylíčení konkrétních námitek stěžovatele.
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu