ECLI:CZ:US:2012:2.US.4138.12.1
sp. zn. II. ÚS 4138/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiří Nykodýma o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou, se sídlem v Blansku, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 12 Co 333/2012 ze dne 7. srpna 2012, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Dopravní podnik města Ústí nad Labem, a. s., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 29. října 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tím bylo k jeho odvolání potvrzeno usnesení Okresního soudu v Blansku, č. j. 9 EXE 3015/2011-6 ze dne 13. ledna 2012 (jímž byla nařízena exekuce na majetek povinného) s tím, že se exekuce nařizuje podle platebního rozkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 45 Ro 1969/2002-4 ze dne 16. září 2002, a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Kamil Košina, se sídlem ve Stachách. Stěžovatel má za to, že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně namítal zejména to, že mu exekuční titul nikdy nebyl doručen. Odvolacímu soudu vytýká, že nechal připojit dva spisy nalézacího soudu (sp. zn. 45 Ro 1969/2002 a sp. zn. 10 C 263/2004) a provedl jimi důkaz, aniž nařídil jednání. Stěžovatel se tak s nimi neměl možnost seznámit ani se k nim vyjádřit a navrhnout např. důkaz grafologickým posudkem. Poukazuje přitom na nález sp. zn. I. ÚS 1357/10 (N 189/58 SbNU 681) s tím, že se exekuční soudy musely zabývat řádným doručením platebního rozkazu. K tomu muselo být provedeno patřičné důkazní řízení, kterého se v souladu s nálezy sp. zn. IV. ÚS 57/04 (N 144/35 SbNU 37) a sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319) a rozsudky (správně usneseními) Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1072/2011 ze dne 30. listopadu 2011 a sp. zn. 20 Cdo 2012/2003 ze dne 27. října 2004, a v souvislosti s tím měl mít možnost uplatnit svá práva. Tím spíše, že existovaly pochybnosti o pravosti jeho podpisu na dodejce a odvolací soud byl poslední řádnou instancí, před kterou mohl stěžovatel věc projednat. Pro stěžovatele nejde o bagatelní věc, přestože výkon rozhodnutí směřuje k vymožení částky 810 Kč, protože vymáhaná částka se sníženou odměnou soudního exekutora činí již v této chvíli částku převyšující 18.100 Kč.
3. Dál stěžovatel uvádí, že ze spisu nalézacího soudu zjistil, že se v něm nenachází žádný pokutový blok či jiný důkaz o porušení přepravních předpisů a v žalobě je toliko označen důkaz "obsahem služebního hlášení revizora odznaku 28" a "vyúčtování č. j. 0116039". Z toho vyvozuje, že platební rozkaz nemohl být vůbec vydán. Za důležité považuje i to, že nelze srovnat podpis na doručence s podpisem, který by se měl nacházet na pokutovém bloku. Na dodejce nacházející se v tomto spise je uvedena jako adresa stěžovatele P., ačkoliv v té době (11. ledna 2003) bydlel na adrese Ú. Podpis na této dodejce v žádném případě není jeho. Dále poukazuje na sdělení Policie České republiky ze dne 11. února 2003, že písemnost byla doručena do vlastních rukou stěžovatele, který se zdržuje na adrese Ú. Z odlišnosti data na policejním sdělení a na doručence nelze podle stěžovatele vyloučit, že si policista práci ulehčil předáním zásilky osobě odlišné od stěžovatele. V rámci svého odvolání rovněž uváděl, že v průběhu roku 2001 přišel o občanský průkaz (což ohlásil), v němž měl uvedenu adresu pobytu P. Ani na jedné listině ve spise nalézacího soudu tak není uveden jeho podpis.
4. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
6. Odvolací soud evidentně postupoval v souladu s právním názorem obsaženým v nálezu sp. zn. I. ÚS 1357/10, neboť se věcně zabýval námitkou, že stěžovateli coby povinnému nebyl doručen exekuční titul. To, že před svým rozhodnutím nenařídil jednání a přesto vycházel ze spisu nalézacího soudu stran existence náležitostí podle §44 odst. 3 exekučního řádu, bylo ovšem ústavně souladným a předvídatelným procesním postupem. V usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2012/2003 (na nějž stěžovatel mimo jiné odkazuje) je totiž výslovně konstatováno, že pokud exekuční soud činí závěr o vykonatelnosti exekučního titulu (včetně závěru o účinném doručení) pouze z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, nejde o šetření postupy podle §122 a násl. občanského soudního řádu a neuplatní se proto požadavek, aby účastníci exekučního řízení mohli být přítomni při provádění šetření, a aby se před rozhodnutím mohli vyjádřit k jeho výsledkům. S ohledem na to, že nejde o dokazování v procesním slova smyslu, tak totiž na daný případ nemohou dopadat argumenty stěžovatele, které se vztahují k jiným typům řízení a jiným institutům v jejich průběhu.
7. Pokud jde o ostatní námitky, ať už se týkají procesních podmínek k vydání platebního rozkazu, anebo dalších námitek vztahujících se k jeho doručení či k vyznačení právní moci, tak tyto nemají své místo v exekučním řízení. Proto nejsou ani relevantní v řízení o ústavní stížnosti vztahující se k rozhodnutí v exekučním řízení.
8. Ze shora vyložených důvodů proto Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu