ECLI:CZ:US:2012:2.US.4337.12.1
sp. zn. II. ÚS 4337/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 826/2012 ze dne 15. srpna 2012, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 2/2011 ze dne 28. ledna 2011, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 109/2010 ze dne 27. října 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Městského státního zastupitelství v Praze a 3) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 13. listopadu 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným spolupachatelstvím zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tak, že po předchozím slovním konfliktu, kdy poškozený Z. K. - strážný v drogerii v prostoru za pokladnami požadoval po stěžovateli, P. B., D. S., jeho přítelkyni a jeho matce, aby mu ukázali obsah tašek, tak v prostoru před prodejnou stěžovatel se slovy "že ho zastřelí" naznačil pohyb ruky, takže poškozený se domníval, že chce vytáhnout pistoli a pokusil se vytáhnout vlastní pistoli. Spoluobžalovaní S. a B. na poškozeného skočili a povalili jej na zem a přitom mu odcizili teleskopický obušek. Stěžovatel mu z pouzdra odcizil plynovou pistoli a poté, co za nimi poškozený po jejich odchodu přišel, jej u vestibulu stanice metra znovu napadli. Za to byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou. Usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto jako nedůvodné jeho odvolání. Usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel má za to, že v důsledku výše uvedených rozhodnutí došlo k zásahu do jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel s poukazem na nálezy sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), sp. zn. III. ÚS 95/97 (N 76/8 SbNU 231), sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95) a usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), uvádí, že již v dovolání namítl, že se odvolací soud náležitě nevypořádal s jeho návrhem na rekonstrukci a konfrontaci, který učinil během veřejného zasedání o odvolání. To konstatoval a vytkl i dovolací soud. Nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že je z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu naprosto evidentní, že soud považoval doplnění dokazování za nadbytečné. Obecné soudy skutková zjištění opřely především o výpověď poškozeného K. a nelze souhlasit s tím, že by ten vypovídal v trestním řízení naprosto totožně, a že by jeho výpověď byla v zásadních směrech potvrzena dalšími svědky a důkazy. Naopak se objevily zcela zásadní rozpory mezi výpovědí tohoto svědka v přípravném řízení a jeho výpovědí učiněnou při hlavním líčení, a mezi výpověďmi tohoto svědka a výpověďmi odsouzených a dalších svědků a dalšími provedenými důkazy (videozáznamem). Skutečnosti, k jejichž ověření nebo vyvrácení byly stěžovatelovy důkazy navrhovány, rozhodně nebyly bez důvodných pochybností ověřeny nebo vyvráceny. Skutková zjištění soudů jsou podle stěžovatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obecným soudům se nepodařilo přesvědčivě vyvrátit jeho obhajobu, všechny důkazy byly hodnoceny tendenčně jednostranně v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel neměl v úmyslu poškozenému odcizit nějaké jeho věci, pouze se bránil, protože se obával o svůj život a zdraví. Reálně hrozilo, že by poškozený použil proti stěžovateli zbraně, které mu byly dříve odňaty. Nebylo prokázáno, že by na poškozeného skočil nebo zaútočit pes jednoho ze spoluobžalovaných, a že poškozený vytáhl obušek teprve na svou obranu, jak tvrdil. To je v rozporu s výpověďmi svědků B. a P. Nebylo ani prokázáno, že by stěžovatel poškozenému vyhrožoval zastřelením, a že by naznačoval nějaký pohyb rukou. To je vyloučeno kamerovým záznamem a výpovědí poškozeného. Soud se řádně nevypořádal a nezhodnotil výpověď svědkyně S. Výpověď svědkyně K. se týkala pouze situace uvnitř prodejny a nikoliv vně. Poukazuje na presumpci neviny a nálezy sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479) a sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje rovněž v tom, že poté, co spoluodsouzený S. odmítl vypovídat, byl v hlavním líčení přečten protokol o jeho výslechu z přípravného řízení. Ten byl proveden v době, kdy proti stěžovateli ještě nebylo zahájeno trestní stíhání, tedy nemohl mu být přítomen a klást při něm otázky. Obecné soudy rovněž nepřihlédly k tomu, jakou měrou jednání každého ze spoluobžalovaných přispělo ke spáchání trestného činu.
3. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že poškozený nevypovídal v přípravném řízení a v řízení před soudem zcela shodně, a že každý ze svědků vypovídal o předmětné události trochu něco jiného. Nicméně taková důkazní situace rozhodně není ojedinělá, ale spíše pravidelná. A i v takové situaci mají obecné soudy zásadní povinnost rozhodnout o tom, které důkazy je potřebné k dosažení účelu řízení provést, a provedené důkazy v souladu s procesním předpisem vyhodnotit. Rozhodně nelze dospět k závěru, že by obecné soudy všech stupňů v posuzovaném případě tomuto ústavněprávnímu zadání nedostály.
6. S dovolacím soudem lze souhlasit v tom, že obecné soudy prvního i druhého stupně považovaly provedené dokazování za dostatečné, protože provedené důkazy jednotlivě i v souhrnu vyhodnotily a přesvědčivě vyložily závěry, k nimž na jejich základě došly. Konkrétně dospěly k závěru, že lze vyjít z výpovědi poškozeného K., která je potvrzována videozáznamem z kamery umístěné v prodejně, a výpověďmi svědkyň P., K. a B. Na jejich základě vyloučily, že by se mohlo jednat ze strany spoluobžalovaných o nutnou obranu, protože to byli především spoluobžalovaní B. a S., kteří poškozeného fyzicky vytlačili do prostoru před prodejnou, následně povalili na zem a v této situaci mu stěžovatel odcizil teleskopický obušek a plynovou pistoli. Nutno dodat, že ani výpovědi ostatních svědků, resp. svědkyň, evidentně nebyly s takto zjištěným a jedině rozhodným dějem v rozporu. Proto lze považovat za ještě ústavně souladné, že odvolací soud shledal výslovně navrhované důkazy rekonstrukcí a konfrontací nadbytečnými. Přitom to, že stěžovatel se závěry obecných soudů stran vyhodnocení provedeného dokazování nesouhlasí, a to zcela shodně s obhajobou prezentovanou v průběhu řízení před obecnými soudy všech stupňů, rozhodně neposouvá věc do ústavněprávní roviny.
7. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho obhajobou. Výslovně totiž zdůraznily, že se v daném případě neposuzovalo odcizení určitého zboží obžalovanými z předmětné prodejny. Výpověď spoluobžalovaného S. z přípravného řízení proto nehrála významnější roli. S odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Tpjf 33/79 ze dne 11. února 1979 (Sb.NS 1980: 1, 10 - Rt 1/1980) pak konstatovaly, že je nerozhodné, že v okamžiku zahájení útoku proti poškozenému ještě nikdo z útočníků neměl v úmyslu poškozenému nějaké věci odcizit. Rozhodné bylo toliko to, že mu je stěžovatel odcizil v průběhu útoku, který minimálně za přihlížení stěžovatele vyvolali spoluobžalovaní B. a S., jak bylo vyloženo výše.
8. Ústavní soud ze shora vyložených důvodů neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu