ECLI:CZ:US:2012:3.US.1152.11.1
sp. zn. III. ÚS 1152/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. srpna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: N. Q. D., vlastním jménem N. T. L., právně zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, adresa pro doručování V Tůních 11, 120 00 Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 19. 11. 2010 č. j. 1 Pp 80/2010-20 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2010 č. j. 4 To 575/2010-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dojít k porušení zásad uvedených v článku 40 odst. 6 Listiny.
Ústavnímu soudu je z řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 3460/10 známo, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. 3 T 130/2009 uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), ve znění účinném do 31. 12. 2008. Za uvedené trestné činy byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, zamítl Okresní soud v Lounech v záhlaví označeným usnesením ze dne 19. 11. 2010 podle §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal stížnost, kterou však Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že obecné soudy při rozhodování o jeho podmíněném propuštění nesprávně přihlížely k jeho chování před nástupem do výkonu trestu, zároveň však přehlédly, že byl stěžovatel v době výkonu trestu kázeňsky odměněn a nebyl kázeňsky trestán. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy jako důvod, proč od stěžovatele nelze očekávat polepšení, označily skutečnost, že stěžovatel před nástupem výkonu trestu užíval několik identit. Stěžovatel je přesvědčen, že okolnost, která nastala před nástupem výkonu trestu, by neměla jít k jeho tíži v rámci řízení o podmíněném propuštění.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Je vhodné připomenout, že k porušení práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný. Článek 40 odst. 6 Listiny, který stěžovatel rovněž zmiňuje, se týká časové působnosti trestních zákonů.
Stěžovatel ve své argumentaci zjevně neuvádí žádné skutkové okolnosti, které by bylo možné posoudit jako porušení uvedených článků Listiny, které stěžovatel deklaruje.
Podle §88 odst. 1 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. může soud po výkonu poloviny uloženého trestu odnětí svobody odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život.
Otázce aplikace ustanovení trestních zákonů o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 611/2000, II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/2001, nověji pak sp. zn. III. ÚS 1280/08, III. ÚS 590/09, III. ÚS 458/09, III. ÚS 1845/09 či III. ÚS 338/10, všechna dostupná v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). Ve svých rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejde o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 629/06, sp. zn. II. ÚS 715/04 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09, dostupná v databázi NALUS).
Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09, sp. zn. III. ÚS 338/10). Ústavní soud má za to, že soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 8 odst. 2 Listiny a článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při odsouzení a dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu. Právo požádat o podmíněné propuštění ústavní pořádek výslovně nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Dle názoru Ústavního soudu, vyjádřeného např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 70/09, je ve výlučné pravomoci obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu dle §88 tr. zákoníku jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 590/09). Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by v případech rozhodování trestních soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění mohlo dojít za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle soudce, výrazem faktického omylu nebo pokud by nebylo odůvodněno vůbec nebo jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci zjevně nedošlo.
Námitka stěžovatele, že mu byla přičítána k tíži skutečnost, že určitou dobu vystupoval pod falešnými identitami, zcela dezinterpretuje napadené rozhodnutí soudu druhého stupně. Uvedený fakt krajský soud uvádí jen proto, aby vyvrátil argumentaci stěžovatele, který namítal nesprávnost rozhodnutí soudu prvého stupně, v němž měl být označen nesprávným jménem. Krajský soud uvedl, že stěžovatel v původním trestním řízení vystupoval (a také byl odsouzen) pod třemi různými jmény, aby ztížil zjištění svého skutečného jména, což se však vůbec nedotýká totožnosti jeho osoby jako takové. Otázku identity, resp. správného jména stěžovatele krajský soud nikterak nekladl do souvislosti s otázkou podmíněného propuštění dle §88 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž není pravda, že by obecné soudy nevzaly v úvahu, že stěžovatel nebyl ve výkonu trestu kázeňsky trestán a získal jednu kázeňskou odměnu; tato skutečnost však zjevně nemůže sama o sobě vést soud k závěru o polepšení stěžovatele, resp. o tom, že na svobodě povede řádný život.
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu