ECLI:CZ:US:2012:3.US.1206.10.1
sp. zn. III. ÚS 1206/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti T. H., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2009 č. j. 30 Co 214/2009-109, ze dne 15. 7. 2009 č. j. 30 Co 214/2009-127, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010 č. j. 20 Cdo 4299/2009-156, a č. j. 20 Cdo 4300/2009-158, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §201 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení §201 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení jeho práv na pokojné užívání majetku a spravedlivý proces, zakotvených v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva), jakož i jejího čl. 6 odst. 1, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jejichž byl adresátem.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2009 č. j. 30 Co 214/2009-109, byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč za to, že se jako svědek nedostavil k nařízenému jednání odvolacího soudu konanému dne 22. 6. 2009, ačkoliv byl řádně předvolán a poučen o své povinnosti se k soudu dostavit, v důsledku čehož jednání muselo být odročeno.
Usnesením ze dne 15. 7. 2009 č. j. 30 Co 214/2009-127, Městský soud v Praze stěžovateli uloženou pořádkovou pokutu neprominul.
Obě usnesení Městského soudu v Praze napadl stěžovatel odvoláními, o kterých rozhodl Nejvyšší soud usneseními ze dne ze dne 26. 1. 2010 č. j. 20 Cdo 4299/2009-156, a č. j. 20 Cdo 4300/2009-158, tak že obě řízení o odvolání zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Podle odůvodnění obou usnesení jsou rozhodnutí městského soudu o uložení pořádkové pokuty, jakož i rozhodnutí, že se pořádková pokuta nepromíjí, rozhodnutími odvolacího soudu, přičemž odvolání není opravným prostředkem, jejž by bylo možno proti rozhodnutí krajského soudu, vede-li řízení jako soud odvolací, podat. Tomu odpovídá i skutečnost, že Nejvyšší soud (čl. 91 Ústavy) může být jen soudem prvního stupně nebo soudem dovolacím (§9 odst. 4, §10a o. s. ř.), a proto jeho funkční příslušnost k projednání odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu občanský soudní řád neupravuje. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu byla v odvolacím řízení (kam byl předvolán jako svědek) uložena pořádková pokuta (5.000 Kč) za jednání, jež takový zásah do jeho práv neodůvodňovalo, a to bez (Nejvyšším soudem dovozené) možnosti jejího přezkoumání v odvolacím řízení, přestože se dle jeho názoru jednalo o sankci za deliktní jednání (ve smyslu "trestního obvinění"). Pořádková pokuta odůvodněná závěrem, že hrubě ztížil postup soudu v řízení tím, že se nedostavil k jednání, ač řádně předvolán, mu byla uložena neoprávněně proto, že předpokládal, že jednání bude odročeno, jelikož - jak jej účastník řízení informoval - o takové odročení soud požádal. Této žádosti podle stěžovatele mělo být vyhověno, a soud nadto "nijak nezdůvodnil", proč tak ve vztahu k "včasné a odůvodněné žádosti" neučinil. V jeho postupu není podle stěžovatele "obsažen žádný hodnotový činitel" a nebyl sledován ani "žádný racionální účel", natožpak "snad spravedlnost". Zásah do svých práv ze strany Nejvyššího soudu pak spatřuje stěžovatel v aplikaci ustanovení §201 o. s. ř., které "buďto bylo vyloženo ústavně nekonformním způsobem, nebo pokud jeho ústavně konformní výklad není možný, je pak protiústavní", jestliže neumožňuje odvolací přezkum nemeritorních rozhodnutí, dotýkajících se základních práv a svobod, "vydaných v prvním stupni odvolacím soudem za odvolacího řízení".
Podle stěžovatele se v případě přípustnosti odvolání podle §201 o. s. ř. jedná o obdobnou konstrukci přípustnosti opravného prostředku jako tomu je v §141 odst. 2 trestního řádu, k jehož ústavně konformnímu výkladu se Ústavní soud vyslovil ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 86/98, sp. zn. I. ÚS 416/01, sp. zn. III. ÚS 505/98, sp. zn. III. ÚS 162/08, IV. ÚS 613/01, sp. zn. IV. ÚS 537/01, sp. zn. II. ÚS 84/01, přičemž z těchto rozhodnutí vyplývá závěr, že "jestliže odvolací soud v rámci odvolacího řízení rozhoduje nikoliv o odvolání, ale o jiné (procesní) otázce, jedná se o rozhodnutí v prvním stupni, byť jde o rozhodnutí vydané odvolacím soudem, neboť rozhoduje poprvé o něčem jiném, nežli o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně". Stěžovatel proto tvrdí, že i když se citovaná judikatura vztahuje k rozhodování soudů v řízení trestním, jde při rozhodování v řízení občanskoprávním o situaci obdobnou, když z hlediska městským soudem rozhodované otázky (uložení a neprominutí pořádkové pokuty) je zřejmá souvislost s trestním obviněním (zde poukazuje zejména na názory, vyslovené Ústavním soudem v rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 134/06, sp. zn. II. ÚS 642/04 či sp. zn. III. ÚS 164/98); konečně připomíná, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 211/99 "vztáhl stejný závěr" i na rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty dle §53 o. s. ř., tj. vydané soudem v odvolacím (občanskoprávním) řízení. Na tomto základě stěžovatel dospívá k závěru, že ústavně konformním výkladem §201 o. s. ř. je v jeho věci pouze takový výklad, podle nějž proti oběma ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu odvolání přípustné bylo, a tudíž bylo povinností Nejvyššího soudu je věcně projednat, a nikoliv odvolací řízení o nich zastavit, jak soud učinil. Pakliže takový ústavně konformní výklad možný není, jde o ustanovení protiústavní, neboť neumožňuje odvolací přezkum nemeritorních rozhodnutí, dotýkajících se základních práv a svobod - v tomto případě rozhodnutí o sankci za deliktní jednání, tj. rozhodnutí o trestním obvinění, a tudíž odporuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.
Stěžovateli nelze upřít, že lze zastávat názor, že uložení pořádkové pokuty (a obdobně i její neprominutí) v občanskoprávním řízení je - v obecné rovině - způsobilé zasáhnout do jeho základního práva dle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Otázka, zda se tak v jeho případě stalo, je pro otevřený ústavněprávní přezkum primární; teprve poté může logicky být řeč o garancích procesních ve smyslu čl. 6 Úmluvy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. o těch, jichž se stěžovatel dovolává, jmenovitě v podobě existence opravného prostředku proti rozhodnutí, jímž byla pokuta uložena.
Úkolem Ústavního soudu při přezkumu takového rozhodnutí obecného soudu je posoudit "pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele" (usnesení sp. zn. I. ÚS 1993/08 ze dne 14. 10. 2008); tak by tomu mohlo být v případě, že rozhodující soud flagrantně ignoroval příslušné kogentní normy nebo použil takového jejich výkladu, jenž je zjevným vybočením ze standardních interpretačních pravidel, resp. výkladu, kterému chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Stěžovateli příznivý závěr - v takto vymezených hranicích ústavněprávního přezkumu - však učinit nelze. Obecný soud aplikoval bezpochyby adekvátní podústavní právo (§53 odst. 1, 2 o. s. ř.), a ani z pohledu stěžovatelem předložené oponentury mu nelze nic relevantního vytknout. Argument, který proti jeho rozhodnutí stěžovatel klade, že povinnost dostavit se k jednání měl za eliminovanou sdělením, jež se mu dostalo od účastníka řízení (že požádal soud o jeho odročení), je zjevně neobhajitelný (mírně řečeno), a stejně tak jsou irelevantní (zcela mimoběžné) jeho úvahy, že - podle jeho názoru - mělo být žádosti o odročení jednání vyhověno. Ani výše sankce (5 000 Kč v zákonném rozmezí do 50 000 Kč) nedokládá jakkoli exces či "libovůli".
Platí tedy obdobně, co vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1993/08, jestliže ve vztahu k tamnímu stěžovateli dovodil, že jím "použitý odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/99 ze dne 17. 10. 2000 na jeho situaci zjevně nedopadá. V uvedeném nálezu byla důvodem zrušení napadeného rozhodnutí nepřiměřenost uložené pokuty. V případě stěžovatele byl stupeň hrubé urážky naplněn a výše uložené pokuty byla přiměřená okolnostem případu, jak vyplývá z dostatečně odůvodněného rozhodnutí obecného soudu. Uložení pokuty bylo namístě a exces z rozhodovací praxe nepředstavuje".
Ani zde tedy není stěžovatelem dovolávaný nález sp. zn. I. ÚS 211/99 jím představovanou (adekvátní) oporou, a k němu směřující argumentaci jest mít tak za vypořádanou. Požadavky čl. 6 Úmluvy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny, jichž se stěžovatel zde dovolával, lze klást logicky tehdy, jsou-li objektivně ukotvitelné k zasaženému ústavně chráněnému právu; jestliže se tak v dané věci nestalo (uložení pořádkové pokuty nelze nic ani podústavně vytknout), uvažovat o nich netřeba. I kdyby jim Ústavní soud mohl vyjít vstříc, k odstranění napadených rozhodnutí (o uložení, resp. neprominutí pořádkové pokuty) by důvod ani poté nebyl.
Ostatně (i kdyby tomu mohlo být jinak) stěžovatel se mýlí, dovozuje-li, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty je rozhodnutím o "trestním obvinění" (s důsledky dle čl. 6 Úmluvy, resp. čl. 2 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě) vždy. Již v jím odkazovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/04 se za takové vydává (jen) "zpravidla", a interpretace nálezu sp. zn. I. ÚS 211/99 obdobná té, již podal Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 1993/08, je zřetelná i v jeho dřívějším usnesení sp. zn. IV. ÚS 283/99. Zejména nepřehlédnutelné, byť vyjádřené v poněkud jiné souvislosti, jsou pak i nosné důvody nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že právní úprava vtělená do zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění zákona č. 314/2008 Sb., jmenovitě jeho ustanovení §21, "jež kárně obviněnému neumožňuje podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu, není protiústavní; obecné právo na odvolání není v ústavním pořádku zakotveno".
Evropský soud pro lidská práva ve věcech Jurík proti Slovensku a Žugič proti Chorvatsku (aplikuje pravidla dovozená ve věcech Engel a ostatní proti Nizozemsku, a dalších, srov. též věc Zolotukhin proti Rusku) dospěl k závěru, že zde - v případě uložení pořádkové pokuty v řízení (ve druhém případě občanskoprávním) - to, co bylo pro stěžovatele podstatné, "nevyžaduje, aby byl delikt vyhodnocený jako trestní ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy", a na řízení, "které vyústilo do uložení pořádkové pokuty ..., se proto záruky tohoto ustanovení nevztahují" (v prve uvedeném rozhodnutí), resp. že pořádková pokuta nebyla natolik závažným opatřením, aby "trestní hlavu článku 6 odst. 1 Úmluvy vtáhlo do hry" (v rozhodnutí druhém).
Hodnoceno z pohledu Evropským soudem pro lidská práva aplikovaných kritérií (kvalifikace činu podle vnitrostátního práva, povaha deliktu posuzovaná z hlediska povahy chráněného zájmu, identifikace adresáta normy, účelu sankce a jejího druhu a závažnosti) vyznívá pořádkové opatření uložené stěžovateli ve všech těchto znacích očividně srovnatelně s těmi opatřeními, jež Soud v označených věcech - způsobem právě zaznamenaným - zhodnotil.
Což je významné potud, že nejde-li o "trestní obvinění", není ani ústavněprávní záruky instančního přezkumu takového rozhodnutí; požadavek opravného prostředku pak není součástí nároků na spravedlivý proces ani podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy ani podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 771/06 Ústavní soud konstatoval, že "v českém civilním procesu se sice uplatňuje princip dvojinstančnosti řízení, avšak tento princip neplatí zdaleka bezvýhradně. Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové a jednostupňové soudnictví ve věcech objektivně bagatelního významu nikterak nevybočuje z ústavních mezí (srov. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 22, č. 22, str. 387). Ostatně tento požadavek neklade na civilní řízení ani Evropský soud pro lidská práva".
IV.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Řečené je významné potud, že se uplatní i v dané věci.
Výše bylo doloženo, že rozhodnutí městského soudu o uložení (neprominutí) pořádkové pokuty netrpí ústavněprávním deficitem (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť je založeno na zákonu, resp. na jeho korektním výkladu a aplikaci, a bylo i adekvátně odůvodněno jak co do důvodu tak i výše sankce, k níž soud přistoupil.
Posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím - v této části - odůvodněno.
Z důvodů rovněž shora vyložených platí totéž i o té části, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, v níž stěžovatel namítal, že se mu nedostalo procesního prostoru, aby rozhodnutí o uložení (neprominutí) pořádkové pokuty bylo instančně přezkoumáno; bylo již předznačeno, že kasace napadeného rozhodnutí pro absenci opravné instance postrádá smyslu, pakliže rozhodnutí instance první z mezí ústavnosti nevybočuje (ani pak by nemohlo být dosaženo jiného výsledku).
Ve stejném směru (a obecněji) pak působí i dovozený závěr, že ve věci stěžovatele nedostatek opravné instance - jako takové, resp. sám o sobě - vybočení z ústavnosti (čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny) nepředstavuje, jestliže stěžovateli nepříznivé rozhodnutí rozhodnutím o "trestním obvinění" (s obligatorním přezkumem) není, a jinak druhé instance netřeba.
Jako zjevně neopodstatněnou tedy ústavní stížnost stěžovatele Ústavní soud podle citovaného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě a bez jednání odmítl.
Stejně tak, a z důvodů jinak již užitých v předchozím, bylo rozhodnuto o návrhu na zrušení ustanovení §201 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jestliže jeho aplikace (či nikoli) je v dané věci z hlediska ústavně zaručených práv stěžovatele bez významu. Nehledě na to, že Nejvyšší soud ve stěžovatelově věci toto ustanovení ani neaplikoval; rozhodné pro jeho (obě) rozhodnutí byla ustanovení jiná, upravující tzv. funkční příslušnost obecných soudů, jmenovitě §10 odst. 1, 2 a §10a, resp. §104 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu