ECLI:CZ:US:2012:3.US.1450.12.1
sp. zn. III. ÚS 1450/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011 č. j. 3 Tdo 797/2011-106, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2010 sp. zn. 3 To 59/2009, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2008 sp. zn. 5 T 22/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze v trestní věci stěžovatele a obviněných Ing. P. G., P. L., V. S. a P. M. byl stěžovatel uznán vinným jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zákona trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), b), odst. 4 tr. zákona a podle §148 odst. 4 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zákona a §50 odst. 1 tr. zákona mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání jako fyzická osoba či jménem právnické osoby v oboru výroby a zpracování lihu v trvání sedmi let.
O odvolání stěžovatele rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil ve výroku o trestu; za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. řádu poté stěžovateli (při nezměněném výroku o vině) uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání jako fyzická osoba či jménem právnické osoby v oboru výroby a zpracování lihu v trvání pěti let.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že k porušení "zásady rovnosti zbraní" došlo tím, že "zásahem státu" byly "zničeny či odstraněny" důkazy uplatnitelné v rámci obhajoby, především evidence surovin, materiálů a služeb spojených s výrobou lihu, výrobní knihy, vzorky vyrobených šarží lihu a záznamy z elektronického systému monitoringu provozu výroby a skladování lihu. Uvádí, že poté, co byl omezen na osobní svobodě, došlo "k manipulacím s lihem", zejména při kontrole množství vyrobeného a uskladněného lihu, včetně stupně obsahu alkoholu, a odvozu lihu z lihovaru. Stěžovatel dovozuje, že těmito postupy byl vytvořen prostor k založení výsledku řízení na "propočtu" vycházejícímu z obžalobou tvrzeného množství vstupní suroviny - obilí, avšak nezohledňujícího množství vody, elektrické energie a topného oleje dodaného lihovaru.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře též mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V dané věci jde tedy o to, zda se řízení před obecnými soudy svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo z mezí tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, případně zda se nezpronevěřilo požadavkům, kladeným na soudní řízení v čl. 38 odst. 2 Listiny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího se podává, že oba soudy založily své skutkové závěry na náležitě identifikovaných důkazech, a není spolehlivého poznatku, že při jejich provádění a hodnocení nepostupovaly v rámci příslušných procesních zásad, při zvažování všech rozhodných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jestliže z jednotlivých dílčích zjištění, a zejména pak z vypracovaných znaleckých posudků, učinily logické a srozumitelné závěry, které z pohledu těchto zásad obstojí, není pro ingerenci Ústavního soudu postačujícím důvodem ani to, že by mohly v rozhodném směru přicházet v úvahu i skutkové závěry jiné; bylo již řečeno, že Ústavní soud není "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou.
Zpochybňuje-li v této souvislosti stěžovatel údaje o objemu lihu, který byl podle soudů odebrán mimo evidenci správce daně a poté prodán, je zapotřebí zdůraznit, že soud prvního stupně a soud odvolací ve svých skutkových zjištěních vycházely též ze znaleckého posudku z oboru chemie - potravinářství Vysoké školy chemicko - technologické v Praze, Fakulty potravinářské a biochemické technologie, prezentovaného prof. Ing. K. M., CSc.; ten již podle závěrů rozhodujících soudů zohlednil jednotlivé faktory snižující výtěžnost etanolu z použitého obilí (rekonstrukce lihovaru, přerušování výroby, úniky, nekvalitní vstupní suroviny) a byl uveden do souvislosti s konkretizovanými svědeckými výpověďmi, z nichž soudy dovodily množství vstupních surovin (srov. str. 64 a násl. rozsudku soudu prvního stupně).
Stěžovatel přitom netvrdí, že byl omezen v možnosti navrhnout doplnění dokazování (stran energetické bilance výroby) rozšířením otázek znalci, resp. vyhotovením znaleckého posudku revizního, popř. expertíz z jiných oborů.
Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně relevantním "omylu" není místa očividně. Ostatně i nad tento rámec se dovolací soud k některým stěžovatelovým úvahám vyjádřil.
Shrnutím řečeného je namístě konstatovat, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního; aniž by se proto blíže uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v soudním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tudíž doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu