ECLI:CZ:US:2012:3.US.1884.12.1
sp. zn. III. ÚS 1884/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, substitučně zastoupeným JUDr. Michalem Marinim, advokátem se sídlem tamtéž, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. 9 To 82/2012, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2012 sp. zn. 70 Nt 1809/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením policejního orgánu (Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, SKPV, 2. Oddělení odboru hospodářské kriminality) ze dne 14. 6. 2011 sp. zn. KRPB-5924/TČ-2010-060082, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele (a spoluobviněných) pro zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a) a odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. 70 Nt 3597/2011, byl stěžovatel (spolu s dalšími obviněnými) vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) tr. řádu se započtením vazební lhůty ode dne 14. 6. 2011 od 6:12 hod.
Usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 20. 9. 2011 sp. zn. 3 KZV 31/2011, byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu, když důvod vazby podle §67 písm. b) tr. řádu pominul.
O návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podle §72 odst. 1 tr. řádu rozhodl Městský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením tak, že stěžovatel se i nadále ponechává ve vazbě.
Stěžovatelova stížnost proti tomuto rozhodnutí byla rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Brně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí stížnostního soudu je "zcela vágní, obecné a neurčité", "absolutně nesplňuje zákonné náležitosti" předvídané ustanovením §134 tr. řádu, je "zcela nepřezkoumatelné", neboť se v rozporu s "konstantní a notoricky známou judikaturou" Ústavního soudu "absolutně nijak nevypořádalo s jednotlivými argumenty uvedenými v podáních ze dne 21. 2. 2012 a 6. 3. 2012" (tj. v instanční stížnosti a jejím doplnění), ačkoli byly "strukturovány do přehledných systematicky roztříděných bodů"; v důsledku řečeného, uvádí dále stěžovatel, napadené usnesení nelze považovat za "standard vazebního rozhodování" v právním státě.
Posléze stěžovatel odkazuje na podání ze dne 21. 2. 2012 a 6. 3. 2012, identifikující nedostatky ústavní stížností napadeného usnesení Městského soudu v Brně; zde stěžovatel vytýká průtahy v trestním řízení (resp. překročení lhůty pro skončení vyšetřování podle §170 odst. 1 tr. řádu), poukazuje na svůj závažný zdravotní stav, namítá vady usnesení o zahájení trestního stíhání, nezákonné a protiústavní vzetí do vazby, nedodržení lhůty podle §72 tr. řádu, navzájem si odporující výpovědi obviněného D. a jeho možné vydírání dozorujícím státním zástupcem, neexistenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu, nerespektování aplikovatelnosti vazby jen coby ultima ratio, odůvodnění rozhodnutí o ponechání ve vazbě pouze nedostatečným argumentem údajnou hrozbou vysokého trestu, nedostatek času na přípravu obhajoby, opomenutí možností nahrazení vazby jiným opatřením a použití pochybné písemnosti označené státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně Mgr. Richterem za "zprávu britských úřadů" - "formulář".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování podle §72 odst. 1 a 2 tr. řádu o ponechání ve vazbě trvající z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Případu uvedené výkladové (a aplikační) "svévole" se stěžovatel přibližuje námitkou, že rozhodnutími, jimiž byl ponechán ve vazbě, orgány, které je vydaly, ignorovaly ten ústavně konformní výklad dotčených právních ustanovení, který byl již pro obdobné poměry autoritativně podán konkretizovanými nálezy Ústavního soudu.
Tento názor však Ústavní soud nesdílí.
Podle §67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.
Podle §72 odst. 1 tr. řádu platí, že nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je v přípravném řízení soudce povinen rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští. Jinak musí být obviněný neprodleně propuštěn z vazby.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. a) tr. řádu, o které jde v dané věci, poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že rozhodující orgány právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu §67 písm. a) tr. řádu pokládaly za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a) ve spojení s §72 odst. 1 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícím orgánům však vytýkat nelze. I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. a) tr. řádu] zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. Pakliže stěžovatel Krajskému soudu v Brně vytýká, že do svého usnesení přejal argumentaci obsaženou v jím přezkoumávaném usnesení Městského soudu v Brně, stojí za připomenutí (s poukazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60), že při zamítnutí opravného prostředku se omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu v principu lze.
Byť by bylo stěžovatelově námitce, spočívající v nedostatečném odůvodnění usnesení stížnostního soudu, namístě přisvědčit potud, že svojí formální výstavbou očekáváním, odvoditelným z §134 odst. 2 tr. řádu, nevyhovuje v úplnosti, přesto zůstává v rovině ústavněprávní udržitelné, reagoval-li Krajský soud v Brně na stížnostní námitky nikoli jejich podrobnou oponenturou (a vyvracením), nýbrž příklonem k právnímu stanovisku, vyjádřenému - přiměřeně konkrétně - v předchozím rozhodnutí vydaném v téže soudní (vazební) věci, čímž podal informaci, z jakých důvodů (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu specifikovaného ustanovení tr. řádu) napadeným usnesením rozhodl.
K jednotlivým námitkám stěžovatele stran obsahu usnesení Městského soudu v Brně (převzatého Krajským soudem v Brně) pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.
Rozhodující orgány vycházely z důvodného podezření, že stěžovatel se stíhaného jednání dopustil, přičemž zdůraznily jeho společenskou nebezpečnost, odvíjející se též ze zvažované výše škody (podle usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 12. 2011 sp. zn. 9 To 635/2011, přezkoumávaného v řízení vedeném Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 297/12, jde o částku 28 000 000 Kč, napadené usnesení Městského soudu v Brně uvádí s poukazem na usnesení policejního orgánu ze dne 31. 1. 2012 další "čtyři útoky" stěžovatele, jimiž měla být způsobena škoda přes 8 000 000 Kč).
Aniž by Ústavní soud predisponoval výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadených rozhodnutí je podstatné, že orgány činné v trestním řízení podaly v odůvodnění svých usnesení řadu konkrétních údajů ohledně stíhaného jednání stěžovatele, přičemž poukazovaly na jeho "páchání několika osobami po dlouhé období", "plánovitost" kladoucí "zvýšené nároky na její odhalení a zadokumentování", dále též doposud provedené dokazování, zahrnující domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků, výslechy obviněných, svědků, komplexní finanční šetření, záznamy telekomunikačního provozu a další listiny, rozšíření obvinění stěžovatele zmiňovaným usnesením policejního orgánu ze dne 31. 1. 2012, nutnost provádění úkonů v rámci mezinárodní justiční spolupráce v Republice Srbsko, jakož i další výslechovou činnost.
K výtkám z neexistence vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu, nerespektování vazby coby ultima ratio, odůvodnění rozhodnutí o ponechání ve vazbě pouze nedostatečným argumentem údajnou hrozbou vysokého trestu a přehlížení možností nahrazení vazby jiným opatřením, lze připomenout orgány činnými v trestním řízení přičítané znaky plánovitosti, promyšlenosti, resp. koordinovanosti úloh s dalšími osobami, jakož i podmínky materiální povahy dané výší škody, rekapitulované shora. I při respektování zásady presumpce neviny tyto argumenty převažují nad stěžovatelovými námitkami, že rozhodující soudy učinily jen souhrnná, a tudíž nepřezkoumatelná zjištění.
V tomto procesním kontextu je třeba posuzovat též další výhrady stěžovatele stran údajných průtahů v řízení. K nim se patří uvést, že v rámci ústavněprávního přezkumu nelze efektivně vytýkat průtahy v soudním řízení, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální; jinými slovy, byly-li průtahy (zejména) v rámci vedení výslechů svědků - realizovaných policejním orgánem - již skončeny, je prostor pro zásah Ústavního soudu uzavřen. Stojí za zaznamenání, že kritika uplatněná v této části ústavní stížnosti nenalezla konkrétní výraz ani ve stěžovatelem formulovaném petitu. Jinou věcí je, že obecně platí, že dlouhodobost trvání vazby snižuje (s postupem času) konkrétní relevanci jejího skutkového základu. Lze však v dané věci vycházet z toho, že orgány činné v trestním řízení si jsou toho vědomy, resp. v budoucnosti tuto zásadu neopomenou.
Ohledně stěžovatelových námitek poukazujících na jeho zdravotní stav je namístě připomenout konstantní judikaturu Ústavního soudu (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 705/2000, III. ÚS 132/05, II. ÚS 152/05, II. ÚS 969/08, III. ÚS 2511/08 a III. ÚS 3077/09), z níž vyplývá, že "způsob výkonu vazby nelze spojovat s důvody dalšího trvání vazby, o nichž bylo v napadeném řízení rozhodováno ústavně konformně", přičemž není-li stěžovatel "spokojen s kvalitou a způsobem léčení", jsou mu k dispozici postupy předvídané zejména v ustanovení §20 a §29 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby ve spojení s §4 odst. 1 písm. b) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Oponenturu způsobu výkonu vazby tedy nelze efektivně uplatnit ku podpoře těch procesních prostředků, jež směřují k odstranění vazby jako takové, resp. vůbec.
Námitkami týkajícími se "vad" usnesení o vzetí do vazby se Ústavní soud zabýval v usnesení sp. zn. I. ÚS 2574/11 ze dne 4. 4. 2012, kterými stěžovatelovu ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Stojí za zaznamenání, že již v tomto usnesení, na jehož odůvodnění lze odkázat též v dalších směrech, Ústavní soud - ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání nyní projednávanou ústavní stížností opět zpochybňovanému - připomenul zásadu ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Co do kritiky usnesení o zahájení trestního stíhání dále platí, že v řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodování ve vazební věci, se může uplatnit jen zprostředkovaně, a výjimečně, bylo-li by prima facie seznatelné, že samo zahájení trestního stíhání je výrazem ničím neodůvodnitelné "libovůle" policejního orgánu, resp. zjevným vybočením ze zákonných (výkladových) standardů trestněprávní rozhodovací praxe. Splnění této podmínky v dané věci se však z argumentace předestřené stěžovatelem nepodává.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani ohledně námitky nerespektování lhůty podle §72 odst. 2 tr. řádu, byl-li návrh státního zástupce Městskému soudu doručen dne 26. 1. 2012 a tříměsíční lhůta podle §72 odst. 1 tr. řádu skončila dne 10. 2. 2012 (k doručení návrhu došlo v poslední den zákonem předvídané lhůty).
Stěžovatelovy námitky týkající se nesprávného hodnocení výpovědí obviněného D. (včetně otázky jeho "nevěrohodnosti" a nezákonného ovlivňování státním zástupcem), resp. použití "pochybné písemnosti" (údajné "zprávy britských úřadů") jsou procesně předčasné, a pokud je orgány rozhodující o vazbě odmítly, nezatížily tím - zejména v situaci, kdy poukazovaly na řadu jiných důkazních pramenů - napadená usnesení ústavněprávním deficitem.
Výhrada "nedostatku času na přípravu obhajoby" v rámci rozhodování o vazbě dne 3. 2. 2012 (a tamější neúčasti veřejnosti) je neefektivní již proto, že stěžovatel netvrdí průmět procesního postupu do výsledného obsahu napadených usnesení.
Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu