ECLI:CZ:US:2012:3.US.2572.12.1
sp. zn. III. ÚS 2572/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Kostelní náměstí 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2012 č. j. 2 Afs 33/2011-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 8. 2. 2008, č. j. 297/08-110-200545, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Mělníce - dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací rok 2002, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň ve výši 104 086 Kč. Odvolací orgán (dále jen žalovaný) ve shodě se správcem daně prvního stupně dospěl k závěru, že v rámci daňové kontroly konsorcia - "Sdružení podnikatelů R4", jehož byl stěžovatel účastníkem, nebyly oprávněně uznány výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů sdružení dle §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, v celkové výši 1 305 492,40 Kč, neboť v řízení nebylo prokázáno faktické uskutečnění fakturovaných dodávek prací a materiálu ve prospěch sdružení od dodavatele J. F., ani to, že za (tyto) fakturované dodávky bylo jmenovanému skutečně zaplaceno. O poměrnou část (435 164 Kč) byly poté důvodně sníženy i uplatněné výdaje stěžovatele (resp. zvýšen jeho základ daně), když zjištění správce daně stěžovatel nevyvrátil ani v odvolacím řízení.
O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2010 č. j. 10 Ca 95/2008- 37, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 8. 2010 č. j. 10 Ca 95/2008-52, tak, že ji jako nedůvodnou zamítl.
Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, a Nejvyšší správní soud ji ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. V rozsáhlém a podrobném odůvodnění ke stěžejní (již dříve v žalobě uplatněné) námitce ohledně provedeného dokazování a způsobu hodnocení svědeckých výpovědí svědků J. F. a F. L. daňovými orgány, zdůraznil, že pouhé formálně správné faktury nejsou (samy o sobě) dostatečné k prokázání "daňové uznatelnosti" uplatněných výdajů, jestliže současně existují na straně správce daně "rozumné pochybnosti o existenci takto deklarovaných plnění", neboť pouze skutečné výdaje v prokázané výši vynaložené v souvislosti "se snahou o dosažení zdanitelných příjmů" naplňují kritéria jejich uznatelnosti dle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. V posuzované věci však z provedených důkazů skutečná realizace stěžovatelem uplatněných výdajů jednoznačně prokázána nebyla a nestalo se tak ani na základě důkazů výslechem svědků (dodavatele a dalšího člena sdružení). S podrobnou argumentací též Nejvyšší správní soud odmítl námitku ohledně nesprávného postupu městského soudu, jestliže - podle stěžovatele - nevzal v úvahu nevěrohodnost svědka J. F., na niž poukazoval ve vztahu k předloženému rozsudku Okresního soudu v Mělníce, resp. jeho odůvodnění; v této souvislosti zejména poukázal na to, že stěžovatel nezpochybňoval skutkový stav, z něhož vycházel žalovaný, ale domáhal se přehodnocení již provedeného důkazu - svědecké výpovědi. Podle soudu přitom "není podstatné, jaké důkazy provedené v trestním řízení popsal trestní soud v odůvodnění svého rozsudku, a to i za situace, kdy by takový rozsudek mohl být přijat jako důkaz v řízení před správním soudem", neboť ani u "rozsudku, jímž by byla vyslovena vina obžalovaného za spáchání trestného činu, by pro daňové řízení nebylo závazné jeho odůvodnění, ale toliko výrok". Správní orgán provedl vlastní dokazování, přičemž pouze jeho závěry o skutkových zjištěních mohou být soudnímu přezkumu podrobeny; městskému soudu tudíž nelze relevantně vytýkat, pokud nepřihlédl k závěru o (ne)důvěryhodnosti důkazu provedeného v trestním řízení a soustředil se výlučně na způsob zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci daňovými orgány. Jako nedůvodnou shledal soud i námitku, že se městský soud dostatečně nezabýval hodnocením takových skutečností, jako "předání peněz a podepsání výdajových dokladů" či hodnocení svědecké výpovědi svědka F. L., a přisvědčil jeho závěru městského soudu, že způsob, jakým daňové orgány zhodnotily výsledky provedeného dokazování, má oporu ve spisu a je výsledkem logického uvažování opřeného o řádně získané důkazy, jež byly hodnoceny jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu a tvoří dostatečnou oporu skutkovému stavu, jak byl žalovaným osvědčen.
V ústavní stížnosti stěžovatel (obdobně jako předtím v žalobě a kasační stížnosti) namítá nesprávné hodnocení důkazů a tvrdí, že správní orgány a soudy přistupovaly nedůvodně rozdílně k hodnocení věrohodnosti svědků, jestliže přijaly závěr o nevěrohodnosti svědka F. L. jen pro jeho postavení jako dalšího člena sdružení a naopak svědka J. F. shledaly věrohodným, ačkoliv oba mají shodné postavení daňových subjektů. Pokud byl pak posléze (v soudním řízení) předložen zprošťující rozsudek trestního soudu, jenž dospěl při hodnocení svědecké výpovědi svědka J. F. k závěru o její nevěrohodnosti, měl k témuž závěru dospět nejen daňový úřad, ale i též správní soudy.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Ohledně hodnocení správním orgánem a soudy provedených důkazů pak platí, že Ústavní soud - vzhledem k podanému vymezení svého postavení - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před správním orgánem a soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy správní orgán a soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
Je však zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry zejména správních orgánů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí soudů běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy správních orgánů a obecných soudů ve správním řízení a řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
K tomu je na místě zdůraznit, že Nejvyšší správní soud se s námitkami, opětovně v ústavní stížnosti uplatněnými, proti postupu finančních orgánů zejména v procesu dokazování v daňovém řízení, jakož i proti postupu soudu v soudním řízení správním ve svém rozhodnutí adekvátně vypořádal, a jeho úplnému a logickému odůvodnění nelze ničeho vytknout.
Jestliže správní orgány a posléze i správní soudy postupovaly při hodnocení důkazů předložených stěžovatelem, jakož i těch, které si v řízení opatřily v souladu s vytýčenými zásadami pro dokazování (zde §2 odst. 3 daňového řádu, §77 s. ř. s., §132 o. s. ř.), tyto důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily logicky odůvodněná skutková zjištění, na kterých dospěly k závěru, že stěžovatel věrohodně neprokázal svá tvrzení o faktickém provedení fakturovaných dodávek prací a materiálu ve prospěch sdružení od dodavatele J. F. a jejich skutečné zaplacení, není Ústavní soud oprávněn - k tvrzení stěžovatele - co do výsledku proces dokazování zpochybnit, a to ani v případě, že by přicházelo v úvahu i jiné hodnocení důkazů (zde zejména hodnocení svědeckých výpovědí, resp. osob svědků co do jejich věrohodnosti)
Nejvyššímu správnímu soudu nelze ani relevantně vytknout, že své posouzení kasačních námitek stěžovatele dostatečně a přiléhavě neodůvodnil; naopak je jeho rozhodnutí (stejně jako předcházející rozhodnutí městského soudu) založeno na pečlivém a více než podrobném rozboru zjištěného skutkového stavu, a právní závěry, k nimž dospěl, jsou racionálně (adekvátně) a současně přesvědčivě odůvodněny. Není tudíž důvodu uvažovat ani o tom, že by napadené rozhodnutí trpělo vadou spočívající v nedostatku odůvodnění.
Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu