ECLI:CZ:US:2012:3.US.3053.09.1
sp. zn. III. ÚS 3053/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: J. K. (roz. F.), právně zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou AK se sídlem Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 3 Tdo 140/2009, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2008 sp. zn. 8 To 27/2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. 1 T 18/2006, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 11. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, zakotvená v článcích 1 a 90 Ústavy České republiky, v článcích 2, 4, 8, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelovy námitky lze v podstatě shrnout do dvou okruhů:
1. První skupina námitek je zaměřena proti postupu odvolacího soudu podle §262 trestního řádu. Odvolací soud poté, co podruhé zrušil zprošťující rozsudek prvoinstančního soudu a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí, nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu soudu prvního stupně. Stěžovatel se domnívá, že tímto postupem odvolací soud upřel prvoinstančnímu soudu možnost hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, zakotvenou v ust. §2 odst. 6 tr. řádu, čímž zároveň porušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce a na spravedlivý proces. Stěžovatel přitom poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 90/95 (judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS) a na judikát Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Tzn 7/97, s nimiž prý je postup dovolacího soudu v jeho trestní věci v rozporu.
2. Druhá skupina námitek se vztahuje k údajně vadnému hodnocení důkazů, o něž se opírá odsuzující rozsudek v jeho trestní věci. Provedené důkazy, podle názoru stěžovatele, byly nesprávně zhodnoceny, soudy přihlédly toliko k důkazům svědčícím v jeho neprospěch, nikoli však k takovým, které nasvědčovaly jeho nevině. Stěžovatel zejména zpochybňuje věrohodnost svědecké výpovědi poškozeného J. F. a poukazuje na údajné rozpory, vyskytující se v jeho svědecké výpovědi. Soudy podle názoru stěžovatele bezdůvodně zpochybnily svědecké výpovědi těch svědků, kteří prokazovali jeho nevinu, jako byla výpověď jeho bývalé manželky D. F., jeho bývalé tchýně D. M. a M. B. Stěžovatel namítá údajně vadné hodnocení dalších důkazů, zejména svědecké výpovědi J. K. a lékařských zpráv o zranění poškozeného, vypracovaných MUDr. T. K. a MUDr. P. Z. Stěžovatel poukazuje na znalecký posudek vypracovaný znalcem PhDr. W., z něhož prý vyplývá, že "poškozený mohl lhát". Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel také v tom, že opomněly provést některé další důkazy, které navrhoval k prokázání své neviny, např. opětovné vyslechnutí svědků B., bývalé manželky, provedení dalších listinných důkazů a znaleckých posudků. Tím vším, dle mínění stěžovatele, mělo dojít k porušení spravedlivého procesu a k nedodržení zásady in dubio pro reo.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu k ní přiložených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:
Proti stěžovateli jako obviněnému bylo vedeno trestní stíhání mj. pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) a pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dnes již zrušeného - dále jen "tr. zák."). Skutek měl být (stručně řečeno) spáchán tím, že obviněný dne 13. 1. 2005 ve večerních hodinách v Praze 5 v sídle společnosti DAC Group, a. s. spolu s dalšími spolupachateli ozbrojenými pistolemi napadli poškozeného J. F. a spoutaného ho převezli do neznámé budovy, kde ho bili ranami do hlavy, ledvin, ramene a holeně, přikládali mu elektrický paralyzér na tělo, několikrát mu vyrazili dech, a dále výhrůžkami na adresu poškozeného, jeho ženy a dcery ho nutili sdělit přístupová hesla k jeho počítači a mobilnímu telefonu, přičemž mu způsobili otřes mozku, pohmoždění hlavy, podvrknutí krční páteře a pohmoždění břicha.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 10. 2006 sp. zn. 1 T 18/2006 byl obžalovaný pro tento skutek podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby, neboť soud měl zato, že nebylo prokázáno, že obžalovaný tento skutek spáchal. [Obžalovaný byl vedle toho dalším výrokem téhož rozsudku uznán vinným jiným trestným činem, který není předmětem této ústavní stížnosti.]
Proti zprošťujícímu výroku rozsudku ohledně shora popsaného skutku podal státní zástupce odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 8 To 27/2007 tak, že tuto zprošťující část prvoinstančního rozsudku podle §259 odst. 1 tr. řádu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudek byl zrušen z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu, tj. pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávaného rozsudku, a proto, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Odvolací soud uložil prvoinstančnímu soudu, aby vady, které mu odvolací soud vytknul, odstranil.
Po novém projednání věci v novém hlavním líčení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 25. 4. 2007 tak, že obžalovaného podle §226 písm. c) tr. řádu pro popsaný skutek znovu zprostil obžaloby.
Proti tomuto druhému zprošťujícímu rozsudku podal státní zástupce opět odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 7. 2007 sp. zn. 8 To 253/2007 napadený rozsudek podle §259 odst. 1 tr. řádu opět zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k novému projednání a rozhodnutí. Městský soud zároveň podle §262 tr. řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
Poté o věci rozhodoval opět prvoinstanční soud v jiném složení senátu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. 1 T 18/2006 byl obžalovaný uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst.1, odst. 2 písm. b), c), a dále trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků ve věznici s ostrahou. Byl mu také uložen trest propadnutí věcí - elektrického paralyzéru a kovových pout.
Proti shora uvedenému rozsudku obvodního soudu podal obžalovaný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl v odvolacím řízení usnesením ze dne 30. 7. 2008 sp. zn. 8 To 27/2008 tak, že se odvolání podle §256 tr. řádu zamítá.
Dovolání obžalovaného odmítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 18 2. 2009 sp. zn. 3 Tdo 140/2009 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů ve světle námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud posoudil v prvé řadě stěžovatelovy námitky proti postupu odvolacího soudu podle §262 trestního řádu, tj. proti jeho příkazu, aby poté, co podruhé zrušil zprošťující rozsudek prvoinstančního soudu a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí, byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Stěžovatel se domnívá, že tímto postupem odvolací soud prvoinstančnímu soudu vnucoval způsob hodnocení důkazů, čímž prý porušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce a na spravedlivý proces.
Ústavní soud tyto výtky nesdílí. Je třeba přitakat stěžovatelovu názoru, opírajícímu se o předchozí judikaturu Ústavního soudu, že postup podle §262 tr. řádu by měl být zcela výjimečným institutem a že podmínky jeho použití je nutno vykládat restriktivně. V posuzovaném případě však tato zásada porušena nebyla. V projednávané věci nelze z podrobného odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu dovodit, že by tento soud ignoroval zásadu, že nalézací soud je plně oprávněn provádět hodnocení důkazů. Nelze ani dospět k závěru, že se odvolací soud prostřednictvím aplikace ust. §262 tr. řádu snažil za každou cenu prosadit jiné rozhodnutí soudu prvého stupně. Výtky odvolacího soudu nejsou formulovány v tom smyslu, že by tento soud nalézacímu soudu nařizoval, jak konkrétní důkazy hodnotit. Odvolací soud v zásadě pouze poukazuje na důkazy, s nimiž se soud prvého stupně opakovaně nevypořádal, což způsobuje, že rozhodnutí o meritu nemusí být v souladu s principy uvedenými v ust. §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu (zásada materiální pravdy a volného hodnocení důkazů). Ze strany odvolacího soudu tak primárně jde o kritiku nedostatečného odůvodnění rozsudků soudu prvého stupně (§125 odst. 1 tr. řádu), nikoli o vnucování vlastní verze skutkových zjištění na základě odlišného hodnocení důkazů. K takovému postupu je odvolací soud oprávněn.
Závěry, vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 90/95 a v judikátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Tzn 7/97, na něž stěžovatel poukazuje, jsou založeny na jiném skutkovém a procesním základu a nelze je mechanicky přenášet na nynější věc.
Dále se Ústavní soud zabýval stěžovatelovými námitkami, týkajícími se hodnocení důkazů, a shledal je rovněž nedůvodnými.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se již obecné soudy v původním řízení vícekrát obsáhle zabývaly a Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů odkázat.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, dost. 5 tr. řádu). Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Pokud jde o výpovědi svědků, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
V projednávané věci Ústavní soud především zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo [srov. článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 tr řádu, §226 písm. a) tr. řádu], podle nějž obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08, I. ÚS 910/07, I. ÚS 49/06, I. ÚS 429/03). Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to trestní soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. §2 odst. 5 in fine tr. řádu). V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08 Ústavní soud konstatoval, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny.
Žádná taková pochybení, jež by měla ústavněprávní relevanci, však v tomto posuzovaném případě nebyla shledána. Ústavní soud nesdílí stěžovatelovy námitky proti důkazům provedeným v trestním řízení, o něž se opírají ústavní stížností napadená rozhodnutí.
Dle Ústavního soudu nelze zásadu in dubio pro reo vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu (srov. i dikci §2 odst. 5 tr. řádu: "skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti").
V nyní posuzované věci věnovaly obecné soudy hodnocení důkazů náležitou pozornost a své závěry v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vyložily. Z ústavněprávního hlediska tyto závěry obstojí.
Pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy opomenuly provést některé důkazy, které v trestním řízení navrhoval provést, neshledal Ústavní soud jeho výtku důvodnou. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět. V projednávané věci soudy tomuto požadavku dostály.
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu