ECLI:CZ:US:2012:3.US.3735.11.1
sp. zn. III. ÚS 3735/11
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 27. září 2012 sp. zn. III. ÚS 3735/11 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2011 sp. zn. 37 Co 340/2009, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí stěžovatelovy žaloba proti žalovanému statutárnímu městu Brnu na zaplacení částky 12 295,90 Kč s příslušenstvím, která měla představovat bezdůvodné obohacení, k němuž došlo z důvodu užívání pozemku ve stěžovatelově vlastnictví coby veřejného prostranství, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a statutárního města Brna, se sídlem Brno, Dominikánské nám. 1, jako vedlejšího účastníka řízení.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2011 sp. zn. 37 Co 340/2009 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 8. 12. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tím, že postupem Krajského soudu v Brně (dále též jen "krajský soud") i Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byla porušena jeho ústavní práva uvedená v čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, rozsudkem městského soudu ze dne 9. dubna 2009 č. j. 16 C 173/2008-25 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti žalovanému statutárnímu městu Brnu na zaplacení částky 12 295,90 Kč s příslušenstvím, která měla představovat bezdůvodné obohacení, k němuž došlo z důvodu užívání pozemku ve stěžovatelově vlastnictví coby veřejného prostranství žalovaným, a dále jím bylo rozhodnuto, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Na základě stěžovatelem podaného odvolání krajský soud rozsudkem napadeným touto ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rovněž rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. Své rozhodnutí zdůvodnil krajský soud tak, že zde existuje nárok stěžovatele na finanční plnění v důsledku strpění užívání, které představuje omezení jeho vlastnického práva (i když výše tohoto plnění není řešena žádným právním předpisem), avšak že žalovaný není subjektem pasivně legitimovaným, přičemž daný nárok nelze podřadit pod režim bezdůvodného obohacení. Jestliže totiž předmětný pozemek může užívat kdokoliv, pak jde o užívání obecné (a nikoliv obecní), a tudíž nelze argumentovat, že odpovědnost žalovaného je dána okruhem osob, které daný pozemek fakticky užívají. Nelze ani argumentovat tím, že je to obec, kdo rozhoduje, který pozemek bude veřejným prostranstvím, neboť obec o této skutečnosti nerozhoduje, příslušná vyhláška pouze deklaruje existující stav.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá dotčení svého vlastnického práva a současně to, že mu bylo odepřeno právo na soudní ochranu. K tomu uvádí, že městský i krajský soud rozhodly ve věci zcela jinak, než jaká byla dosavadní rozhodovací praxe obecných soudů, resp. že se podstatným způsobem odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně od rozhodnutí vydaných ve věcech sp. zn. 33 Odo 1253/2005, 28 Cdo 3382/2010, 32 Odo 872/2003). Krajský soud totiž sice uznal, že je (stěžovatel) nucen strpět užívání svého pozemku a že se tak může dít pouze za náhradu, obec však nepovažoval za subjekt, který je k takové náhradě povinen (jak stěžovatel uvádí "pasivně legitimován"). Toto své stanovisko odůvodnil tím, že předmětný pozemek je oprávněn užívat kdokoliv, a že tak nejde o užívání obecní, ale obecné. Z tohoto důvodu by pasivně legitimovaným subjektem měl být stát. S tímto názorem stěžovatel vyslovuje nesouhlas, resp. namítá, že z odůvodnění jeho rozsudku není zřejmé, proč zvolil - a to na rozdíl od ustálené soudní praxe - z okruhu osob, které mohou být pasivně legitimovány, právě stát. V důsledku odchýlení se od dosavadní praxe soudy obou stupňů způsobily, že nebylo naplněno jeho legitimní očekávání, a v rozporu s nálezy Ústavního soudy [např. nálezy ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. I. ÚS 544/06 (N 217/47 SbNU 855) a ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 635/09 (N 176/58 SbNU 539)] ho zbavily "jeho oprávněného nároku pouze na základě nevyjasněné koncepce určité právní otázky" (tj. který subjekt je povinen poskytnout vlastníku pozemku náhradu za jeho užívání jako veřejného prostranství).
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně. V něm tento účastník řízení pouze odkázal na písemné odůvodnění svého rozsudku. Ústavní soud si vyžádal i vyjádření statutárního města Brna k ústavní stížnosti. Tento vedlejší účastník poukázal na to, že jde o bagatelní věc a že se krajský soud nedopustil extrémního pochybení, a proto není důvod k přezkumu napadeného rozhodnutí v rovině ústavní stížnosti. Současně odmítl, že by napadeným rozhodnutím byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování. Toto rozhodnutí je sice odlišné od některých rozhodnutí Nejvyššího soudu, nelze však tvrdit, že se jedná o ustálenou judikaturu, neboť rozhodovací praxe ustálená není a neobjevuje se shodně na úrovni několika soudních instancí, navíc ani u konstantní judikatury soudů nelze vyloučit její vývoj. Podle názoru vedlejšího účastníka nelze z žádného platného právního předpisu dovodit v uvedených případech pasivní legitimaci obce. Z žádného právního předpisu totiž nevyplývá, že by obcím jako veřejnoprávním korporacím mohlo vzniknout bezdůvodné obohacení na základě tzv. obecného užívání prostorů veřejně přístupných. Existence veřejně přístupného prostoru (veřejné prostranství) - pozemku ve vlastnictví soukromé osoby nemůže být dávána na roveň vyvlastnění nebo nucenému omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny (sic - pozn. red.: správně patrně čl. 11 odst. 4 Listiny). Je nutno respektovat sociální závaznost vlastnictví ve smyslu posledně citovaného ustanovení. Právo na ochranu majetku nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem. Vedlejší účastník dále uvedl, že příslušný pozemek jako soukromoprávní subjekt neužívá. Obce samy také nemohou prohlásit určitý pozemek za "veřejné prostranství"; prostor může pouze naplňovat či nenaplňovat zákonné znaky legální definice "veřejného prostranství". Ustanovení §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), je podle názoru vedlejšího účastníka ustanovením ryze "technickým", neboť pouze definuje, co je "veřejným prostranstvím". Uvedené ustanovení však žádným způsobem neupravuje vzájemná práva a povinnosti, jestliže vlastníkem pozemku tvořícího veřejné prostranství je jiná osoba než obec. Problematika finančních souvislostí, tj. finanční úhrady za "obecné užívání" veřejného prostranství, není zákonem žádným způsobem řešena, a to ani výslovně ani nevýslovně. Podle názoru vedlejšího účastníka - vycházejícího z legální definice pojmu "veřejné prostranství" - není uživatelem pozemku tvořícího veřejné prostranství obec, na jejímž území se takový pozemek nachází, ale každý. Veřejné prostranství je prostorem ex lege vyhrazeným obecnému užívání, a je tedy prostorem volně a neomezeně přístupným každému a bez omezení, a z povahy obecnosti se tak jeho užívání děje bezplatně. Pokud tedy obecní zřízení definuje veřejné prostranství jako veřejně přístupný prostor, zároveň tím omezuje práva vlastníka pozemku, který je povinen omezení spojená s jeho povahou veřejného prostranství strpět, a to včetně "strpění bezplatnosti jeho užívání". V uvedených souvislostech vedlejší účastník citoval zejména nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 21/02 (N 59/36 SbNU 631; 211/2005 Sb.) a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 21/2007-99.
Tato vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice. V ní stěžovatel poukázal na to, že skutkově i právně shodná věc již byla řešena nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 1607/11 (N 89/65 SbNU 203), a dále uvedl, že s ohledem na judikaturu Ústavního soudu i dosavadní rozhodovací praxi nižších soudů bylo zcela namístě očekávání ohledně výsledku sporu.
IV.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas a že splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Současně Ústavní soud neshledal, že by šlo o zjevně neopodstatněný návrh, protože věc nedosahuje ústavněprávní roviny z důvodu její "bagatelnosti". Předmětem soudního sporu je neustále se opakující plnění, které má navíc představovat náhradu za omezení stěžovatelova ústavně chráněného vlastnického práva. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil nic, co by bránilo věcnému projednání ústavní stížnosti, přistoupil k přezkumu napadeného soudního rozhodnutí, a to toliko z hlediska porušení ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], načež shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
Jak stěžovatel ve své replice upozornil, Ústavní soud se skutkově a právně obdobnou věcí [ve které tytéž obecné soudy zamítly žalobu (spolu)vlastníka pozemku užívaného jako veřejné prostranství na vydání bezdůvodného obohacení] již zabýval, a to ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1607/11. Vzhledem k tomu, že III. senát Ústavního soudu neshledal žádný důvod se od právního názoru vysloveného v uvedeném nálezu jakkoliv odchýlit, v podrobnostech odkazuje na jeho odůvodnění. S ohledem na novou argumentaci, již krajský soud v nyní souzené věci uplatnil, Ústavní soud však považuje za potřebné nejprve stručně připomenout, že v tomto svém nálezu poukázal na existenci ustálené judikatury obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, a také na to, že se od ní Krajský soud v Brně odchýlil, aniž by svůj postup řádně zdůvodnil; k tomu dodal, že pokud krajský soud argumentoval nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 21/02, pak toto rozhodnutí vůbec otázku vypořádání soukromoprávního vztahu mezi obcí a vlastníkem pozemku neřešilo, resp. že interpretace uvedeného nálezu ze strany krajského soudu se zcela odchyluje od té, kterou provedl Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 731/10 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), kterým byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost vedlejšího účastníka ve věci, kde tentýž soud rozhodl zcela opačně než nyní. Ústavní soud rovněž poukázal na to, že argumentace obsažená v tomto usnesení byla převzata "plenárním" nálezem ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 8/08 (N 137/58 SbNU 115; 256/2010 Sb.), a dále argumentoval i usnesením ze dne 14. 9. 2004 sp. zn. III. ÚS 338/04 (dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz), na které se poukazuje v již zmíněném usnesení sp. zn. II. ÚS 731/10.
Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že krajský soud nezpochybňuje právo vlastníka pozemku, který je veřejným prostranstvím, na náhradu za jeho užívání, je však toho názoru, že povinnost danou náhradu poskytovat nenáleží obci a (zřejmě) že ani nejde o nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Krajský soud přitom přehlíží, že také Ústavní soud opakovaně ústavnost postupu obecných soudů, které tyto otázky již vyřešily, a to zcela opačně než nyní krajský soud, plně aproboval. Jde-li o otázku právní povahy nároku dotčeného vlastníka jako bezdůvodného obohacení, lze poukázat na usnesení sp. zn. III. ÚS 338/04, které Ústavní soud posléze "vtělil" i do svého nálezu sp. zn. I. ÚS 1607/11 (viz výše). V něm se výslovně uvádí, že obecné soudy učinily "správný závěr o tom, že na straně stěžovatele [pozn.: kterým bylo statutární město České Budějovice] dochází k bezdůvodnému obohacení ve smyslu §451 obč. zák., neboť předmětné pozemky užívá bez právního důvodu". V případě otázky, jakému konkrétnímu subjektu náleží povinnost poskytovat předmětnou náhradu, Ústavní soud se takto explicitně nevyjádřil, nicméně nikterak pozici obce coby pasivně legitimovaného subjektu v příslušném sporu nezpochybnil, přičemž ani ve světle argumentace krajského soudu nemá důvod své stanovisko měnit.
Ve výše zmiňovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 731/10 Ústavní soud hovoří o tom, že omezení vlastnického práva musí být jednotlivci kompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k omezení dochází, tj. společností, a to "skrze stát, obec". Z uvedeného plyne, že Ústavní soud otázku, kdo musí být oním povinným subjektem, tedy jestli obec nebo stát, neřešil, a ani k tomu neměl důvod, neboť v kontextu tehdy posuzovaného případu mělo z hlediska ústavnosti význam to, zda (vůbec) měla být dotčenému majiteli pozemku náhrada za omezení jeho vlastnického práva přiznána. V posuzované věci však tato otázka ústavní rozměr zjevně má, neboť stěžovateli se na základě rozhodovací praxe - a to jak soudů obecných, tak i Ústavního soudu - dostalo zcela jasné "instrukce", jak má ve své právní věci postupovat. Pakliže se krajský soud rozhodl od zavedené praxe odchýlit, je takový postup v duchu konstantní judikatury Ústavního soudu [z poslední doby viz např. nález ze dne 22. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1275/10 (N 253/59 SbNU 581) ve znění opravného usnesení ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 1275/10] sice možný, nicméně akceptovatelný je pouze v případě, že pro to existují skutečně "silné" důvody, což platí zvláště za situace, jako je tato, tj. kdy zákonnost (a ostatně i ústavnost) předmětného postupu již byla předmětem přezkumu a žádné pochybení zjištěno nebylo, a to v době zcela nedávné (takže nelze předpokládat, že by v mezidobí došlo k nějakým podstatnějším společenským změnám).
Uvedená podmínka však dle názoru Ústavního soudu v souzené věci splněna nebyla. Krajský soud konstatoval, že je-li odpovědnost dána okruhem osob, které daný pozemek fakticky užívají, a může-li veřejné prostranství užívat kdokoliv, pak nejde o užívání obecní, ale obecné, a tudíž by osobou pasivně legitimovanou mohl být (patrně) stát. Současně odmítl (údajný) argument, že by obec rozhodovala o tom, co je veřejným prostranstvím. Tuto argumentaci Ústavní soud za dostatečně "silnou", která by mohla zvrátit dosavadní právní názor mj. Nejvyššího soudu, považovat nemůže, neboť stejně tak lze nalézt - v daném případě navíc podstatně přesvědčivější - argumenty, které hovoří ve prospěch pasivní legitimace právě obce (krajský soud v podstatě zastává polemiky hodný názor, že je třeba klást větší důraz na hypotetické užívání veřejného prostranství než na jeho užívání běžné, faktické). Jde-li o již zmíněnou přesvědčivost, poukazuje Ústavní soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012 sp. zn. 28 Cdo 561/2012, kde se mimo jiné uvádí toto: "Přestože veřejná prostranství (§34 zákona č. 128/2000 Sb.) může v rámci zákona užívat kdokoliv (tedy nejen občané dané obce), je však zřejmé, že veřejná prostranství jsou užívána především občany té obce, ve které se nacházejí, a jejich užívání občany jiných obcí (typicky turisty nebo rodinnými příslušníky a přáteli občanů dané obce) je zpravidla spíše příležitostné a pro obec, v níž se veřejné prostranství nachází (resp. pro občany této obce), obvykle i prospěšné. Obec, v níž se veřejné prostranství nachází (a tedy nikoliv Česká republika), je oprávněna vybírat poplatky za (zvláštní) užívání veřejného prostranství [srov. §1 písm. c) a §4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích], a má tedy z existence veřejných prostranství i přímý ekonomický (fiskální) přínos." Je možno dodat, že stěžovatel v soudním řízení neargumentoval tím, že by obec "rozhodovala" (prostřednictvím vyhlášky) o tom, který pozemek bude veřejným prostranstvím (a vyvozoval z toho její pasivní legitimaci v daném sporu). Vzhledem k výše uvedenému má Ústavní soud za to, že krajský soud nepostupoval v souladu s principem ochrany (oprávněné) důvěry stěžovatele v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí a potažmo ani principem rovnosti (v uplatnění práv).
Ústavnímu soudu tak nezbylo než konstatovat, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2011 sp. zn. 37 Co 340/2009 byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny, ústavní stížnosti vyhovět a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu předmětné rozhodnutí zrušit. Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něho nebylo možno očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení a vedlejší účastník řízení s tímto postupem vyslovili souhlas (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).