ECLI:CZ:US:2012:3.US.3736.11.1
sp. zn. III. ÚS 3736/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti společnosti AUTOPROGRES Vimperk, s. r. o. se sídlem 1. máje 115, 385 01 Vimperk, zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Ševčíkova 38, 341 01 Horažďovice, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 14. října 2011 č. j. 18 C 574/2010-26, za účasti Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 12. 2011, napadla stěžovatelka v záhlaví usnesení označený rozsudek pro údajné porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka se žalobou podanou proti žalované společnosti EUROTRANS KOPKA s. r. o. domáhala zaplacení částky 9 000,- Kč s příslušenstvím z titulu dlužného přepravného z mezinárodní přepravy zboží z Francie do České republiky ve dnech 5. až 8. 2. 2010, kterou pro žalovanou zajistila stěžovatelka na základě její objednávky č. 005/2010 za sjednanou cenu 7 500,- Kč bez DPH. Současně s objednanou přepravou zboží byly ujednány i platební podmínky, přičemž splatnost faktury za přepravu zboží byla sjednána v délce 60 dnů od data obdržení kompletní faktury, včetně kopie CMR listu potvrzeného odběratelem a dodacího listu, kteréžto listiny byly nezbytné k proplacení faktury.
Okresní soud v souvislosti s nařízeným jednáním ve věci samé nevyhověl žádosti právního zástupce stěžovatelky o odročení jednání, které se tak konalo bez jeho přítomnosti. Stěžovatelka v takovém postupu soudu shledává porušení svých základních práv, neboť nemožnost zúčastnit se nařízeného jednání v předmětné věci právní zástupce údajně dostatečně odůvodnil poukazem na souběžně konané přezkumné jednání v insolvenčním řízení, v němž byla nutná osobní účast právního zástupce stěžovatelky jako insolvenčního správce a stěžovatelka se substitucí nesouhlasila. Podle názoru stěžovatelky měl okresní soud v případě, že shledal žádost o odročení nařízeného jednání za nedostatečně podloženou, vyzvat podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. k jejímu doplnění. Jestliže tak okresní soud neučinil, porušil princip rovnosti stran, neboť stěžovatelce znemožnil "zúčastnit se jednání a hájit v něm svá práva a zájmy".
Stěžovatelka současně nesouhlasí s právním názorem okresního soudu a zdůrazňuje, že procesní obrana žalované spočívající v poukazu na dosud neobdrženou kompletní fakturu k předmětné přepravě, která tak žalované neumožnila přepravné uhradit, není relevantní, neboť za okamžik doručení kvalifikované výzvy k plnění je třeba podle platné judikatury považovat den podání žaloby.
II.
Z připojeného rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 14. 10. 2011 č. j. 18 C 574/2010-26 se zjišťuje, že žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 9 000,- Kč s příslušenstvím byla zamítnuta, přičemž stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit žalované na nákladech řízení částku 11 800,- Kč.
Okresní soud konstatoval, že provedl důkazy navržené a předložené stěžovatelkou, přičemž ve věci jednal a rozhodl bez její účasti, neboť její advokát požádal o odročení jednání faxem až odpoledne dne 12. 10. 2011, své tvrzení o účasti na jiném souběžně konaném jednání nijak nedoložil, přestože o kolizi jednání věděl již od 19. 9. 2011, řádně a včas se neomluvil, ani se nezajímal o to, jestli soud jeho žádosti vyhoví či nikoli.
Okresní soud při rozhodování o podané žalobě vycházel především z ujednání účastníků jak v otázce přepravného, tak i jeho splatnosti. Protože stěžovatelka doručení předmětné faktury žalované neprokázala, ani k této skutečnosti nenavrhla žádný důkaz, nemohl soud posoudit splatnost předmětné faktury, jejíž doručení, včetně sjednaných příloh, žalovaná popřela.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Námitky stěžovatelky, předložené Ústavnímu soudu k posouzení, vycházejí z přesvědčení, že účast jejího advokáta na jednání nařízeném ve věci již probíhajícího insolvenčního řízení musela mít přednost před jednáním o zaplacení tzv. bagatelní částky 9 000,- Kč. Stěžovatelka se domnívá, že okresní soud měl žádosti o odročení nařízeného jednání vyhovět, pokud její advokát měl zájem se řízení zúčastnit a stěžovatelka - údajně - odmítala nastalou časovou kolizi řešit substitucí.
Ústavní soud se obdobnou problematikou, tedy případy, v nichž obecný soud nevyhověl žádosti advokáta zastupujícího účastníka řízení o odročení ve věci nařízeného jednání z důvodu časové kolize s jiným (dříve) nařízeným jednáním, zabýval již mnohokrát.
V usnesení ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 2069/11 v této souvislosti Ústavní soud konstatoval, že "zásad spravedlivého procesu se nemůže dovolávat ten účastník řízení před obecnými soudy, který, ač byl řádně a včas o jednání soudu uvědoměn, toto jednání zmeškal, nebo ten, kdo řádné a včasné uplatnění svých procesních práv zanedbal; totéž platí i v případech, spočívá-li nedostatek procesní aktivity či obezřetnosti na straně advokáta, jehož si účastník řízení před obecnými soudy zvolil a který za řádný výkon převzatého zastoupení podle zákona a pravidel svého povolání i odpovídá" (viz též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/97, usnesení sp. zn. II. ÚS 100/02, sp. zn. III. ÚS 2848/10, III. ÚS 346/05, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 68/97 zdůraznil, že "časová kolize zástupce mezi zastupováním u různých jednání (procesních úkonů) zpravidla není dostatečně závažným důvodem pro to, aby kterékoli již nařízené jednání (procesní úkon) bylo odročováno, neboť je na samotném zástupci, aby - bez újmy na procesním postavení a zájmech zastupovaného - nastalou kolizi podle své vůle a výběru řešil substitucí (§16, §26 odst. 1 zákona č. 58/1996 Sb., o advokacii)".
Jestliže advokát stěžovatelky odpovídá za řádný výkon převzatého zastoupení, bylo nepochybně v jeho zájmu i v možnostech, aby stěžovatelce vysvětlil, že v případě kolize dvou nařízených jednání je jednou z možností řešení nastalé situace substituce, v případě odmítnutí takové možnosti pak volba jiného advokáta, který by stěžovatelku v předmětné věci zastupoval. Zda advokát stěžovatelku o těchto alternativách řádně poučil či nikoli, stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí.
Není v zásadě povinností obecného soudu žádosti advokáta o odročení nařízeného jednání vždy vyhovět. Není dokonce ani jeho povinností - pokud advokátem uváděné důvody neshledá obecný soud dostatečně závažnými, aby advokáta o svém odmítavém stanovisku k takové žádosti žadatele uvědomoval; i v takovém případě je věcí zástupce, je-li jím advokát, aby se sám o osudu své žádosti zavčas přesvědčil a stanovisku obecného soudu přizpůsobil režim svého pracovního dne.
Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, advokát nedodržel zásadu procesní obezřetnosti, neboť musel počítat i s možností, že jeho žádosti nebude vyhověno a bez rozumného důvodu se o osud vyřízení své žádosti dále nezajímal. Ani sama stěžovatelka nevyvinula jakoukoli aktivitu k řešení nastalé situace např. účastí na nařízeném jednání, v jehož průběhu mohla hájit svá procesní práva a zájmy v projednávané věci.
Jestliže nyní stěžovatelka uvádí, jaké konkrétní námitky a tvrzení chtěla okresnímu soudu v průběhu nařízeného jednání předložit, jsou tato tvrzení a argumenty zcela nové, které neprošly procesem jejich zkoumání v řízení před obecnými soudy. Z tohoto důvodu není možné se jejich důvodností zabývat teprve v řízení před Ústavním soudem v rámci předmětné ústavní stížnosti. Bylo totiž nepochybně v možnostech stěžovatelky právně argumentovat na podporu svých tvrzení již v řízení před okresním soudem a vyvrátit tak tvrzení žalované uvedené v jejím odporu, jak ostatně připomněl již okresní soud v napadeném rozsudku.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud k problematice práva na zaplacení přepravného poukazuje na právní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. 32 Odo 1494/2006, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že "pokud smlouva o přepravě váže vznik práva na zaplacení přepravného na předložení určité listiny, může se dopravce domáhat zaplacení přepravného až poté, kdy provedl přepravu do místa určení a předmětnou listinu předložil, ledaže by její předložení nebylo možné".
Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu