ECLI:CZ:US:2012:3.US.3853.11.1
sp. zn. III. ÚS 3853/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem AK se sídlem Sokolovská 22, 180 00 Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2011 č. j. 30 Co 453/2011-64, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. prosince 2011, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2011 č. j. 30 Co 453/2011-64, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 6. června 2011 č. j. 061 Ex 5316/10-48 rozhodl soudní exekutor Mgr. Jan Pekárek, Exekutorský úřad Praha 10, se sídlem Praha 6 - Liboc, U Stanice 4/11, s odkazem na ust. §268 odst. 1 písm. g) za použití ust. §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. (dále jen "e. ř.") a dále s odkazem na ust. §55 e. ř., o zastavení exekuce, nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. srpna 2010 č. j. 54 EXE 2754/2010-23 na základě vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. ledna 2009 č. j. 7 C 603/2004-297 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2009 č. j. 51 Co 278/2009-332 k uspokojení pohledávky oprávněné E. H. ve výši 60.674,- Kč s příslušenstvím. Povinnému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") uložil povinnost uhradit oprávněné náklady exekučního řízení ve výši 11.292,- Kč a zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 8.040,- Kč. O nákladech řízení při zastavení exekuce rozhodl soudní exekutor dle ust. §271 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s ust. §52 odst. 1 e. ř. za situace, kdy k zastavení exekuce došlo pro chování povinného, který vymáhanou pohledávku v průběhu exekučního řízení oprávněné v plném rozsahu uhradil. Na straně oprávněné naopak soudní exekutor žádné procesní zavinění na zastavení exekuce neshledal. Ze stejných důvodů rozhodl o uložení povinnosti povinnému k náhradě nákladů soudního exekutora. Proti usnesení soudního exekutora podal stěžovatel odvolání.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2011 č. j. 30 Co 453/2011-64 bylo usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Pekárka ve výrocích o nákladech exekučního řízení pod bodem II a o nákladech soudního exekutora pod bodem III potvrzeno (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II Městský soud v Praze rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku pod bodem III městský soud rozhodl, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ještě před vydáním platebního rozkazu pohledávku uhradil, oprávněná na tuto skutečnost nebrala zřetel a žalobu nevzala zpět, následně byla shledána jeho procesní odpovědnost za takto vzniklé náklady. Stěžovatel uvádí, že uhradil celou vymáhanou pohledávku dříve, než se o exekuci vůbec dozvěděl, cca 1/2 vymáhané částky uhradil ještě před rozhodnutím ve věci. Povinností oprávněné, vyplývající jednak z procesních zásad, jednak z obecné prevenční povinnosti v ust. §415 občanského zákoníku, bylo rozsah vymáhaného nároku omezit, respektive vzít návrh zpět. To však oprávněná neučinila ani po době, kterou lze označit za extrémní a je tedy procesně odpovědná za takto vzniklé náklady. Ve vztahu k nákladům exekutora pak stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že veškeré úkony exekutora byly činěny až v květnu 2010, tedy řadu měsíců po úplném uhrazení vymáhané pohledávky. Má - li tedy být v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 395/07 pohlíženo na náklady exekutora i účastníků mezi sebou navzájem shodně, a ust. §270 odst. 2 o. s. ř. výslovně zmiňuje účelnost vynaložených nákladů jako podmínku pro jejích přiznání oprávněnému, je dle názoru stěžovatele možno dovodit, že není namístě přiznat ani exekutorovi nárok vůči oprávněné na náhradu nákladů, které zcela jednoznačně účelně vynaloženy nebyly a bez procesního zavinění oprávněné by nevznikly. Stěžovatel je prý zatížen povinností na nákladech řízení nahradit 1/3 vymáhané částky pro prodlení s úhradou cca 1/4 dluhu, které trvalo cca 3 měsíce, během nichž navíc v důsledku částečného plnění dlužnou částku postupně snižoval, a to dobrovolně a bez vědomí probíhajícího exekučního řízení. I z tohoto hlediska je výrok o náhradě nákladů řízení možno podle stěžovatele považovat za nepřiměřený.
Stěžovatel namítá, že rozhodnutím Městského soudu v Praze, který na zjevné procesní zavinění oprávněné nebral zřetel, tak bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 Listiny a práva na majetek garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavněprávní relevanci podané stížnosti pak dle názoru stěžovatele lze dovozovat nejen ze samotné zaplacené částky, ale zejména z mimořádných okolností daného případu, které stěžovatel spatřuje v dobrovolném uhrazení vymáhané částky, délce doby, po kterou oprávněná neplnila svou procesní povinnost a zřejmě záměrně ponechala v běhu exekuci v co největším rozsahu, ačkoliv si její nedůvodnosti musela být vědoma, a konečně i ve způsobu, jakým byly tyto včas vznesené námitky ze strany Městského soudu v Praze ignorovány, neboť tento soud se pouze formálně vyrovnal s částí argumentace stěžovatele, aniž by zkoumal či vůbec připustil možnost procesního zavinění oprávněné za nepodání návrhu na zastavení exekuce a promítl tuto skutečnost do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se uchyluje zcela výjimečně, v zásadě jen když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem (viz např. nález I. ÚS 351/05, dostupný na http://www.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ochrana základních práv se váže především k řízení ve věci samé a nikoliv k řízení o nákladech řízení, které samo o sobě není podstatou záležitosti, kterou soud projednává. Na druhou stranu Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (viz zejména nález sp. zn. I. ÚS 653/03), a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu může otázka náhrady nákladů řízení nabýt ústavně právní dimenze např. tehdy, pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a zpravidla tak i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje (obdobně viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 183/03, sp. zn. I. ÚS 74/06, sp. zn. III. ÚS 529/06, sp. zn. I. ÚS 2568/07).
Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 336/05 konstatoval, že obecný soud rozhodující o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (jakož i proti jiným rozhodnutím soudních exekutorů) je povinen přiměřeně dodržet veškerá ustanovení občanského soudního řádu (ust. §52 odst. 1 e. ř.), vztahující se na soudní řízení a rozhodnutí. Jen tak je totiž možné, aby soud rozhodující o těchto námitkách dodržel i veškeré povinnosti, které jsou mu uloženy na úrovni ústavního pořádku, neboť exekuční řád postup soudu neupravuje. Obecný soud je tedy v tomto řízení zejména povinen zachovat "rovnost zbraní" (čl. 1, čl. 37 odst. 1 Listiny, ust. §18 odst. 1 o. s. ř.), přesvědčivým způsobem se vypořádat se všemi námitkami (ust. §157 odst. 2 o. s. ř.), a své rozhodnutí založit na spolehlivě zjištěném skutkovém základu (ust. §153 odst. 1 o. s. ř.). V opačném případě je zcela zpochybněna ústavně vymezená role soudu (čl. 90 Ústavy České republiky, ust. §6 o. s. ř.), a dochází k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny). Stejný závěr je vysloven rovněž v nálezu ze dne 18. června 2008 sp. zn. II. ÚS 2823/07.
V souzené věci Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že není pochyb o tom, že oprávněná podala návrh na nařízení exekuce naprosto důvodně, neboť před jeho podáním povinný k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti nepřistoupil, a to po dobu více než čtyř měsíců ode dne, kdy se exekuční titul stal ohledně této povinnosti vykonatelným. Okolnost, že k nařízení exekuce došlo až v době, kdy již povinný oprávněné uhradil druhou splátku ve výši 5 000,- Kč, neshledal městský soud při posuzování procesního zavinění na zastavení exekuce významnou. Podstatné je, uvedl městský soud, že v době, kdy byl návrh na nařízení exekuce podáván, povinný skutečně byl s plněním vymáhané pohledávky v prodlení.
Městský soud v Praze se ztotožnil i se závěrem soudního exekutora, že je to oprávněná, která má ve smyslu ust. §271 o. s. ř. ve spojení s ust. §52 odst. 1 e. ř. právo na náhradu nákladů řízení při zastavení exekuce. Městský soud se ztotožnil i s výší těchto nákladů, a proto rozhodnutí soudního exekutora ve výroku o nákladech exekučního řízení pod bodem II jako věcně správné potvrdil, stejně tak pokud jde o výrok o nákladech exekutora pod bodem III.
Ústavní soud konstatuje, že Městský soud v Praze jasně a srozumitelně zdůvodnil své rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud se zabýval námitkami stěžovatele obsaženými v jeho odvolání, přičemž ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil, proč námitky stěžovatele neshledal důvodnými. Rozhodnutí odpovídá skutkovým zjištěním a rovněž není v rozporu s ustálenou judikaturou obecných soudů.
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných právních předpisů. V postupu odvolacího soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí odvolacího soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu