ECLI:CZ:US:2012:3.US.761.12.1
sp. zn. III. ÚS 761/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. května 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti A. K., právně zastoupeného Mgr. Petrem Muchou, advokátem se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech č. j. ZT 578/2011-85 ze dne 4. 1. 2012, za účasti Okresního státního zastupitelství v Lounech, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí státního zástupce, neboť jím měla být porušena jeho základní práva garantovaná článkem 8 odst. 2 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo usnesením policejního orgánu Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV Praha č. j.: OKFK-94-79/TČ-2011-200204 proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1 trestního řádu pro dva zločiny podplácení dle ust. §332 odst. 1 al. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jichž se měl stěžovatel dopustit (zkráceně řečeno) tím, že v několika případech navštívil soudce Okresního soudu v Litoměřicích JUDr. J. K., jemuž slíbil a poté fakticky předal finanční hotovost za to, aby se nejprve odsouzený R. B. a posléze odsouzený M. H. vyhnuli nařízenému nástupu trestu odnětí svobody nebo v něm setrvali co nejkratší dobu. Proti usnesení policejního orgánu podal navrhovatel stížnost, kterou však státní zástupce v záhlaví označeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti namítal, že napadené usnesení státního zástupce je výrazem svévole tohoto orgánu, který své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, zejména se nevypořádal s námitkou, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno bez dostatečných důkazů a je proto nepřezkoumatelné. Stěžovateli je prý fakticky bráněno, aby znal konkrétní důkazy, které mají odůvodňovat skutečnost, že měl spáchat trestný čin uvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle názoru stěžovatele se státní zástupce nevypořádal dostatečně s námitkou, že důkazy zjištěné operativně pátracím prostředkem - sledováním osob a věcí, povoleným soudcem Okresního soudu v Ústí nad Labem, byly získány nezákonným způsobem. Porušení zákona stěžovatel spatřuje v absenci důvodů, pro něž byl tento úkon pokládán za neodkladný a neopakovatelný. Státní zástupce měl rovněž ignorovat skutečnost, že trestné jednání je v usnesení policejního orgánu popsáno vágně, takže chybí přesné vymezení objektivní i subjektivní stránky trestného činu podplácení.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V řízení o individuální ústavní stížnosti Ústavní soud rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud v minulosti opakovaně označil svou ingerenci do přípravného řízení trestního za nežádoucí, ne-li zcela nepřípustnou (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004, č. 4, sv. 32 Sbírky nálezů a usnesení, str. 467). Svou kasační pravomoc tu Ústavní soud uplatňuje zpravidla jen v případech, kdy je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. již nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99). Pokud jde o ústavní stížnosti, které spočívají v polemice s důvodností trestního stíhání nebo v dílčích procesních či skutkových námitkách proti postupu policejního orgánu či státního zástupce, připadá zásah Ústavního soudu v úvahu jen tehdy, jde-li ze strany orgánů moci výkonné o zjevnou svévoli a hrozí-li stěžovateli neodvratná újma. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že ochrana dle článku 8 odst. 2 Listiny ("stíhání jen ze zákonných důvodů a zákonným způsobem") se týká primárně těch právních pochybení státních orgánů, která mají vzápětí zásah do osobní svobody jednotlivce. Dalších garancí se obviněnému dostává v rámci práva na spravedlivý proces podle článku 36 až 40 Listiny; ústavněprávní přezkum tu je však namístě zpravidla jen tehdy, pokud případné závažné nedostatky nemohou být napraveny v soudním stadiu trestního řízení [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3221/09, srov. důvody k předběžnému projednání obžaloby podle §186 písm. e) tr. řádu].
Ve věci stěžovatele je ze samotného napadeného rozhodnutí zřejmé, že výtky vůči postupu státního zástupce a policejního orgánu nejsou objektivní. Napadené usnesení bylo vydáno a odůvodněno v mezích ústavnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. zejména nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 a III. ÚS 554/03, případně i sp. zn. I. ÚS 369/05 a další). Pro zahájení trestního stíhání nelze požadovat stejnou míru objasněnosti věci jako pro podání obžaloby či pro odsuzující rozsudek soudu; usnesení policejního orgánu je vydáváno pouze na základě důvodného podezření (srov. dikci §160 odst. 1 věta první tr. řádu), které má být v průběhu vyšetřování buď potvrzeno anebo vyvráceno. Nejde o praktickou jistotu ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, ale pouze o vyšší stupeň pravděpodobnosti, že se určitá osoba dopustila skutku, který vykazuje znaky trestného činu. Nelze proto ani požadovat, aby policejní orgán popsal stíhané skutky zcela přesným a vyčerpávajícím způsobem. V projednávané věci byly dle zjištění Ústavního soudu popsány ty okolnosti jednotlivých skutků, které jsou rozhodné pro jejich posouzení z hlediska všech znaků skutkové podstaty trestného činu podplácení (v základní i kvalifikované skutkové podstatě dle §332 tr. zákoníku).
Ústavní soud považuje za vhodné poukázat na zásadní odlišnost v postupu policejního orgánu od situace, která byla řešena např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 46/96 (č. 43, sv. 5 Sbírky nálezů a usnesení). Ve věci stěžovatele je subjektivní stránka trestného činu - úmysl ovlivňovat činnost soudce poskytnutím úplatku - bez dalšího zřejmá z objektivních skutečností, které policejní orgán v popisu skutku uvedl; tento úmysl vyplývá i z pohnutky stěžovatele, která je v popisu skutku výslovně konstatována. Nejde tu rozhodně o případ, kdy by popis skutku uvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání dával vzniknout pochybnostem o vnitřním psychickém vztahu pachatele k následku trestného činu, jako tomu bylo ve výše citované věci [šlo o trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb., tr. zákona].
Státní zástupce v napadeném rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem přezkoumal usnesení policejního orgánu ve světle námitek, které jsou opakovány i v ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud může na odůvodnění napadeného rozhodnutí v podrobnostech odkázat.
K zahájení trestního stíhání došlo na základě důkazů získaných sledováním osob a věcí ve smyslu ust. §158d tr. řádu, které bylo povoleno soudcem místně a věcně příslušného okresního soudu. Ústavní soud konstatuje, že neodkladný charakter těchto úkonů bude zpravidla dán již povahou věci (srov. dikci §158d odst. 1, odst. 3 tr. řádu). Je přinejmenším nadbytečné, aby státní zástupce v řízení o stížnosti proti usnesení policejního orgánu dle §160 odst. 1 tr. řádu opětovně přezkoumával "neodkladnost" sledování podle §158d tr. řádu, jestliže se toto sledování uskutečnilo na základě předchozího povolení soudce podle §158d odst. 3 tr. řádu.
Porušení základních práv stěžovatele nelze spatřovat ani v tom, že policejní orgán, případně státní zástupce, neuvádějí větší detaily ohledně jednotlivých důkazů, které byly před zahájením trestního stíhání shromážděny (např. která skutková zjištění vyplývají z konkrétního důkazu). V usnesení dle §160 odst. 1 tr. řádu postačí toliko ve stručnosti odkázat na důkazní prostředky, jimiž byly zjištěny skutečnosti, odůvodňující trestní stíhání. Jednotlivé důkazy musejí být totiž zachyceny ve vyšetřovacím spise, s nímž se má obviněný a jeho obhájce možnost seznámit v průběhu vyšetřování (§65, §166 odst. 1 tr. řádu).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost vyhodnotil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu