ECLI:CZ:US:2012:3.US.832.10.1
sp. zn. III. ÚS 832/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. července 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 2. 2009 sp. zn. 52 T 133/2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009 sp. zn. 9 To 217/2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 6 Tdo 1265/2009, za účasti A) Obvodního soudu pro Prahu 4, B) Městského soudu v Praze a C) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2010, podanou co do formálních náležitostí v souladu s požadavky stanovenými zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná v čl. 4, čl. 8, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že při zjišťování skutkového stavu postupovaly způsobem, který je zcela v rozporu se zásadou spravedlivého procesu a že při hodnocení důkazů extrémním způsobem vybočily z ústavně daných mezí volného hodnocení důkazů.
Konkrétně namítá zejména tyto vady, jichž se měly obecné soudy dopustit při vydávání napadených rozhodnutí v trestním řízení:
* nebylo prý prokázáno, že by stěžovatel vědomě automobilem vyjel přímo na strážníka Městské policie J. S., ani to, že se strážník dostal na kapotu automobilu v důsledku jednání stěžovatele;
* soudy nesprávně vyhodnotily videozáznam celé události, z něhož prý má vyplývat, že "údajný poškozený naskočil na kapotu vozidla stěžovatele o své vlastní vůli";
* soudy nesprávně hodnotily znalecký posudek Ing. Z. B., odborné vyjádření S. M. a odborné vyjádření D. W. a svědecké výpovědi A. I. a F. L.;
* soudy porušily zákaz reformationis in peius, neboť v průběhu trestního řízení měnily popis inkriminovaného skutku tak, že došlo ke zhoršení postavení stěžovatele;
* extrémní rozpor má spočívat v tom, že dovolací soud při prvém rozhodování ve věci v roce 2008 (pod sp. zn. 6 Tdo 1288/2008) vyloučil, že by náraz automobilem bylo možno kvalifikovat jako útok se zbraní, přesto však poté obecné soudy znovu uznaly stěžovatele vinným;
* pokud byl stěžovatel odsuzujícím rozsudkem zavázán nahradit škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, stalo se tak prý neprávem, neboť vůbec nebylo prokázáno, že škoda vznikla, kdo ji způsobil a zda je příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody.
Stěžovatel soudí, "že to byl údajný poškozený, kdo na kapotu vozidla sám naskočil, ačkoli mu takovýto postup žádný zákonný předpis neumožňuje. Údajný poškozený jako městský strážník může činit pouze to, co mu zákon výslovně dovoluje. Žádný zákon nedovoluje městskému strážníkovi skákat na kapoty vozidel."
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:
Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") byl v roce 2007 stíhán pro trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "tr. zák."), kterého se měl (stručně řečeno) dopustit tím, že dne 30. 3. 2007 v Praze 4 v ulici Na Pankráci poté, kdy jako řidič automobilu byl strážníkem Městské policie J. S. vyzván k předložení dokladů pro podezření ze spáchání dopravního přestupku, výzvu neuposlechl, nasedl do svého vozidla zn. Mercedes, nastartoval a rozjel se na jmenovaného strážníka, který stál ve směru výjezdu vozidla a byl ohrožen levým předním nárazníkem vozidla; strážník se ocitl na kapotě jedoucího automobilu, z níž při následném zacouvání automobilu sklouzl na zem.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 2. 2007 sp. zn. 52 T 74/2007, byl obviněný uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §155 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu ve výši 640,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 6. 2008 sp. zn. 9 To 217/2008, jímž podle §256 tr. řádu odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, o němž dovolací soud rozhodl usnesením ze dne 29. října 2008 sp. zn. 6 Tdo 1288/2008 tak, že podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu zrušil rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu a podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vytkl předchozím soudním rozhodnutím některá pochybení, zejména to, že popis skutku v enunciátu rozhodnutí není dostatečně konkrétní a výstižný a dále zpochybnil právní závěr soudů nižších stupňů, podle něhož byla popsaným skutkem naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu útoku na veřejného činitele ve smyslu odst. 2 písm. a) ustanovení §155 tr. zák.
Poté ve věci rozhodoval znovu Obvodní soud pro Prahu 4, který rozsudkem ze dne 2. 2. 2009 sp. zn. 52 T 133/2008 precizoval formulaci výrokové skutkové věty, obsahově však rozhodl stejně, jako v prvém rozsudku ze dne 21. 2. 2007.
K odvolání obviněného rozhodl znovu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2009 sp. zn. 9 To 217/2008 tak, že napadený rozsudek obvodního soudu podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným ze spáchání žalovaného skutku, který kvalifikoval jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. [tedy mírněji než prvoinstanční soud, který použil přísnější kvalifikaci podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák.]. Odvolací soud uložil obviněnému též mírnější trest, a sice trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Výrok o náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ve výši 640,- Kč zůstal stejný, jako v předchozích soudních rozhodnutích.
Také proti v pořadí druhému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, o němž dovolací soud rozhodl usnesením ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 6 Tdo 1265/2009 tak, že podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odvolání odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
III.
Posuzovaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se již obecné soudy v původním řízení obsáhle zabývaly; Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů odkázat.
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). V souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti mají obecné soudy k takovému hodnocení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
V projednávané věci Ústavní soud především zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo [srov. článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 tr řádu, §226 písm. a) tr. řádu], podle nějž obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08, I. ÚS 910/07, I. ÚS 49/06, I. ÚS 429/03). Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to trestní soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. §2 odst. 5 in fine tr. řádu). V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08 Ústavní soud konstatoval, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny.
V tomto posuzovaném případu nebyl shledán důvod k vyhovění ústavní stížnosti.
Ústavní soud posoudil skutkové a důkazní námitky stěžovatele a neshledává je důvodnými. Obecné soudy věnovaly opakovaně důkazní stránce případu dostatečnou pozornost a za součinnosti stran zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. řádu). Hodnocení věrohodnosti a věcného obsahu jednotlivých důkazů ze strany obecných soudů je v odůvodnění napadených rozhodnutí transparentně a přesvědčivě popsáno. Dílčí rozpory, obsažené ve výpovědích svědků a obviněného, jakož i ve znaleckém posudku a v odborných vyjádřeních, jsou racionálně zhodnoceny a vysvětleny, takže nelze konstatovat, že by byla porušena zásada in dubio pro reo. Rovněž analýza videozáznamu, zachycujícího průběh incidentu, poskytuje dostatečné podklady pro závěr o vině.
Je možno přitakat stěžovateli v jeho názoru, že v popisu inkriminovaného skutku, obsaženém v enunciátu rozhodnutí, docházelo v průběhu trestního řízení k dílčím formulačním změnám. Takové formulační úpravy jsou přípustné, jak je všeobecně uznáváno též v trestněprocesní nauce, pokud je zachována shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, tj. pokud se nezmění podstata skutku (srov. např. Císařová, D., Fenyk, J., Gřivna T. a kol.: Trestní právo procesní. Praha : ASPI-Wolters Kluwer, 2008, s. 479 a násl.). Tato podmínka byla v posuzovaném případě splněna, provedené formulační úpravy nevyvolávají žádné pochybnosti o zachování totožnosti skutku.
Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy svým rozhodováním o stěžovatelem podaných opravných prostředcích porušily zákaz reformationis in peius tím, že inkriminovaný skutek právně kvalifikovaly v prvním stupni jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a poté ve druhostupňovém řízení (po odvolání obviněného) jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. Změnu právní kvalifikace (z pokusu trestného činu na dokonaný trestný čin) nelze v tomto konkrétním případě hodnotit jako zhoršení reálné pozice obviněného, jestliže současně s tím došlo ke změně kvalifikované skutkové podstaty na základní skutkovou podstatu, ohroženou mírnější trestní sazbou. Ostatně též konkrétně uložený trest byl po této změně právní kvalifikace vyměřen podstatně mírněji. Postup soudů v této kauze, vedoucí k výstižnější právní kvalifikaci skutku, nelze hodnotit jako vadný ani v rovině práva obyčejného, natožpak v rovině ústavněprávní.
Žádné pochybení neshledal Ústavní soud ani ve výroku obecných soudů ohledně povinnosti obviněného nahradit škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně ve výši 640,- Kč, rovnající se nákladům na lékařské vyšetření J. S. po incidentu. Pro přiznání této náhrady byly splněny všechny skutkové i právní podmínky. Toliko obiter dictum lze dodat, že již samotná malá výše dotyčné částky by zakládala dostatečný důvod pro odmítnutí stěžovatelova návrhu pro bagatelnost.
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu