ECLI:CZ:US:2012:3.US.891.12.1
sp. zn. III. ÚS 891/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. B. (v záhlaví ústavní stížnosti uvedeno nesprávně M. B.), zastoupené JUDr. Jaroslavou Heřmanovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Olomoucká 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011 č. j. 32 Cdo 305/2010-306, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2008 č. j. 7 Cmo 12/2008-249, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2007 č. j. 26 Cm 174/2000-188, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Vrchní soud v Olomouci shora uvedeným rozsudkem potvrdil ve vyhovujícím výroku ve věci samé ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve správném znění tak, že uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici (žalobkyni Apston Capital Limited) částku 1 921 014,89 Kč s 16% úrokem z částky 1 881 708,10 Kč od 18. 6. 1997 do zaplacení společně a nerozdílně s J. Ď. a Š. O., kterým byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 1 921 014,89 Kč s příslušenstvím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2001 č. j. 26 Cm 7/98-80, s Ing. M. H., které byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 87 115 Kč rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2001 č. j. 26 Cm 174/2001-48, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2003 č. j. 4 Cmo 281/2003-85, s tím, že plněním stěžovatelky zaniká v rozsahu plnění povinnost J. O., kterému byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 1 921 014,89 Kč s příslušenstvím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2001 č. j. 26 Cm 7/98-80.
Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., jelikož nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila nesouhlas se závěrem obecných soudů, že jí a jejím manželem podepsané ručitelské prohlášení ze dne 23. 8. 1994 je platné.
Namítla, že byl-li ručitelský závazek zcela nerealizovatelný, když s manželem měli v době podpisu tohoto prohlášení minimální příjem, jde o plnění nemožné, jehož důsledkem je neplatnost příslušného úkonu podle ustanovení §37 odst. 2 obč. zák.
Neplatnost podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážnosti vůle zakládá podle stěžovatelčina názoru skutečnost, že při podpisu zástavní smlouvy neměla k jejímu přečtení časový prostor a manžel si ji přečíst ze zdravotních důvodů nemohl; ručitelský závazek byl zřejmě do zástavní smlouvy podstrčen, jinak by jej nepodepsali, což uvedla již v odporu proti platebnímu rozkazu. Stěžovatelka zdůraznila, že společně se svým manželem byla podvedena jak realitní kanceláří, jež zástavní smlouvu připravila, tak úvěrovým dlužníkem J. O., a rovněž pracovnicí právní předchůdkyně vedlejší účastnice, České spořitelny, a. s. V těchto souvislostech dovodila, že povinností banky bylo zjistit majetkové poměry ručitele a seznámit ji s obsahem ručitelského závazku.
Posléze stěžovatelka obecným soudům vytkla, že z výslechů svědků vyplynulo, že byla-li sjednána zástavní smlouva, nebylo třeba ručitelského prohlášení k zajištění závazku dlužníka ze smlouvy o úvěru.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit - v kontextu stěžovatelkou dovolávaných základních práv, jmenovitě na tzv. spravedlivý proces - za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. postrádá-li logické a srozumitelné odůvodnění a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
K tomu je namístě připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelčina stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Obecné soudy svůj závěr, že ručitelské prohlášení je platné, odůvodnily adekvátně jak zjištěnou skutkovou základnou tak v rovině právního hodnocení, což platí - ve vztahu ke stěžovatelčiným výtkám vtěleným do ústavní stížnosti zejména - co do jejich odkazů na ustálenou rozhodovací praxi (zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000 sp. zn. 30 Cdo 2781/99, usnesení téhož soudu ze dne 24. 6. 2004 sp. zn. 22 Cdo 1993/2003, rozsudek ze dne 10. 6. 2009 sp. zn. 32 Cdo 1617/2007 a usnesení ze dne 2. 8. 2005 sp. zn. 33 Odo 687/2004).
Stěžovatelčinu výhradu ohledně její tzv. ekonomické nemožnosti plnění (tvrzeným nedostatkem ručitelské bonity) s nemožností plnění podle §37 odst. 2 obč. zák., jehož se dovolávala, identifikovat nelze zcela zjevně. Že takové hodnocení je věcí výlučně věřitele (a jeho případným rizikem) stěžovatelce vysvětlil podrobně již soud prvního stupně.
Námitkami ohledně časových a zdravotních omezení ve fázi před podpisem ručitelského prohlášení, umožňujících případné podvodné jednání třetích osob, stěžovatelka odkazuje na svoji skutkovou verzi případu, nicméně neuvádí, v jakém směru by odlišná skutková zjištění a navazující právní závěry obecných soudů měly být "protiústavní", a to jmenovitě k soudy uplatněnému požadavku přiměřené míry obezřetnosti, již měli stěžovatelka a její manžel vynaložit, jakož i stěžovatelkou nezpochybňovanému zjištění, že její ručitelský závazek byl právě jí iniciován, byl sjednán za úplatu v její prospěch, a že při kontaktu se zaměstnanci věřitele (před zahájením řízení) jej nepopírala.
Relevantní argument, natožpak v ústavněprávní rovině, nepředstavuje ani úvaha o "nadbytečnosti" ručitelského prohlášení v případě zajištění úvěru sjednáním zástavního práva na stěžovatelčině nemovitosti.
Ústavní soud standardně judikuje, že interpretace právního úkonu jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004, N 12/32 SbNU 107, resp. usnesení sp. zn. III. ÚS 232/05 ze dne 9. 6. 2005 a sp. zn. III. ÚS 14/06 ze dne 9. 3. 2006), zatímco zásah Ústavního soud je namístě až v případech excesivních, zejména zřejmých rozporů mezi tím, co bylo zjištěno, a závěry o právech a povinnostech, k jejichž založení právní úkony směřují, resp. z nich vyplývají.
Lze tedy shrnout - ve vztahu k výše vyloženým zásadám ústavněprávního přezkumu - že stěžovatelka, ačkoli se dovolává nedostatku "spravedlivého procesu", obsahem svých námitek nevybočuje z roviny argumentace proti věcné (podústavní) správnosti napadených soudních rozhodnutí, aniž by efektivně doložila, že napadená rozhodnutí představují vskutku exces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (mimo ústní jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu