ECLI:CZ:US:2012:4.US.1288.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1288/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti O.PO.RA, odborové organizace, se sídlem v Bouzově č. 8, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, AK se sídlem v Olomouci, Blanická 19, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012 č. j. 5 A 77/2010-123 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu elektronicky dne 9. 4. 2012 se O.PO.RA, odborová organizace, se sídlem v Bouzově (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil výrok II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti Ministerstva práce a sociálních věcí se sídlem v Praze (dále jen "žalovaný") a věc vrátil Městskému soudu v Praze (dále jen "správní soud") k novému projednání.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobou podanou u správního soudu dne 23. 3. 2010 se žalobkyně domáhala ochrany proti nečinnosti žalovaného.
Dne 18. 1. 2012 správní soud žalovanému uložil rozhodnout ve stanovené lhůtě o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 30. 1. 2008 (výrok I.) a povinnost zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě náklady řízení ve výši 1 026 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok II.).
V odůvodnění správní soud mj. uvedl, že žalobkyně měla ve věci úspěch a žalovaný tak byl ve smyslu §60 odst. 1 s. ř. s. povinen zaplatit ji náklady řízení, které žalobkyně vyčíslila celkovou částkou 13 283 Kč, z níž částka 11 520 Kč představovala odměnu advokátky. Podle správního soudu však žalobkyni náhrada nákladů řízení spočívajících v odměně advokátky nenáležela, neboť v řízení vystupovala vůči soudu sama za sebe; skutečnost, že se o existenci plné moci pro advokátku ze dne 1. 9. 2010 správní soud dověděl se zpožděním, neměla pro stanovení výše náhrady nákladů řízení žádný vliv, neboť nebylo podstatné, kdy byla plná moc vystavena, ale zda žalobkyně činila právní úkony vůči soudu samostatně, nebo prostřednictvím advokátky.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že napadeným výrokem II. rozsudku správního soudu bylo porušeno základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") včetně práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo dle čl. 11 Listiny.
Stěžovatelka uvedla, že plná moc pro advokátku správnímu soudu došla již dne 1. 9. 2010, z úkonů v řízení však je zřejmé, že ve spisu byl nepořádek, neboť do něj nebyly zakládány listiny. V části III. a IV. ústavní stížnosti poukázala na řadu nálezů Ústavního soudu a dovodila, že při rozhodování o nákladech řízení jí měl být poskytnut prostor vyjádřit se k zamýšlenému postupu správního soudu; napadený výrok nepovažovala za výraz nestranného a spravedlivého rozhodování. Závěrem uvedla, že bylo porušeno její vlastnické právo na očekávané rozmnožení majetku, resp. nesnížení jeho rozsahu garantované čl. 11 Listiny.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Stěžovatelka tvrdila především porušení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručujícího základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto tvrzení Ústavní soud shledal prima facie zjevně neopodstatněným, neboť již ze samotné skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti je rozsudek správního soudu, přičemž ve věci samé bylo stěžovatelce vyhověno, nutno dovodit, že soudní ochrana jí nebyla odepřena a k porušení práva na soudní ochranu z hlediska přístupu k soudu a možnosti domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo. V této souvislosti lze připomenout, že "právo na soudní ochranu" dle čl. 36 odst. 1 Listiny je jen dílčím prvkem širšího "práva na spravedlivý proces" zakotveného v hlavě páté Listiny, a zaručuje především právo na přístup k soudu, což stěžovatelce nebylo odepřeno.
Z ústavní stížnosti je ovšem zřejmé, že její podstatou je tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces při rozhodování správního soudu o náhradě nákladů řízení před správním soudem. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny, resp. Úmluvy, o nákladech řízení před správním soudem, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu vyplývající z hlavy páté Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy nutno přiměřeně aplikovat i na rozhodování správních soudů o nákladech řízení.
Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřující proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů lze mj. poukázat na usnesení ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 3409/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), dle něhož "Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko ... , že zásadně jde o kompetenci obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran v řízení a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku."
Ústavní soud dále připomíná, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není jeho úkolem jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovaly obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Konkrétněji řečeno, pokud soudní řád správní ponechává otázky nákladů řízení včetně posouzení jejich účelnosti úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.
Zákonné principy obsažené v ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., dle nichž má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti; obdobně tak Ústavní soud činí i ve vztahu k právní úpravě náhrady nákladů občanskoprávního řízení, což vyslovil v řadě svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II. ÚS 563/01 (U 8/30 SbNU 519) nebo nálezu ze dne 14. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 221/04 (N 199/39 SbNU 111).
Ústavní soud proto ústavní stížnost dále posuzoval jen z hlediska tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces (v užším pojetí) při rozhodování o nákladech řízení, zakotveného v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podstatou argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti však byla jen polemika se skutkovými zjištěními správního soudu týkajícímu se rozsahu právní pomoci poskytnuté stěžovatelce advokátkou a z toho plynoucími právními závěry ohledně výše přiznaných nákladů na poskytnutou právní pomoc.
V této souvislosti Ústavní soud konstantně připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není další pravidelnou přezkumnou instancí jejich rozhodnutí s výjimkou případu - což však projednávaná věc není - kdy postup obecných soudů mohl porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, N 66/8 SbNU 149 (161)].
Ústavní soud z napadeného rozhodnutí shledal, že správní soud svá skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry ohledně výše náhrady nákladů na právní pomoc advokátky v souladu s požadavky spravedlivého procesu v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil; proto mu nezbylo než konstatovat, že předpoklady spravedlivého procesu ve vztahu k odůvodňování soudního rozhodnutí ústavní stížností napadené rozhodnutí správního soudu splňuje a nelze je označit za "libovolné"; jinak řečeno, postup správního soudu vedoucí k vydání ústavní stížností napadeného náhradově nákladového výroku nebyl svévolný či nepřiměřený. V důsledku uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než jako zjevně neopodstatněné posoudit i tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelitou částky, o kterou v naříkaném náhradově nákladovém rozhodnutí běží. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které nejsou již z kvalitativního hlediska obecně schopny založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 20087 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná, dostupné na http://nalus.usoud.cz), který v projednávaném případě neshledal.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu