ECLI:CZ:US:2012:4.US.1615.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1615/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele M. O., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, AK se sídlem Karolíny Světlé 14, 110 00 Praha 1, proti výrokům I. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012 č. j. 18 Co 510, 511/2011-131 spojené s návrhem na zrušení ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označených výroků rozsudku obecného soudu pro porušení jeho práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s principem rovnosti v právech zaručeným článkem 1 Listiny a dále pro porušení jeho práva na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci dle v článku 36 odst. 3 Listiny a článku 5 odst. 5 Úmluvy. Z tohoto důvodu stěžovatel také navrhl zrušení ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2012 č. j. 18 Co 510, 511/2011-131 změnil výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 5. 2011 č. j. 11 C 12/2009-93 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 17. 8. 2011 č. j. 11 C 12/2009-111 tak, že žalobu stěžovatele, jíž se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro trestný čin loupeže, zamítl (výrok I.), a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Soud vysvětlil, že stěžovatelovo právo na náhradu nemajetkové újmy uplatněné žalobou po více než roce od právní moci rozsudku, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby, bylo promlčeno.
Stěžovatel namítá, že v jeho věci bylo aplikováno protiústavní ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, které stanoví pouhou šestiměsíční promlčecí dobu v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy, jež svou krátkostí nemá obdobu v porovnání s ostatními nároky na náhradu škody v rámci civilního práva. Nerovnost postavení osoby zbavené svobody nezákonnou vazbou shledává stěžovatel i ve srovnání s tříletou promlčecí dobou v případě odškodňování zásahu do práva na ochranu osobnosti dle ustanovení §11 až 13 občanského zákoníku a s nárokem na odškodnění nezákonného zatčení a zadržení ve smyslu článku 5 odst. 5 Úmluvy, který nepodléhá promlčení, a proto je otázkou, zda ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nekoliduje s tímto ustanovením Úmluvy. Stěžovatel považuje za zcela nemorální a nedemokratické, aby stát, jehož součástí je moc zákonodárná, zneužil tuto moc k vytvoření diskriminačního pravidla favorizujícího stát a samosprávné celky. Konečně stěžovatel konstatuje, že celá právní úprava odškodňování nemajetkové újmy je roztříštěná, vnitřně nekonzistentní a terminologicky nedůsledná.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel nekritizuje soudem podanou interpretaci ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž zpochybňuje jeho ústavní konformitu, a důvod ke zrušení rozsudku městského soudu spatřuje v tom, že bylo v jeho věci a k jeho neprospěchu aplikováno.
Smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích (což hraje zejména důležitou roli z hlediska dokazování v případech sporů), urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399; č. 30/1998 Sb.)]. Zrušení lhůt porušuje zásady právního státu, neboť významně zasahuje do principu právní jistoty, který je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 (N 84/22 SbNU 205; č. 279/2001 Sb.)]. Lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní. Může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti [srov. Pl. ÚS 46/2000 (N 84/22 SbNU 205; č. 279/2001 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (N 226/39 SbNU 389; č. 531/2005 Sb.)]. Za konkrétní okolnosti s ohledem na svou dosavadní judikaturu Ústavní soud označil nepřiměřenost lhůty ve vztahu k časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva, dále svévoli zákonodárce při stanovení lhůty, jíž zákonodárce zasáhl do legitimního očekávání přesně vymezeného okruhu subjektů, a konečně ústavně neakceptovatelnou nerovnost dvou skupin subjektů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/09 ze dne 1. 12. 2009 (N 250/55 SbNU 415; 9/2010 Sb.), odst. 27].
Ústavněprávní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v článku 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v článku 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu, který musí nést odpovědnost za nezákonné jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), odst. 19]. V oblasti regulace následků výkonu veřejné moci je patrno mnohem větší sepětí a otevřenost vlivu ústavního práva; tomu odpovídá, že právu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se dostalo zakotvení na ústavní úrovni, přičemž podmínky a podrobnosti jsou ponechány zákonné úpravě. Již ze zmiňovaných ustanovení Listiny plyne nezbytnost zvláštní veřejnoprávní regulace; důvodem - oproti jiným subjektům práva - je zvláštní funkce veřejné správy, specifické vztahy a situace, v nichž působí, a zejména skutečnost, že stát vystupuje jako mocensky nadřazený subjekt, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů jiných, v důsledku čehož s nimi nemůže být v rovnoprávném postavení a automatická aplikovatelnost právní úpravy odpovědnosti za škodu, vyjádřená v občanském zákoníku jakožto základním kodexu upravujícím soukromoprávní vztahy, je tak vyloučena [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), odst. 14. a 19., nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), odst. 24., usnesení sp. zn. III. ÚS 3178/11 ze dne 15. 12. 2011 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1142/12 ze dne 3. 5. 2012; obě tato usnesení, stejně jako usnesení dále citovaná, jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Důvody, na základě nichž Ústavní soud aproboval oprávnění zákonodárce upravit otázku "splatnosti" náhrady škody způsobené státem odchylně od občanského zákoníku, aniž by tím byl dotčen princip rovnosti [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), odst. 20, usnesení sp. zn. III. ÚS 3178/11 ze dne 15. 12. 2011 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1142/12 ze dne 3. 5. 2012], jsou plně použitelné také v případě stanovení promlčecí lhůty.
Lichá je i stěžovatelova námitka nesouladu s článkem 5 odst. 5 Úmluvy. Ten vskutku žádné bližší podmínky pro uplatnění nároku na odškodnění za nezákonné zatčení nebo zadržení neuvádí, což však jejich zavedení státem nevylučuje. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), který ve své rozhodovací činnosti podává výklad Úmluvy, neupírá zákonodárci oprávnění stanovit promlčecí lhůtu a určit její délku, neboť ve své judikatuře uvádí, že rozhodnout o tom, jakou lhůtu lze považovat za přiměřenou pro vyčerpání právního prostředku nápravy, přísluší nepochybně národnímu zákonodárci, nikoli Evropského soudu; v případě České republiky pak Evropský soud pouze dohlíží na to, aby se obecná lhůta šesti měsíců uplatnila u všech poškozených požadujících odškodnění ze strany státu a aby tak měli dostatečný časový prostor k vyčerpání kompenzačního prostředku nápravy (srov. rozsudky Evropského soudu ve věci Antoni proti České republice ze dne 25. 11. 2010 č. 18010/06, §34 a 35, a ve věci Tesař a ostatní proti České republice ze dne 9. 6. 2011 č. 37400/06, §41 a 42).
Výše uvedené úvahy pak dovolují závěr, že ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění. Ani stěžovatelem tvrzená roztříštěnost a vnitřní nekonzistence úpravy odškodňování nemajetkové újmy není důvodem pro zásah Ústavního soudu, jsou-li práva a povinnosti dotčených subjektů z napadené právní normy bez pochyb patrna, případně lze-li je zjistit náležitým výkladem. Návrh na zrušení tohoto zákonného ustanovení je proto zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel důvodnost své ústavní stížnosti opírá výlučně o aplikaci zákonného ustanovení, jež Ústavní soud neshledal protiústavním, je třeba podanou ústavní stížnost rovněž posoudit jako zjevně neopodstatněnou. K tomu Ústavní soud dodává, že jeho poslání spočívá v kontrole ústavnosti, a proto může pouze rušit neústavní předpisy, případně jejich části; jeho úkolem není reparace následků, které nastaly tím, že navrhovatel neuplatnil své právo včas [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 (N 84/22 SbNU 205; č. 279/2001 Sb.)].
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a návrh na zrušení ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. dle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu