ECLI:CZ:US:2012:4.US.1714.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1714/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavel Rychetským ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Z. S. a V. S., zastoupených Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem se sídlem AK v Bořetíně 73, Kamenice nad Lipou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2011 č. j. 11 Cmo 214/2011-89 v obou výrocích, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2011 č. j. 29 Co 292/2009-50 ve výroku II. a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2012, č. j. 29 Co 292/2009-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé (po výzvě k odstranění vad podání ze dne 15. května 2012) navrhli, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť jimi podle jejich názoru mělo dojít k porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 věty první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Stěžovatelé se žalobou pro zmatečnost domáhali zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů a tvrdili, že v řízení došlo k porušení procesních pravidel i porušení norem hmotného práva. Odvolací soud zastavil řízení pro zpětvzetí žalobce, aniž by vzal v úvahu nesouhlas stěžovatelů odůvodněný vážnými důvody, v protokolu o jednání je nesprávně uvedeno, že ke zpětvzetí došlo již před jednáním nikoli v jeho průběhu. Dále tvrdili, že soud nevzal v úvahu důkazy jimi navržené a tvrzení o útisku, vydírání a jednání žalobce v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelé poukazovali na neudržitelnost skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně, ale byla jim odepřena možnost ve věci jednat a prokázat, že k zaplacení došlo pod nátlakem atd.
Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem o Ústavním soudu.
Z ústavní stížnosti stěžovatelů i z úřední činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali v dané věci spolu s ústavní stížností i dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("neústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavním soudem (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti). Povinností stěžovatele je tedy využít - zásadně - i toho opravného prostředku, jímž je v občanskoprávním řízení dovolání, upravené v ustanovení §236 a násl. o. s. ř.
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatelé podali dovolání, jehož přípustnost závisí na uvážení dovolacího soudu (viz §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, citovaný výše), které sice - ku splnění shora vyložených podmínek přípustnosti ústavní stížnosti - "vyčerpat" netřeba, avšak není pochyb, že učinila-li tak (dovolací řízení zahájili), je též ono nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosáhnout obdobné nápravy, kterou stěžovatelé sledují současně podanou ústavní stížností.
Jinak řečeno, jelikož podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní (a nikoli k "vyčkávání výsledku dovolacího řízení", ať již cestou faktickou nebo formální, včetně přerušení ústavněprávního řízení), je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.
Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i řízení dovolací, je návrhem podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (soudcem zpravodajem) odmítnuta.
Tím je výrok usnesení odůvodněn, přičemž lze odkázat i na četná jiná rozhodnutí Ústavního soudu s obdobným závěrem (usnesení sp. zn. IV. ÚS 294/08, sp. zn. IV. ÚS 616/08, sp. zn. I. ÚS 368/04, sp. zn. III. ÚS 345/07, sp. zn. III. ÚS 654/07, sp. zn. III. ÚS 1102/07, sp. zn. II. ÚS 1974/07, sp. zn. II. ÚS 3232/07, sp. zn. IV. ÚS 2114/08, resp. sp. zn. III. ÚS 2885/09, III. ÚS 1992/10), jakož i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. listopadu 2007 ve věci Soffer proti České republice, stížnost č. 31419/04.
Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost ústavní stížnosti stěžovatelům tím není dotčena. Bude-li totiž posléze dovolání odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, běží jim nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, a to platí stejně tak (tím spíše) v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně, a zamítne je, neboť pak bylo rozhodnutím o posledním opravném prostředku, jež stěžovatelům příslušel (pakliže na základě podaného dovolání dovolací soud napadené rozhodnutí nižšího soudu zruší, nastane situace identická se současnou potud, že řízení před obecnými soudy nadále probíhá - viz výše).
Poučení: Proti usnesen Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. července 2012
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj