ECLI:CZ:US:2012:4.US.2630.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2630/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J. L., zastoupeného JUDr. Petrem Macákem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 3, Kolínská 13, směřující proti výroku III. usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 388/2011-66 ze dne 16. dubna 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na zásah do svého práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaného nákladového výroku rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Praze k žalobě stěžovatele rozsudkem č. j. 59 Cm 33/2007-32 ze dne 11. prosince 2008 uložil společnosti CARTEC MB, s.r.o. v likvidaci (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovateli částku 112.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 36.538,60 Kč (výrok II.). K odvolání žalované a po zpětvzetí žaloby stěžovatelem Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 2 Cmo 388/2011-66 ze dne 16. dubna 2012 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a uložil stěžovateli zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13.470,- Kč (výrok III.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval okolnosti a průběh celé věci a namítá, že napadený nákladový výrok je sice po formální stránce v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a podzákonných norem, avšak vzhledem k okolnostem případu podle jeho názoru takováto aplikace procesní normy zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces. Přiznání náhrady nákladů řízení žalované, která podala odvolání proti rozsudku pro uznání těsně před vyhlášením svého úpadku, je podle stěžovatele v příkrém rozporu s uvedeným ústavním právem, a to bez ohledu na skutečnost, že řízení bylo následně zastaveno z podnětu stěžovatele, a tento závěr (zřejmě má stěžovatel na mysli závěr o zavinění zastavení řízení stěžovatelem) lze podle stěžovatele v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, např. nálezem sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. března 2012, označit za případ svévolné aplikace normy podústavního práva obecným soudem, jež postrádá smysluplného odůvodnění.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované nákladové rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná a stěžovatelka si je této skutečnosti vědoma, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ústavní soud dále podotýká, že k otázce náhrady nákladů řízení se v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem k této povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se pak silněji než jinde uplatňuje zásada, že kasační zásah Ústavního soudu může vyvolat opravdu pouze výrazný exces obecného soudu.
Žádný důvod, který by byl způsobilý vyvolat kasační zásah Ústavního soudu, a to ani svévolná aplikace normy podústavního práva obecným soudem, však Ústavním soudem zjištěn nebyl. Důvody, pro které Vrchní soud v Praze přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení, v odůvodnění svého rozhodnutí v dostatečném rozsahu, a jak sám stěžovatel uvádí v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a podzákonných předpisů, vysvětluje. Ústavní soud tak jeho rozhodnutí považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, přičemž Ústavní stížnost je podle náhledu Ústavního soudu pouhou polemikou se závěry obecného soudu. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. března 2012 považuje Ústavní soud za nepřípadný.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu