ECLI:CZ:US:2012:4.US.3706.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3706/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 30. 8. 2001 č. j. 174558/01/303912/2629, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č. j. 7166/2001/FŘ/130 ze dne 31. 1. 2003, proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 426/2003-58 ze dne 27. 9. 2005, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 82/2006 ze dne 18. 1. 2007, proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 45/2007-29 ze dne 26. 6. 2007, a proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 110/2007-104 ze dne 19. 10. 2010 a proti průtahům v řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 28. 12. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních orgánů, respektive správních soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody) garantovaná mu zejména čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení, jež se mělo vyznačovat mimo jiné zbytečnými průtahy a z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí (byť některá z nich byla v rámci správního soudnictví zrušena), šlo - zjednodušeně řečeno - o dodatečné vyměření daně z přidané hodnoty. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti vymezuje 4 okruhy námitek, které postupně vztahuje k okolnostem zahájení daňové kontroly, k otázce přetržení prekluzívní lhůty k vyměření daně v odvolacím daňovém řízení, k otázce výslechu svědků a konečně k tvrzeným průtahům v řízení. K tomu budiž poznamenáno, že obdobnými námitkami ve vztahu ke stěžovateli se Ústavní soud již zabýval, a to opakovaně (srovnej v poslední době například usnesení IV. senátu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. IV ÚS 3692/10 a ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. IV ÚS 2331/11).
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo orgánů daňové správy, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Co se týká konkrétních námitek stěžovatele, pak zde IV. senát Ústavního soudu konstatuje, že nemá důvodu se jakkoliv odchylovat od svých rozhodnutí shora citovaných, a proto na ně pro stručnost přiměřeně odkazuje.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, resp. v části směřující proti průtahům v řízení jako nepřípustnou [srov. k tomu přiměřeně odstavce 10 až 16 nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)] dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu