ECLI:CZ:US:2013:1.US.1385.11.1
sp. zn. I. ÚS 1385/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Bohemian Hop Store a.s. - v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 8, zastoupené JUDr. Josefem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 11/2346, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2011, č. j. 13 Co 14/2011-88, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 5. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení článku 11 odst. l a 4 a článku 36 odst. l Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka konkrétně namítá, že Městský soud v Praze doplnil dokazování listinou týkající se pověření Ing. Jiřího Maláta k výkonu jeho činnosti a tedy k vydávání předmětných platebních výměrů. Tato listina byla Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky (dále jen "žalovaná") předložena až jako součást vyjádření k odvolání stěžovatelky, tedy cca 2 měsíce po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně, a to přesto, že z protokolu o ústním jednání konaného dne 7. 4. 2010 u Obvodního soudu pro Prahu 3 vyplývá, že účastníci byli poučeni podle §118b i §119a o. s. ř., a nebylo tudíž s ohledem na zásadu tzv. neúplné apelace stanovenou v ustanovení §205 o. s. ř možné navrhovat další důkazy, anebo tyto provádět před soudem odvolacím. Stěžovatelka se dále domnívá, že soudy obou stupňů aplikovaly nesprávně §21 odst. 5 o. s. ř., podle kterého v téže věci může za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba. Rovněž tak způsob zmocňování a průkazu zmocnění zaměstnance žalované byl v rozporu s obecnými požadavky na formu a obsah právního úkonu, tedy zejména na určitost a konkrétnost. Zmocnění vystavené osobou, která již nebyla oprávněna jednat za žalovanou, nadto zmocnění bez konkrétních údajů týkajících se daného sporu, nemůže být pokládáno za zmocnění zaměstnance zastupovat právnickou osobu v předmětném řízení. Odvolací soud však tuto věc přešel s tím, že jmenovaný zaměstnanec měl založené své zmocnění v kanceláři soudu prvního stupně, které mělo být údajně zaznamenáno v jeho správním deníku. Stěžovatelka dále tvrdí, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku prekluze nároku, když nicotný akt, kterým byl platební výměr žalované ze dne 6. 8. 2001 č. 4140104313, nemohl založit žádná práva a povinnosti, neboť nesplňoval zákonné náležitosti. Přestože stěžovatelka tyto skutečnosti namítala jak v podané žalobě, tak v rozsáhlých vyjádřeních soudu prvního stupně, a poté i v odvolání, nevzal soud prvního stupně ani soud odvolací tyto námitky v úvahu. Závěrem stěžovatelka namítá nesprávnou interpretaci běhu lhůty stanovené v §16 odst. l a 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění (dále jen "o pojistném na veřejné zdravotní pojištění"), soudem prvního i druhého stupně, neboť podle judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu se jedná o lhůtu prekluzivní, nikoliv promlčecí. Tato prekluze nároku na přijetí plnění z předmětných platebních výměrů (i kdyby nebyly neplatně vydány a nejednalo se o nicotné akty) je pak zásadní pro posouzení celého nároku na vydání.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 12 C 385/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 6. 2012, č. j. 12 C 385/2009-58, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala po Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky zaplacení částky 257 219 Kč s příslušenstvím. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Městského soudu v Praze nedošlo.
V ústavní stížnosti uvedené námitky týkající se otázky pověření Ing. Jiřího Maláta k výkonu jeho činnosti a zmocnění pracovníků žalované k jednání před soudem prvního stupně stěžovatelka předestřela již ve svém odvolání a odvolací soud se s nimi řádně vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl z níže uvedených důvodů k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení o. s. ř. byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem.
Konkrétně pokud stěžovatelka namítá, že v odvolacím řízení soud doplnil dokazování pracovním popisem činnosti Ing. Jiřího Maláta, odkazuje Ústavní soud na §213 odst. 4 o. s. ř., podle něhož odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci, kdy stěžovatelka v odolání namítala, že Ing. Malát nebyl oprávněn podepisovat, případně vydávat platební výměry dlužníkům pojistného. Za této procesní situace nelze spatřovat ničeho protiústavního v tom, že odvolací soud doplnil dokazování ve smyslu §213 odst. 4 o. s. ř., který připouští provedení důkazů v odvolacím řízení jako výjimku z nepřípustnosti uplatnění nových skutečností a důkazních návrhů podle §205a, 205b a 211a.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti také vyjádřila svůj nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy interpretovaly §21 odst. 5 o. s. ř., podle kterého v téže věci může za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba. Odvolací soud konstatoval, že jak JUDr. František Uhlíř, tak JUDr. Filip Cimický byli dle pověření založeného u soudu a zaznamenaného v jeho správním deníku pověřeni statutárním orgánem žalované zastupovat žalovanou ve věcech týkajících se krajské pobočky žalované pro hl. město Prahu před soudy všech stupňů. Odvolací soud přitom dovodil, že není vyloučeno střídání zastupujících osob u jednotlivých jednání či jednotlivých procesních úkonech, v této souvislosti odkázal soud taktéž na komentářovou literaturu.
Ústavní soud již vícekráte uvedl, že povinnost účastníka soudního řízení prokazovat procesní plnou moc a korespondující povinnost soudu zjišťovat pověření zástupce jednat za právnickou osobu vyplývá z požadavku právní jistoty účastníků jako jedné ze složek právního státu; jinými slovy, účelem vyžadování pověření je vyloučit situaci, kdy před soudem jedná za účastníka někdo, kdo k tomu není oprávněn. Podle §255 instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy se evidence oprávnění jednat za právnickou osobu udělených podle §21 odst. 1 o. s. ř. vede formou zvláštního jmenného seznamu, kde se vedle jména a příjmení oprávněného zaměstnance právnické osoby uvede označení právnické osoby, která jej pověřila, dále jednací číslo, pod kterým je ve správním deníku udělené oprávnění u soudu založeno.
Není zcela zřejmé, jakým způsobem by měla skutečnost, že jak JUDr. František Uhlíř, tak JUDr. Filip Cimický byli pověřeni Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky k zastupování před soudy a správními orgány, způsobit stěžovatelkou tvrzenou nerovnost mezi účastníky řízení. Z pověření JUDr. Františka Uhlíře založeného na č. l. 14 vyžádaného soudního spisu vyplývá, že se jedná o obecné zmocnění zaměstnance (nikoli jen pro určitou právní věc), a logicky proto neobsahuje náležitosti, jejichž absenci namítá stěžovatelka (spisová značka, podpis současného statutárního zástupce apod.) Ostatně nejen soud odvolací, ale i soud prvního stupně stěžovatelce (a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) vyložil, že §21 odst. 5 o. s. ř. nevylučuje možnost pověřit více zaměstnanců, popřípadě možnost střídání těchto osob u jednotlivých jednání či při jednotlivých procesních úkonech.
Ohledně námitky stěžovatele, že lhůta dle §16 odst. l a 2 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění je prekluzivní, nikoli promlčecí, jak dovodil odvolací soud, konstatuje Ústavní soud následující.
Ustanovení §16 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění ke dni vydání předmětného platebního výměru zní:
Promlčení pojistného
(1) Právo předepsat dlužné pojistné se promlčuje za pět let ode dne splatnosti. Byl-li proveden úkon ke zjištění výše pojistného nebo jeho vyměření, plyne nová promlčecí lhůta ode dne, kdy se o tom plátce pojistného dozvěděl.
(2) Právo vymáhat pojistné se promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že platební výměr byl vydán před uplynutím pětileté prekluzivní lhůty pěti let, v době jeho vydání tedy nebyl nárok žalované prekludován. Stěžovatelka přitom plnila před uplynutím pětileté "promlčecí fakticky prekluzivní lhůty" stanovené zákonem pro vymáhání dlužného pojistného. Odvolací soud naproti tomu v odůvodnění svého napadeného rozsudku "nejen s odkazem na výslovné znění zákona nezpůsobující jakékoli pochyby o úmyslu zákonodárce lhůtu k předepsání a vymáhání pojistného na zdravotní pojištění stanovit jako lhůtu promlčecí, ale i ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu" posoudil předmětnou lhůtu jako lhůtu promlčecí. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že právo žalované na zaplacení dlužného pojistného marným uplynutím lhůty nezaniká, i kdyby stěžovatelka plnila až po jejím uplynutí, neboť zmíněné právo pak nadále trvá v podobě tzv. naturální obligace a nejednalo se tedy o plnění bez právního důvodu. I kdyby tedy stěžovatelka, jak tvrdí, uhradila dlužné pojistné až po uplynutí lhůty stanovené v §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění, nejednalo by se o plnění bez právního důvodu.
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Městského soudu v Praze je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které bylo řádně a srozumitelně odůvodněno včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu. Pokud jde o stěžovatelem citované nálezy Ústavního soudu, ty se vztahují k ustanovení §47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků zakotvujícímu prekluzivní lhůtu pro vyměření daně. Ve stěžovatelem zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 102/2001 se ve vztahu k dané věci pouze konstatuje, že jestliže speciální právní předpis stanoví, že se právo na vymáhání nedoplatků pojistného, a tedy i pokut, promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci výměru (§16 odst. 2 ve spojení s §26 odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb.), pak nelze než dovodit, že touto zvláštní právní úpravou je úprava obecná, v daném případě zakotvená v ustanovení §71 odst. 3 správního řádu, vyloučena. Ve stěžovatelem citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2006, č. j. 2 Afs 55/2005-73, není řešena právní problematika nyní projednávané věci, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2004, č. j. 2 As 81/2003-48, se pak zabývá otázkou úkonu přerušujícího promlčecí dobu.
Ústavní soud upozorňuje, že i případná nesprávnost výkladu podústavního práva sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Takové pochybení, jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o jednoznačném znění §16 odst. l a 2 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, které výslovně hovoří jak o promlčení práva předepsat dlužné pojistné, tak o promlčení práva vymáhat pojistné. Pokud by zákonodárce měl na mysli prekluzi uvedených práv, bylo na místě zvolit odlišnou právní terminologii, která by o takovém jeho úmyslu nevzbuzovala pochybnosti. Za daného stavu věci však nelze spatřovat z hlediska ústavně právního přezkumu pochybení odvolacího soudu (a totéž platí pro rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu) v tom, že posoudil danou věc v souladu s textem právního předpisu a neodchýlil se od něj, jak činí soudem prvního stupně uváděná judikatura správních soudů.
Ústavní soud upozorňuje, že článkem XXV. bodem 56 zákona č. 458/2011 Sb., o změně zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů, došlo s účinností ode dne 1. 1. 2015 ke zrušení §14 -19 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění a to s ohledem na použití zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, při správě pojistného a přesun kompetence ke správě pojistného na veřejné zdravotní pojištění na orgány finanční správy. Nový daňový řád s účinností od dne 1. 1. 2011 pojímá jak lhůtu pro stanovení daně (§148), tak lhůtu pro placení daně (§168) jako lhůty výlučně prekluzivní, došlo tedy k opuštění koncepce promlčení, pokud jde o lhůtu pro placení daně, respektive o lhůtu pro vymáhání daňového nedoplatku podle §70 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, účinného do 31. 12. 2010. Zatímco §70 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků stanovil, že právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek se promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným, podle §160 daňového řádu platí, že nedoplatek nelze vybrat a vymáhat po uplynutí lhůty pro placení daně, která činí 6 let. Zákonodárce tedy vložil do textu zákona jednoznačnou formulaci, že "nedoplatek nelze vybrat a vymáhat po uplynutí lhůty", a tím výslovně založil prekluzi předmětné lhůty. Dosud účinné ustanovení §16 odst. l a 2 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění však výslovně hovoří o promlčení práva předepsat dlužné pojistné a práva vymáhat pojistné. Jak uvádí komentářová literatura mj. s ohledem na zásadní rozdíly, jež má uplynutí promlčecí nebo prekluzivní lhůty pro nařízení exekuce, je vyvolání nejistoty ohledně povahy některých lhůt pro vymáhání tím, že se zavádí nový institut "de facto" prekluze, krajně nežádoucí. V zájmu jednoty právního řádu by naopak bylo žádoucí považovat promlčení za promlčení a prekluzi za prekluzi, a pokud je jejich úprava nedostatečná (např. stran námitky promlčení), analogicky aplikovat ustanovení obsahem a účelem nejbližší. (Baxa; J.; Dráb, O.; Kaniová, L.; Lavický, P.; Schillerová, A.; Šimek, K.; Žišková, M. Daňový řád. Komentář. II. Díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, s. 178. Shodně na věc nahlíží i rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2004, usnesení Nejvyššího soudu dne 18. 4. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2511/2011) podle které jsou takovými ustanoveními §110 - 114 o. z, jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení, což platí i ohledně běhu promlčecí lhůty. V usnesení dne 20. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2219/2005 k tomu Nejvyšší soud výslovně uvedl, že ustanovení §112 věty druhé o. z. se vztahuje i na běh promlčecí doby k vymáhání práva na pojistné a penále na všeobecné zdravotní pojištění.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu