ECLI:CZ:US:2013:1.US.2496.11.1
sp. zn. I. ÚS 2496/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudce Pavla Holländera a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky městské části Praha 13, se sídlem městského úřadu v Praze 5, Sluneční náměstí 2580/13, zastoupené JUDr. Vlastimilem Řezníčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského 10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3157/2009-465 ze dne 31. května 2011, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 532/2008-443 ze dne 17. března 2009, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 8 C 252/2003-420 ze dne 3. září 2008, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 143/2006-267 ze dne 20. června 2006, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 8 C 252/2003-218 ze dne 8. listopadu 2005 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 8 C 252/2003-256 ze dne 28. února 2006, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze, 3) Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a A) Jany Čermákové, B) Anny Haitingrové, C) Aleny Sklenářové, D) Petra Šíchy, E) Evy Dvořákové, F) hlavního město Prahy, se sídlem magistrátu v Praze 1, Mariánské nám. 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byla dne 22. srpna 2011 doručena ústavní stížnost stěžovatelky proti shora citovaným rozhodnutím; součástí podání stěžovatelky byly všechny kopie napadených rozhodnutí.
2. Ústavní stížnost je zčásti pozdě podaná.
3. Z usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3157/2009-465 ze dne 31. května 2011 Ústavní soud zjistil, že podané dovolaní bylo odmítnuté jako nepřípustné, a to ze zákona, neboť Nejvyšší soud zhodnotil: "Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. však dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 téhož zákona není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného, skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem; Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o částce, která představuje vyčíslení více samostatných nároků a o niž odvolací soud rozhodl jedním výrokem, se zkoumá ve vztahu ke každému z nároků samostatně (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. června 2008, sp. zn. 32 Odo 747/2002 a usnesení téhož soudu ze dne 31. ledna 2003, sp. zn. 30 Cdo 3542/2008). Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolací soud rozhodoval v posuzované věci v rámci jedné žaloby o pěti samostatných nárocích žalobců proti žalované z titulu vydání bezdůvodného obohacení, přičemž žádná z požadovaných částek nepřevyšovala 20 000 Kč. Přípustnost dovolání tak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dána.".
4. Protože Ústavní soud konstatuje přiléhavost závěrů, jež provedl Nejvyšší soud, musí být tato skutečnost konfrontována s posouzením dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti.
5. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění do 31. 12. 2012 lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení odst. 4 byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Podle ustanovení §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Jinými slovy stěžovatel musí vyčerpat všechny řádné opravné prostředky, dále pak všechny (přípustné) mimořádné opravné prostředky (vyjma návrhu na obnovu řízení) s tím, že výjimka je stanovena ve prospěch využití takového "nepřípustného" mimořádného opravného prostředku, kde je tato "nepřípustnost" stanovena na vůli rozhodujícího orgánu (srov. "může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení") - zde je tedy i pro případ "nepřípustného" dovolání ponechána výhoda zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu odvolacího a nalézacího.
6. V souzeném případu však stěžovatelka podala ze zákona nepřípustné dovolání. Zde totiž nešlo o situaci, na niž by dopadaly závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 396/10 ze dne 25. 2. 2011 (N 26/60 SbNU 269), dostupném in http://nalus.usoud.cz, totiž že právu na spravedlivý proces odporuje, jestliže soud o původně uceleném nároku žalobce na náhradu škody rozhodne tak, že jej na základě vlastní úvahy o míře spoluzavinění ze strany žalobce rozdělí na dva díly, v důsledku čehož pak každý z obou nároků má mít jiný procesní režim pro posouzení přípustnosti dovolání. Žalobní nároky se odvíjely již od prvopočátku sporu ze samostatných právních skutečností (bezdůvodné obohacení za umístění různých staveb na různých pozemcích) a nebylo to soudní rozhodnutí, které by je "dělilo".
7. Beneficium zachování lhůty se tak neuplatní a napadala-li stěžovatelka rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, je nutné lhůtu posuzovat ode dne doručení posledního rozhodnutí soudu odvolacího. Od tohoto okamžiku však 60 denní lhůta pro podání ústavní stížnosti evidentně uplynula. V této části proto musel Ústavní soud návrh z důvodu stanoveného v ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu v senátu per analogiam odmítnout.
8. Ve zbytku (stran usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3157/2009-465 ze dne 31. května 2011) byla stížnost podána včas a je tedy přípustná. Jedinou výtku, kterou proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka směřovala, Ústavní soud neposoudil jako relevantní (viz bod 6 shora).
9. Nad rámec uvedeného se však Ústavní soud přesto musí vyslovit k námitce stěžovatelky, že to měl být vlastník budov (hl. m. Praha), kdo měl vydat bezdůvodné obohacení, a nikoli stěžovatelka, která tento majetek toliko "spravovala". Judikatura, které se stěžovatelka dovolává, se týká výhradně pozemních komunikací, kde zvláštní zákon stanoví vlastnictví k těmto stavbám; žaloby v těchto případech směřují na vydání bezdůvodného obohacení, jež spočívá v užívání pozemků bez právního důvodu, a to tím, že na těchto pozemcích jsou postaveny pozemní komunikace. Pasivně legitimovaným subjektem má být v těchto případech vlastník dotčených pozemních komunikací.
10. V souzeném případě je nutné brát zřetel na ustanovení §451 odst. 1 obč. zák., který stanoví, že bezdůvodné obohacení je povinen vydat ten, kdo se na úkor jiného (bezdůvodně) obohatí. Není tu tak akcentován vlastnický vztah, ale vztah uživatelský, resp. vztah bezprostředně se obohacujícího a toho, kdo je na svém majetku krácen. Proto je pasivně legitimován ten, kdo se obohatil (což může být, ale nemusí, vlastník věci). Je tedy představitelná povinnost městské části vydat bezdůvodné obohacení, neboť spravuje vymezený majetek hl. m. Prahy (§19 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb.), nakládá s ním, přičemž vykonává práva a povinnosti vlastníka (§34 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb. a §17 Statutu hl. m. Prahy), a z budov mívá i přímé užitky; v takovém případě by bylo vhodnější posuzovat, zda vlastnictví hl. m. Prahy není jen "nuda proprietas" a zda to je skutečně tento subjekt, kdo se na úkor vlastníka pozemku obohacuje. Simplifikovaný přístup Nejvyššího soudu je možná udržitelný v otázkách pozemních komunikací; bez odpovídající právní argumentace jej však nelze vztáhnout i na tento specifický případ bezdůvodného obohacení.
11. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti podaný po lhůtě stanovené pro jeho uplatnění, a ve zbytku jako zjevně neopodstatněný, a proto o něm Ústavní soud rozhodl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků tak, jak ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Vojen Güttler v. r.
soudce zpravodaj