ECLI:CZ:US:2013:1.US.4181.12.1
sp. zn. I. ÚS 4181/12
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 7. května 2013 sp. zn. I. ÚS 4181/12 ve věci ústavní stížnosti 1. Ing. Ivana Hynka a 2. Jany Lexové, obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem Anenská 8, Brno, proti výroku II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 9. 2012 č. j. 19 C 52/2012-38, kterým byl zamítnut návrh na změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o zákonné úroky z prodlení, za účasti stěžovatelů a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Výrokem II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 9. 2012 č. j. 19 C 52/2012-38 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Výrok II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 9. 2012 č. j. 19 C 52/2012-38 se zrušuje.
III. Návrhu stěžovatelů na přiznání práva na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem se nevyhovuje.
Odůvodnění:
I.
1. Napadeným výrokem v záhlaví uvedeného usnesení bylo rozhodnuto, že "podle ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř. se změna žaloby spočívající v jejím rozšíření o zákonné úroky z prodlení ode dne 26. 10. 2007 do zaplacení s ohledem na sporné uplatnění nároku u žalované 25. 4. 2007 a taktéž předběžné uplatnění tohoto příslušenství u žalované dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítá." Dále bylo uvedeno v napadeném usnesení: "Toto usnesení neobsahuje v souladu s ustanovením §169 odst. 2 o. s. ř. odůvodnění."
2. V ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví tohoto nálezu citovaného rozhodnutí obecného soudu (jeho výroku II) pro porušení svých ústavně zaručených práv, zaručených čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. V konkrétnostech stěžovatelé namítají, že soud svévolně aplikoval §95 odst. 2 o. s. ř., byť žádný procesní úkon vůbec proveden nebyl. Dále uvádějí, že napadané usnesení je vadné i v tom, že (s odkazem na ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje žádné odůvodnění, neboť se v daném případě nejedná o žádný z případů, které jsou obsaženy v citovaném zákonném ustanovení.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že základní práva a svobody stěžovatelů porušeny nebyly. Podle obvodního soudu "v rámci usnesení zdejšího soudu ze dne 18. 9. 2012, kterým došlo mimo jiné i k zamítnutí změny žaloby (rozšíření), soud zdůvodnil svůj postup ve věci a účastníci mohou, pokud na zamítnutém rozšíření trvají, svůj nárok uplatnit samostatnou žalobou."
5. Ministerstvo spravedlnosti se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
II.
6. Ústavní soud uvádí, že se shodnou otázkou - jakou ústavní stížnost vymezila - ve své nálezové judikatuře opakovaně zabýval.
7. V nálezu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 383/12 (N 93/65 SbNU 247) Ústavní soud byl konfrontován s ústavní stížností směřující proti rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby, které neobsahovalo odůvodnění. Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl následující:
"Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je důvodný.
Jak již Ústavní soud mnohokrát konstatoval, není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, tím spíše v případech takových rozhodnutí, proti nimž v prvním stupni zákon nepřipouští opravný prostředek. Předpokladem respektování uvedené zásady je ovšem dodržení podmínky, že obecné soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, vyplývajícími z hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Tato podmínka však v projednávaném případě splněna nebyla.
O změně návrhu na zahájení rozhodují obecné soudy podle §95 občanského soudního řádu (dále jen ,o. s. ř.'). Podle odstavce druhého tohoto ustanovení soud změnu návrhu nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud, po právní moci usnesení, v řízení o původním návrhu.
Z ustanovení §169 o. s. ř. vyplývá, že k podstatným náležitostem písemného vyhotovení usnesení patří jeho odůvodnění. Výjimka z tohoto pravidla je upravena v odstavci 2 tohoto ustanovení a zahrnuje pouze usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení vydané podle §104a o. s. ř. Usnesení o nepřipuštění změny žaloby tedy ke stanoveným výjimkám nepatří. Pokud jde o obsah samotného odůvodnění, není u nemeritorních usnesení předepsán. Postačuje proto, aby soud v odůvodnění uvedl jen základní důvody, které vedly k přijetí usnesení a které jsou způsobilé jeho výrok srozumitelně a přezkoumatelným způsobem vysvětlit.
Rozhodl-li Krajský soud v Brně o zamítnutí návrhu na změnu žaloby, aniž svoje usnesení jakkoliv odůvodnil, za situace, kdy zákonné podmínky pro absenci odůvodnění splněny nebyly, pak zcela jednoznačně nedostál své povinnosti vyplývající z §169 o. s. ř. Jeho postup nelze kvalifikovat jinak než jako porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Principu tohoto práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Pokud tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí, a zpravidla tak i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje [obdobně viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 183/03 ze dne 14. 9. 2005 (N 175/38 SbNU 399), I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), usnesení sp. zn. III. ÚS 529/06 ze dne 22. 3. 2007, nález sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213)].
Soud prvního stupně tím, že své rozhodnutí o zamítnutí návrhu na změnu žaloby neodůvodnil v souladu s požadavky §169 o. s. ř., porušil ústavně garantované právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud podotýká, že již obdobnou otázku řešil nálezem ze dne 9. 10. 2008 pod sp. zn. II. ÚS 801/08, na který tímto odkazuje a jímž je vázán (srov. článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Ve zkoumané věci nebyl shledán důvod odchýlit se od právního názoru vyjádřeného ve zmíněném nálezu. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve výroku označené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil."
III.
8. Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se nyní od své dřívější nálezové judikatury, a proto ze shodných důvodů (jako ve výše citovaných nálezech uvedených) ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, výrok II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 9. 2012 č. j. 19 C 52/2012-38 zrušil.
9. Za splnění podmínek uvedených v §44 citovaného zákona učinil tak s upuštěním od ústního jednání.
10. Dalšími námitkami stěžovatelů se Ústavní soud nezabýval, neboť již shora uvedené důvody nutně vedly ke zrušení napadených rozhodnutí.
11. Stěžovatelé navrhli přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Tomuto návrhu Ústavní soud nevyhověl. To již proto, že platí zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem si každý účastník hradí sám (§62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); výjimky z tohoto pravidla je nutno aplikovat restriktivně [srov. např. nález ze dne 21. června 2011 sp. zn. I. ÚS 562/11 (N 120/61 SbNU 741)]. Ostatně, stěžovatelé na své osobní a majetkové poměry ani nepoukazují a ani je nedokládají.