ECLI:CZ:US:2013:2.US.1146.13.2
sp. zn. II. ÚS 1146/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti MUDr. Yekty Ergüna Uzunoglu, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 35, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1617/2012-111 ze dne 9. ledna 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 256/2011-96 ze dne 10. listopadu 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 42 C 45/2009-57 ze dne 16. listopadu 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou telefaxem a k poštovní přepravě 5. dubna 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta jeho žaloba o zaplacení 110 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu ušlého příjmu za dobu vazebního trestního stíhání. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. A konečně usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné, pro absenci otázky zásadního právního významu. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla zasažena jeho práva zaručená v čl. 11, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, v čl. 16, čl. 17 odst. 1 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské Unie a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že se podílel na přípravě smlouvy mezi obchodními společnostmi Škoda koncern Plzeň, a. s., a CROMWAY HOLDINGS LTD. ohledně nákupu 60 ks lokomotiv a náhradních dílů k nim a poskytnutí servisních služeb a zaškolení obslužného personálu k těmto lokomotivám, jež měla být uzavřena 16. září 1994 a z jejíhož uzavření mu měl plynout nárok na provizi a podíl na zisku. Dne 14. září 1994 byl však stěžovatel vzat do vazby, v níž strávil téměř tři roky. K uzavření předmětné smlouvy nedošlo.
3. V ústavní stížnosti konkrétně vytýká obecným soudům východisko, že stěžovatel váže příčinnou souvislost vzniklé škody na uvalení vazby, avšak stěžovatel tvrdil a prokazoval rovněž reputační riziko obou kontrahentů. Obecné soudy tak podle něj měly zjistit dobré důvody obchodní společnosti CROMWAY HOLDINGS LTD. pro zdrženlivost, přičemž bylo v řízení svědecky prokázáno, že druhý kontrahent podmínil pokračování v jednání tím, že se náhlé zdržení stěžovatele vysvětlí. Podstatné procesní tvrzení stěžovatele bylo tedy podle stěžovatele obecnými soudy dezinterpretováno. Dále poukazuje na to, že totožná otázka byla v jiné, avšak skutkově identické právní věci rozhodnuta odlišně usnesením (správně rozsudkem) Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4887/2010-99 ze dne 27. března 2012. Pokud dovolací soud vzdor procesní povaze jeho rozhodnutí meritorně sám hodnotil provedená skutková zjištění a závěry obecných soudů nižších stupňů, tak je třeba zdůraznit, že namísto výslechů svědků byly čteny protokoly o výsleších těchto svědků z jiných sporů, stěžovatel namítal vadný překlad výpovědi svědka Korkmaze, trval na výslechu posledně jmenovaného a na výsleších dr. Jana Šlezingra, Ing. Václava Ereta a Jean-Marc Epineye, ale k žádnému z těchto důkazních návrhů obecné soudy nepřihlédly.
4. V doplnění ze dne 15. dubna 2013 stěžovatel dále uvedl, že se domáhal náhrady škody, jejíž podstatou byl ušlý zisk z neuskutečněných obchodů mezi obchodními společnostmi Škoda koncern Plzeň, a. s., a CROMWAY HOLDINGS LTD., celkem jedenácti žalobami. Pravomocně skončeno je osm kauz, pět je napadeno ústavní stížností. Dovolacímu soudu vytýká, že posouzení věci v podstatě fingoval, neboť rozhodující část odůvodnění bylo překopírováno z (časově) prvého odmítavého usnesení tohoto soudu. Jeho rozhodnutí proto není založeno na skutečném individuálním zvážení všech rozhodných skutečností. Dovolací soud také konstatoval, že byly provedeny výslechy svědků, zatímco ve skutečnosti byly pouze čteny protokoly o nich.
5. Konečně zdůrazňuje, že v jeho případě šlo o soustavný likvidační teror, promyšleně organizovaný elitními policisty. V trestním spise je důkaz o tom, že policisté obcházeli obchodní partnery stěžovatele a varovali je před pokračováním obchodních styků s ním. Přestože byl nevinný, strávil ve vazbě téměř tři roky, byl zcela likvidován společensky i z hlediska své pověsti. Zproštěn viny byl až po dalších třinácti letech. Obecné soudy tedy ignorovaly jeho tvrzení a důkazy o tom, že zásadní příčinou "pádu" sjednaných obchodů bylo reputační riziko jeho obchodních partnerů - tedy obava kontrahentů z realizace obchodů se stěžovatelem.
6. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecný soud vyslovil názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování lze takto vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
8. Pokud jde o fázi dokazování, tak to byly obecné soudy a nikoliv stěžovatel, kdo byl oprávněn a povinen rozhodnout o tom, zda stěžovatelem navržené důkazy budou provedeny či nikoliv. Návrhy stěžovatele na provedení důkazů proto rozhodně nebyly pro obecné soudy obligatorní v tom smyslu, že by takovým návrhům musely bez dalšího vyhovět.
9. Stěžovatel nezpochybňuje, že byl přítomen výslechům svědků Soudka, Kováčika, Jíry a Korkmaze v jiném řízení, z něhož byly protokoly o těchto důkazech čteny. Stěžovatel rovněž nezpochybňuje, že informace obsažené v těchto důkazech se vztahují právě i na posuzovaný případ. Pokud jde o námitku nesprávného překladu výpovědi svědka Korkmaze, Ústavní soud v jiné věci (sp. zn. IV. ÚS 4580/12) z obsahu spisu obecného soudu zjistil, že nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na opravu protokolace pro časovou prodlevu mezi jednáním a vznesením námitky, avšak v námitkách uvedená tvrzení byla vzata v úvahu. Za této situace bazírování stěžovatele na přímém výslechu těchto svědků namísto čtení protokolu o výsleších těchto svědků postrádá ústavněprávní rozměr.
10. Pokud jde o další stěžovatelem navržené důkazy, je z odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu dostatečně zřejmé, že tyto důkazní návrhy se ukázaly být jako nadbytečné a proč. Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu lze pak vyložit, že se dovolací soud se závěrem a postupem soudu prvního stupně v této otázce zcela ztotožnil. Lze proto uzavřít, že právu stěžovatele v této věci bylo učiněno zadost.
11. Závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi vzetím stěžovatele do vazby a vznikem škody, tak jak k němu dospěly obecné soudy, přitom lze považovat za ústavně souladný. Obecné soudy vzaly za prokázáno, že smlouvy, jež měly spoluzakládat nárok stěžovatele na podíl na zisku a na provizi, měly být uzavřeny za smluvní strany svědky Soudkem a Korkmazem, a nikoliv stěžovatelem. Přitom k jejich neuzavření nemělo dojít v důsledku jednání obchodní společnosti Škoda koncern Plzeň, a. s., která se k podpisu smluv dostavila a podle svědka Soudka by i poté k uzavření smluv byla připravená - byť nejspíše za jiných platebních podmínek. K jejich neuzavření tedy došlo v důsledku jednání obchodní společnosti CROMWAY HOLDINGS LTD., jejíž zástupce se měl podle své výpovědi 13 let České republice vyhýbat z obavy o vlastní osobu a nic pro uzavření smluv nečinil. Za této situace je ústavněprávně akceptovatelné, že se dovolací soud stěžovatelem zdůrazňovaným reputačním rizikem spojeným se vzetím stěžovatele do vazby nezabýval výslovně, ale toliko v rámci širší úvahy o existenci příčinné souvislosti a její povahy v rámci konstrukce rozhodnutí. Poukaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4887/2010-99 ze dne 27. března 2012 je pak nepřípadný jednak s ohledem na zcela totožné skutkové okolnosti, a především s ohledem na zcela jinou právní konstrukci rozhodnutí obecných soudů nižších stupňů v onom případě. Konečně s ohledem na výše vyložená východiska Ústavní soud zdůrazňuje, že není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů ohledně tvrzené příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním stěžovatele a tvrzenou škodou.
12. Ústavní soud přitom nijak nezpochybňuje oprávnění stěžovatele použít k uplatňování svých práv a v různých, avšak právně či skutkově souvisejících či podobných případech prakticky shodnou argumentaci ve svých podáních. To také stěžovatel prakticky činí a příznačné je to zejména u podání ze dne 15. dubna 2013, kde stěžovatel argumentuje jediným podáním v převážné části naprosto shodně v pěti různých ústavních stížnostech. Za této situace se ovšem jeví být licoměrnou námitka, že obdobným způsobem měl v daném případě postupovat dovolací soud. Podstatné je totiž toliko to, zda při použití tohoto pracovního postupu učinil dovolací soud své kompetenci zadost. A k tomu v daném případě evidentně došlo.
13. Ústavní soud uzavírá, že námitky stěžovatele nedosahují ústavněprávní roviny, protože závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Proto Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. S ohledem na to Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu