ECLI:CZ:US:2013:2.US.1333.13.1
sp. zn. II. ÚS 1333/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Poláška, zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Panská 6, 110 00 Praha 1, směřující proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 2013 č. j. 114 EC 381/2011-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku o náhradě nákladů řízení s tvrzením, že v řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž došlo k porušení zásady zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky, dle níž jsou soudy povolány k tomu, aby poskytovaly zákonem stanoveným způsobem ochranu právům.
Okresní soud v Hradci Králové výrokem I rozsudku ze dne 30. ledna 2013 č. j. 114 EC 381/2011-39 vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci (stěžovateli) částku ve výši 2 436 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným. Výrokem II určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení konstatoval, že žalobce sice měl plný úspěch ve věci, čímž by mu podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), náležela náhrada nákladů, avšak soud právo na náhradu nákladů žalobci odepřel, neboť náklady řízení nepovažoval za účelně vynaložené. Soud k tomu uvedl, že žalobce vedl řízení proti totožné žalované (řízení vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 120 EC 377/2011), v němž se domáhal zaplacení prvních pěti splátek, přičemž v tomto řízení mu byly přiznány náklady řízení v plné výši. Ve stávajícím řízení se pak žalobce domáhá zaplacení zbývajících splátek (6. - 10. splátky). Podle názoru soudu však žalobce mohl s podáním žaloby posečkat a domáhat se až zaplacení celé dlužné částky. Výše nesplaceného závazku byla bagatelní a pro žalobce by proto nebyl takový postup likvidační.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na celkové okolnosti věci, přičemž zdůrazňuje, že žalovaná se dostala do prodlení se zaplacením svého závazku již v roce 2009, resp. 2010. Teprve v souvislosti s předžalobní upomínkou projevila žalovaná vůli řešit svůj dluh a v souvislosti s uznáním dluhu se zavázala splatit svůj dluh ve splátkách, z nichž však ani jednu nezaplatila. Podle stěžovatele mu nesmí být přičítáno k tíži, že se nejprve rozhodl žalovat prvních pět splátek a následně zbývajících pět splátek. S rozhodnutím Okresního soudu v Hradci Králové nesouhlasí a považuje je za svévolné, neboť o nákladech řízení rozhodl bez odkazu na zákonné ustanovení. Soud v rozporu s principy spravedlnosti sankcionoval stěžovatele za to, že se snažil hájit svá práva vůči žalované.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že k otázce náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi staví značně rezervovaně. I když se rozhodnutí o nákladech řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti po výtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. V dané věci soud náhradu nákladů stěžovateli nepřiznal, neboť je ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. nepovažoval za účelně vynaložené. Svoje rozhodnutí přitom řádně odůvodnil, takže v daném případě nelze hovořit o rozhodnutí svévolném, porušujícím právo na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu