ECLI:CZ:US:2013:2.US.18.13.1
sp. zn. II. ÚS 18/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké a o ústavní stížnosti stěžovatele GE Money Bank, a. s., se sídlem Vyskočilova 1422/1a, 140 00 Praha 4 Michle, IČ: 25672720, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sx6gckh, se sídlem Sokolská 60, 10, 120 00 Praha 2, směřující proti výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2012, č. j. 17 Co 65/2012-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na rovnost před soudem podle čl. 37 odst. 1 Listiny.
2. V řízení před obecnými soudy bylo vedeno řízení o zaplacení částky 38.123,23 Kč proti Richardu Endlerovi (dále jen "vedlejší účastník"). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. března 2010, č. j. 51 C 1025/2010-20, bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli byla přiznána žalovaná částka a náhrada nákladů řízení podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále jen "vyhl. č. 484/2000 Sb.") ve výši 19.158 Kč. Proti tomuto rozsudku podal odvolání vedlejší účastník. O tomto odvolání rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku ve věci samé a výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení podle advokátního tarifu včetně daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za tři úkony a 3x režijní paušál ve výši 12.186 Kč. Výrokem III. dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a stěžovateli přiznal náklady za jeden úkon, jeden režijní paušál a DPH.
3. Městský soud v Praze i s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 dospěl k závěru, že okolnosti posuzovaného případu odůvodňují ve smyslu §151 odst. 2 první věta, část za středníkem občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") stanovení odměny advokáta podle advokátního tarifu (vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.) a stěžovateli přiznal shora uvedenou částku. Podle názoru odvolacího soudu se jednalo o věc jednoduchou, advokát stěžovatele v řízení před soudem prvního stupně udělal jen tři úkony právní služby, které nekladly žádné větší nároky na odborné znalosti a vynaložený čas a nárok směřoval vůči vedlejšímu účastníkovi jako spotřebiteli, který byl fakticky vyloučen z možnosti sjednat si obsahově jiné podmínky. V intencích stejné úvahy rozhodl výrokem III. i o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Proti těmto výrokům směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který se jimi cítí dotčen ve svých shora uvedených ústavně chráněných právech. Napadené rozhodnutí považuje za překvapivé a nenaplňující postulát spravedlnosti a porušující princip rovnosti účastníků řízení. Předvídatelnost nákladnosti vymáhání nesplacené pohledávky je podstatnou otázkou pro stanovení podnikatelských úvah jak postupovat, nastane-li taková situace. Za zásadní problém v této souvislosti považuje nejednotnost judikatury soudů. Obecné soudy velmi rozdílně přistupují k výkladu §151 odst. 2 o. s. ř. Podle jeho názoru nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, na který odkázal odvolací soud, nelze na souzenou věc použít, neboť se týká tzv. formulářových žalob. Stěžovatel zpochybňuje úvahy soudu, který se nijak nezabýval zjišťováním, kolik úkonů bylo fakticky učiněno a pouze odhadl, že byly tři. S ohledem na praxi zavedenou vyhl. č. 484/2000 Sb. ztratilo smysl vést evidenci úkonů. Z toho důvodu se omezil, pokud jde o vyjádření k odvolání, na ústní přednes před odvolacím soudem, ačkoliv by bylo možné tuto argumentaci učinit ve formě písemného vyjádření a to by bylo za úkon uznáno. Poukázal dále na to, že předmětem sporu není bagatelní částka a původně přisouzené náklady tuto částku nepřevyšují, takže nebyla překročena mezní výše nákladů, jak ji dovodil Ústavní soud ve shora citovaném nálezu v bodě 31. odůvodnění. Stěžovatel navrhl napadené výroky rozhodnutí odvolacího soudu zrušit.
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
6. K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV. ÚS 303/02, publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, str. 23 a další).
7. Pro takový postup v daném případě Ústavní soud neshledal důvod. Rozhodnutí odvolacího soudu je srozumitelně odůvodněno s odkazem na nález Ústavního soudu, z jehož výkladových mezí nikterak nevybočuje a naplňuje představu o spravedlivém rozhodnutí. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 se Ústavní soud v obecné rovině vyjádřil v tom smyslu, že obecné soudy jsou oprávněny posoudit při stanovení výše odměny za právní zastoupení okolnosti případu a s ohledem na to zvolit výjimečný postup a to z toho důvodu, že způsob výpočtu a určení výše odměny za zastupování advokátem je stanovena právním předpisem podzákonné právní síly, přičemž soudce je při rozhodování vázán zákonem a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem (viz čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky). Ústavní soud neshledává nic, co by založilo důvod ke zrušení napadených rozhodnutí. Spíše se nabízí otázka oprávněnosti další existence vyhlášky o paušálních náhradách nákladů řízení, neboť její současná existence se zcela míjí s původními záměry, pro které byla do právního řádu na základě novely občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb., účinné od 1. ledna 2001, vložena. Jejím účelem zcela určitě nebylo, aby se na jejím základě tvořily "strategické podnikatelské záměry", kterými mimo jiné stěžovatel argumentuje. Takové úvahy postrádají jakýkoliv ústavněprávní rozměr.
8. Pokud stěžovatel argumentuje nepředvídatelností napadeného rozhodnutí, jde o výhradu, která nemá žádné opodstatnění. Odvolací soud použil zákonné ustanovení, a toto ústavně souladným způsobem vyložil. Takové rozhodnutí již z podstaty věci nemůže být překvapivé, neboť pak by za překvapivé bylo možno považovat jakékoli rozhodnutí, které se co do výkladu zákona odchyluje od právního názoru účastníka řízení. Výhrady stěžovatele ohledně počtu úkonů právního zastoupení rovněž nemají opodstatnění. Předně stěžovatel nemá pravdu, pokud uvádí, že zavedením vyhl. č. 484/2000 Sb. ztratilo smysl tuto evidenci vést. Protože se vedle paušální náhrady účtují i režijní paušály, a to podle počtu úkonů právního zastoupení, musí advokáti, chtějí-li je požadovat, seznam úkonů právního zastoupení vést. Ostatně právní zástupce stěžovatele režijní paušály podle počtu provedených úkonů právního zastoupení uplatňoval, a to při podání žaloby v počtu dvou a při jednání před soudem prvního stupně účtoval další za účast u tohoto jednání. Tím je také vyvráceno tvrzení stěžovatele, že odvolací soud neměl žádnou oporu ve zjištění, kolik úkonů právní pomoci bylo v dané věci advokátem stěžovatele provedeno. Počet úkonů právního zastoupení účtovaný advokátem stěžovatele korespondoval s obsahem soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 51 C 1025/2010, který si Ústavní soud vyžádal.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu