ECLI:CZ:US:2013:2.US.2392.12.1
sp. zn. II. ÚS 2392/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Michala, právně zastoupeného Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem se sídlem Vápencová 569/13, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 11. 2008 č. j. 13 Nc 6704/2007-64 (ve znění opravného usnesení ze dne 2. 4. 2009 č. j. 13 Nc 6704/2007-89), usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2009 č. j. 20 Co 406/2009-111 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 3. 2012 č. j. 20 Cdo 1800/2010-148, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ochranu základních práv a svobod smí Ústavní soud poskytovat toliko v mezích pravomocí, které jsou mu právním řádem svěřeny. Proto musí každá ústavní stížnost splňovat právním řádem předepsaný soubor formálních procesních podmínek k tomu, aby ji bylo možno posoudit z hlediska jejího obsahu. Ústavní soud se proto podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska splnění těchto podmínek, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že předložená ústavní stížnost splňuje všechny zákonné podmínky pro to, aby se jí mohl Ústavní soud zabývat.
Ústavní soud studiem ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu zjistil následující:
Na majetek stěžovatele byla nařízena exekuce usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 8. 2007 č. j. 13 Nc 6704/2007-5 k uspokojení peněžité pohledávky oprávněné Živnostenské banky, a. s., a to podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 21. 9. 1994 č. j. Sm 311/94-6, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2003 č. j. 50 Cm 52/98-104. Stěžovatel podal dne 8. 10. 2007 návrh na zastavení této exekuce, o němž rozhodl Okresní soud Praha-západ v záhlaví označeným rozhodnutím tak, že tento návrh zamítl. Následně vydal dne 2. 4. 2009 Okresní soud Praha-západ opravné usnesení č. j. 13 Nc 6704/2007-89, jímž opravil původní výrok tak, že za oprávněnou označil společnost UniCredit Bank Czech Republic, a. s. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí brojil odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Praze v záhlaví identifikovaným rozhodnutím tak, že toto potvrdil. Stěžovatel následně uplatnil proti tomuto rozhodnutí dovolání, které Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rekapituluje předchozí procesní dění ve své věci a dále uvádí na podporu svých tvrzení o zásahu do svého práva na spravedlivý proces dále uvedené argumenty.
V rozhodnutí soudu prvého stupně je jako oprávněný uveden v době jeho vydání neexistující subjekt. Opravné usnesení, jímž byla tato chyba napravena, nenabylo vůči stěžovateli subjektivní právní moci, neboť mu nebylo řádně doručeno v souladu s příslušnými ustanoveními o doručování zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále též jen "občanský soudní řád"), tudíž nemohlo nabýt ani právní moci objektivní; k nápravě došlo až po vydání všech tří napadených rozhodnutí. Přesto soudy v rámci opravných řízení postupovaly na jeho základě.
Stěžovatelovými námitkami ohledně toho, že mu opravné usnesení nebylo doručeno, se Krajský soud v Praze jakožto soud odvolací shodně s Nejvyšším soudem jakožto soudem dovolacím vůbec nezabývaly.
Soud prvého stupně činil při svém postupu vůči stěžovateli i jiné obstrukce, když své rozhodnutí nedoručil jeho právnímu zástupci a když tento jeho doručení urgoval, byl vyzván k doložení plné moci, ačkoliv ta byla již od počátku založena ve spise a po celou dobu řízení nedošlo k žádným skutečnostem, které by její trvající platnost vyvrátily či zpochybnily. Poté, co došlo právním zástupcem stěžovatele k opětovnému předložení plné moci, nebylo mu doručeno jím žádané usnesení, nýbrž výzva k doplnění odvolání; právní zástupce stěžovatele tak disponoval pouze faxovou kopií předmětného usnesení, jež mu byla Okresním soudem Praha-západ k jeho žádosti zaslána. Takový doručovací postup ovšem dle stěžovatele příslušná část občanského soudního řádu neumožňuje a stěžovatel z tohoto důvodu vznáší pochybnosti o nestrannosti a nezávislosti obecných soudů v jeho věci.
Stěžovatel dále uvádí, aniž by bylo zřejmé, zda pouze za účelem rekapitulace předcházejícího procesního vývoje či zda v tomto faktu spatřuje zásah do svých základních práv, že obecné soudy neakceptovaly jeho námitku promlčení, kterou před nimi opakovaně vznesl, a jejíž připuštění by muselo nutně vést k zastavení celého exekučního řízení, neboť tato námitka měla už v řízení nalézacím vést ke zrušení směnečného platebního rozkazu proti stěžovateli.
Ústavní soud dále zjistil z přiloženého spisového materiálu, že dne 7. 1. 2008 Krajský soud v Praze rozhodl pod č. j. 20 Co 692/2007-38, že v řízení bude pokračováno na straně oprávněného namísto Živnostenské banky, a. s., se společností UniCreditBank Czech Republic, a. s. Toto usnesení bylo řádně stěžovateli doručeno 31. 1. 2008; stejného dne pak nabylo právní moci. V napadeném rozhodnutí soudu prvého stupně, které časově následovalo po tomto usnesení, je však skutečně jako oprávněná označena Živnostenská banka, a. s., tedy subjekt, který již v době vydání tohoto rozhodnutí neexistoval. Dne 2. 4. 2009 bylo poté, co stěžovatel v odvolání proti tomuto rozhodnutí na tuto vadu upozornil, vydáno opravné usnesení. Toto ovšem exekutor, jehož prostřednictvím bylo v exekučním řízení doručováno, doručil advokátce Mgr. Janě Gavlasové na místo Mgr. Tetzelimu, který jinak stěžovatele v exekučním řízení zastupoval. Okresní soud Praha-západ po exekutorovi následně vyžadoval zdůvodnění takového postupu. Exekutor proto zaslal tomuto soudu kopii plné moci, která dokládala existenci zmocnění mezi stěžovatelem a Mgr. Gavlasovou, které vzhledem k datu podpisu plné moci (6. 6. 2008) bylo pozdější, nežli zmocnění Mgr. Tetzeliho, které bylo prokázáno plnou mocí (datovanou dnem 3. 10. 2007), přiloženou k návrhu na zastavení exekuce, což byl prvotní úkon stěžovatele v předmětném exekučním řízení. Následně soud proto vyzval Mgr. Tetzeliho k doložení nové plné moci, což řečený učinil dne 4. 3. 2009, kdy doložil jak původní plnou moc, tak i plnou moc, datovanou ke dni 3. 3. 2009.
Dne 30. 4. 2010 pak Okresnímu soudu Praha-západ bylo doručeno odvolání stěžovatele proti zmíněnému opravnému usnesení, tedy usnesení řečeného soudu ze dne 2. 4. 2009 č. j. 13 Nc 6704/2007-89, v němž stěžovatel opětovně vytýká údajné nesprávnosti při doručování tohoto usnesení. Krajský soud v Praze rozhodl o tomto odvolání dne 4. 3. 2013 pod sp. zn. 20 Co 113/2013 tak, že napadené opravné usnesení potvrdil.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). V projednávané věci však Ústavní soud porušení uvedené hlavy Listiny neshledal.
Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem není perfekcionisticky "předělávat" řízení před obecnými soudy, a to i kdyby k nimi učiněným dílčím procesním úkonům měl výhrady, a v souladu s ústavními principy, a to ve vztahu ke všem účastníkům řízení. Úkolem Ústavního soudu je ochraňovat ústavnost (nikoliv "pouhou" zákonnost) řízení před obecnými soudy. Proto je povinností Ústavního soudu rozlišovat mezi případy, kdy procesní postup příčící se zákonu zároveň vyústí v protiústavnost a nespravedlivost řízení jako celku, a případy, kdy určitý procesní postup - byť by jej bylo možno osamoceně, mimo kontext celého případu, hodnotit, a to výlučně z formálního pohledu, jako postup contra legem - protiústavnost řízení nezaloží. K tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2956/07, publ. jako 54/52 SbNU 539.
Je třeba souhlasit se stěžovatelem, že při doručování opravného usnesení došlo ze strany exekučního soudu, doručujícího prostřednictvím exekutora, k pochybení, neboť opravné usnesení, o něž se jedná, doručil nejprve v přiměřené lhůtě Mgr. Gavlasové, a to přesto, že tato v rozhodné době už nebyla stěžovatelem zmocněna, což exekučnímu soudu bylo známo, neboť ve spise již byla založena novější plná moc, osvědčující zmocnění Mgr. Tetzeliho. Opravné usnesení bylo stěžovateli doručeno až dne 21. 4. 2010, a to osobně; z rozhodnutí o odvolání proti zmíněnému opravnému usnesení vyplývá, že právnímu zástupci stěžovatele bylo doručeno ještě později. Je tak třeba přisvědčit stěžovateli, že v jisté fázi řízení obecné soudy postupovaly nesprávně, když vycházely z opravného usnesení, ač toto ještě nebylo stěžovateli doručeno. V tomto ohledu je však třeba zmínit, že stěžovatel byl obeznámen s tím, že došlo k procesnímu nástupnictví na straně oprávněného, a to nejpozději dne 31. 1. 2008; věděl tedy, na koho procesní postavení oprávněného přešlo. Rovněž mu bylo známo, že procesní předchůdce oprávněného za ním uplatnil v exekučním řízení vykonatelnou pohledávku ze směnečného ručitelství, která byla oprávněnému řádně přiznána pořadem práva.
Nelze mít ani za to, že by exekuční soud na své pochybení, kdy označil jako oprávněného subjekt již neexistující, vůbec nereflektoval, pouze k doručení opravného usnesení stěžovateli došlo až se značnou prodlevou. Stěžovatel však o jeho existenci věděl a po celou dobu řízení před odvolacím i dovolacím soudem v něm postup těchto orgánů nemohl vyvolat jakékoliv pochybnosti o tom, kdo je ve skutečnosti oprávněný a že nesprávné označení oprávněného bylo pouze nedopatřením.
Toto samo o sobě by ještě zásah do základních práv stěžovatele nevylučovalo, ovšem má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat. K tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 707/2000, publ. jako 137/28 SbNU 195. Zásadním je v případě stěžovatele tak fakt, že výše popsané pochybení s komplexním přihlédnutím k řízení jakožto celku nemůže mít na stěžovatelova základní práva vliv, neboť v současné době je již zhojeno a materiální podstaty věci se nedotýká (jak bude dále uvedeno). Intenzita zásahu do práv stěžovatele ze strany obecných soudů proto nepřekročila hranici, která je vyžadována pro konstatování zakázaného zásahu do základních práv či svobod stěžovatele.
Ústavní soud stran předložené věci shledává, že ačkoliv lze stěžovateli přisvědčit, že se obecné soudy s touto námitkou v rámci opravných řízení nevypořádaly, nevznikla tímto jejich postupem vada řízení, která by vyvolávala neodůvodněný zásah do jeho základních práv. K tomuto závěru Ústavní soud dospěl předně s přihlédnutím ke skutečnosti, že proti opravnému usnesení se stěžovatel samostatně odvolal a o tomto odvolání bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2013 č. j. 20 Co 113/2013-183. Stěžovatel touto stížností předmětné usnesení Krajského soudu v Praze nenapadá a Ústavní soud, vázán petitem a zásadou minimalizace zásahů, se tak může k němu vyjádřit toliko v obecné a institucionální rovině tak, že stěžovateli byl touto cestou otevřen prostor k uplatnění námitek vůči postupu exekučního soudu a příslušný soud se s nimi vypořádal.
Ani další námitce stěžovatele Ústavní soud nemůže přisvědčit. Jestliže exekutor doručoval, jak vyplývá z výše uvedeného, právní zástupkyni stěžovatele na základě plné moci, která byla udělena později, než plná moc právního zástupce stěžovatele, která byla udělena na počátku exekučního řízení, a zároveň dříve, než byl předmětný doručovací úkon realizován, bylo takové doručení nutno považovat za účinné, a to dle ust. §28 odst. 2, 3 občanského soudního řádu až do doby, než stěžovatel soudu doručil další, novější plnou moc vůči posledně uvedenému zástupci. Doručení soudního rozhodnutí je totiž účinné i v případě, že účastník řízení vypověděl procesní plnou moc svému zástupci ještě před doručením tohoto soudního rozhodnutí, ale oznámení o tom došlo soudu až po doručení rozhodnutí takovému zástupci. K tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009 sp. zn. 29 Cdo 3392/2007, dostupné ze serveru www.nsoud.cz, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1094/2000, publ. jako 3/1 SbNS 43.
Stěžovatel nikdy v průběhu řízení před obecnými soudy jakož ani v ústavní stížnosti nepopíral pravdivost ani platnost plné moci, udělené jím Mgr. Gavlasové; celkově ji ponechával zcela stranou své argumentace. Ústavní soud však s přihlédnutím k její existenci nemohl uzavřít, že by obecný soud, doručující prostřednictvím exekutora, pochybil, jestliže se jí řídil. Nelze tedy v postupu obecného soudu shledávat žádné pochybnosti o nestrannosti či nezávislosti soudu tak, jak v ústavní stížnosti naznačoval stěžovatel. Jestliže soud disponoval dvěma plnými mocemi, udělenými stěžovatelem, nelze shledávat jako nežádoucí, jestliže vyzval právního zástupce, jemuž byla plná moc udělena dříve, aby znovu doložil své zmocnění.
Ohledně stěžovatelovy zmínky o promlčení, kterou neformuloval ve své stížnosti jako námitku zásahu do svých základních práv, Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž je z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě. Za porušení zákazu svévole nutno dále považovat i aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, viz k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 138/2000, publ. jako N 53/21 SbNU 451.
Na právním názoru obecných soudů ohledně povahy promlčení práv ze zajišťovací směnky nelze spatřovat nic, co by se nalézalo v kontradikci s myšlenkami, uvedenými v předchozím odstavci. Obecné soudy založily svůj shodný právní názor na správném zvolení norem jednoduchého práva v souladu s převládající doktrínou, správném interpretování těchto norem a završení procesu jejich aplikace způsobem, jemuž není co vytknout. Toto i řádným způsobem odůvodnily. Ústavní soud tak nevidí důvod, aby jejich rozhodnutí, vycházející z takto dosaženého právního názoru, shledal jako neúnosným z hlediska ústavní konformity a ochrany základních práv jednotlivce.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 7. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu