ECLI:CZ:US:2013:2.US.28.13.1
sp. zn. II. ÚS 28/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké a ve věci ústavní stížnosti M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, právně zastoupeného JUDr. Lucií Kýčkovou, advokátkou se sídlem Masarykova 537/7, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 10. 2012 sp. zn. 7 To 448/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
Okresní soud v Mostě rozhodl dne 4. 9. 2012 usnesením č. j. 31 PP 182/2012-26, že se stěžovatel podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. 1 T 67/2010, a byla mu stanovena zkušební doba v trvání dvou roků, dohled probačního úředníka a rovněž bylo stěžovateli uloženo, zdržovat se po dobu šesti měsíců na adrese M.
Proti rozhodnutí o podmíněném propuštění podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mostě stížnost, kterou mj. odůvodnila tím, že proti stěžovateli je vedeno další trestní řízení pro rozsáhlou drogovou trestnou činnost, což bylo v napadeném rozhodnutí zcela opominuto, ačkoliv se jedná o zločin s hrozbou trestu od osmi do dvanácti let. Dle státní zástupkyně je tato okolnost velmi důležitá z hlediska možné prognózy do budoucna.
Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením rozhodnutí o podmíněném propuštění zrušil a znovu rozhodl tak, že se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítá. Krajský soud odůvodnil napadené rozhodnutí zejména tím, že proti stěžovateli probíhá u Krajského soudu v Ústí nad Labem hlavní líčení pod sp. zn. 48 T 3/2012 a při hrozbě vysokým trestem jsou dány důvody přinejmenším útěkové vazby, a proto není na místě podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody. Dále krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že hodnocení stěžovatele z věznice obsahuje pouze dvě odměny za relativně významnou dobu výkonu trestu.
Stěžovatel má za to, že se krajský soud dopustil závažného procesního pochybení, když napadené rozhodnutí odůvodnil, zejména proti němu probíhajícím trestním řízením. Pokud by soud měl za to, že existovaly důvody vazby, měl být stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, neboť splnil veškeré podmínky pro takové rozhodnutí s tím, že příslušný soud mohl následně posoudit a případně rozhodnout o vzetí stěžovatele do vazby.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40).
Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by v případech rozhodování trestních soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění mohlo dojít toliko za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by nebylo odůvodněno vůbec nebo by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1152/11, dostupné v databázi NALUS). K takovému pochybení však v projednávané věci zjevně nedošlo.
Podle §88 odst. 1 tr. zákoníku může soud po výkonu poloviny uloženého trestu odnětí svobody odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Otázce aplikace ustanovení trestních zákonů o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a konstantní judikatura Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 611/2000, II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/2001, nověji pak sp. zn. III. ÚS 1280/08, III. ÚS 590/09, III. ÚS 458/09, III. ÚS 1845/09 či III. ÚS 338/10). Ve svých rozhodnutích Ústavní soud především zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Samo naplnění zákonem předpokládaných důvodů není dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován, neboť nejde o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1728/12 a IV. ÚS 2973/11).
Podmíněné propuštění je namístě pouze tehdy, pokud vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být založeno na všestranném zhodnocení jeho osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu na jeho osobu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 629/06, II. ÚS 715/04 a sp. zn. IV. ÚS 70/09).
Ústavní soud v projednávané věci neshledává žádné pochybení krajského soudu při posouzení osobnosti odsouzeného, prognózy úspěšnosti jeho nápravy, možnosti jeho opětovného začlenění do řádného občanského života, či naopak rizika budoucí recidivy.
Oproti soudu I. stupně krajský soud kladl ve svém rozhodování větší důraz na skutečnost, že stěžovatel získal po dobu výkonu trestu pouze dvě odměny, což podle jeho názoru nesvědčí o takovém způsobu výkonu trestu, jež by bylo možno nazvat jako chování, které prokazuje zlepšení. Krajský soud, na rozdíl od soudu I. stupně, považoval za zcela stěžejní fakt, že "se jedná o osobu opakovaně soudně trestanou, konkrétně byl již v minulosti podmíněně propuštěn z výkonu trestu a poté se dopustil trestné činnosti, pro kterou je nyní ve výkonu trestu. Není přitom rozhodné, že se ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil, důležité je to, že se jedná o osobu, na kterou je nutno klást větší nároky z hlediska možných očekávání do budoucna, pokud došlo k takovémuto zklamání, navíc se nyní jedná o obdobnou trestnou činnost, tedy vydírání, pro kterou již byl v minulosti ve výkonu trestu. Námitky stran probíhajícího řízem nejsou v daném směru zcela rozhodné, nicméně je zjevné, že je nutno zohlednit i fakt probíhajícího trestního stíhání pro velmi závažnou drogovou trestnou činnost, vedenou konkrétně u krajského soudu pod sp. m 48 T 3/2012, kde probíhají hlavní líčení. Je nutno ctít presumpci neviny, avšak současně je zcela evidentní, že při hrozbě vysokým trestem odnětí svobody u obviněného jsou dány přinejmenším důvody vazby útěkové, a proto rozhodně není místo pro podmíněné propuštěni této osoby, naopak je nutno, aby vykonal trest celý".
Ze shora citovaného odůvodnění usnesení krajského soudu nevyplývá, že by hlavním důvodem pro nepropuštění stěžovatele z výkonu trestu bylo probíhající trestní řízení, byť již řízení před soudem, jak se domnívá a namítá stěžovatel. Naopak krajský soud důsledně zhodnotil osobnost stěžovatele ze všech relevantních hledisek a dospěl k závěru, že v jeho případě zde není záruka, že v budoucnu povede řádný život.
Rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nevykazuje znaky svévole (srov. i ratio decidendi nálezu sp. zn. II. ÚS 715/04, dostupném na http://nalus.usoud.cz). Je v přiměřeném rozsahu řádně, tj. vzhledem k učiněným závěrům v mezích argumentačního pole vymezeného okolnostmi trestní věci stěžovatele, dostatečně odůvodněno (§134 odst. 2 trestního řádu) a z kautel ústavnosti tudíž nevybočuje. Z toho důvodu lze závěr Krajského soudu v Ústí nad Labem chápat jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 1 odst. 1, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy).
Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu