ECLI:CZ:US:2013:2.US.3629.12.1
sp. zn. II. ÚS 3629/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky PaedDr. Ireny Jarešové, zastoupené Bc. et Mgr. Josefem Václavem Martinkem, advokátem se sídlem Jiřího ze Vtelna 1731, 193 00 Praha 9, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č. j. 29 Co 227/2012-163 ze dne 17. července 2012, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce, č. j. 109 EC 511/2011-122 ze dne 23. února 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 3 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 109 EC 511/2011 Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalované Základní škole a mateřské škole Přerov nad Labem částku ve výši 27 965 Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že rušení příspěvkové organizace, jíž byla stěžovatelka ředitelkou, bylo plně v kompetenci jejího zřizovatele, který tak nesl i veškeré náklady související s rušením a následným zřízením nových příspěvkových organizací, přičemž v tomto směru neměla stěžovatelka žádnou kompetenci. Pokud požádala advokáta o právní rozbor, spojený s organizačními změnami příspěvkové organizace, byla to její soukromá iniciativa. Stěžovatelka uzavřela předmětnou smlouvu o poskytování právních služeb jako fyzická osoba jménem vlastním, nikoli jménem příspěvkové organizace, avšak v rozporu se zákonem o účetnictví následně vyúčtovala právní pomoc příspěvkové organizaci.
O odvolání stěžovatelky proti prvoinstančnímu rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud správně zjistil skutkový stav včetně okolností uzavření smlouvy o poskytnutí právních služeb mezi stěžovatelkou a advokátem, vystavení faktury za tyto služby a jejího uhrazení, a nepochybil ani v obecném závěru, že postup stěžovatelky, která uvedenou smlouvu uzavřela svým jménem jako soukromá osoba, a poté si k úhradě vystavené faktury nechala vyplatit z pokladny příspěvkové organizace žalovanou částku, byl z hlediska zákona o účetnictví chybný. Soudu prvního stupně však vytkl, že neuvedl konkrétní kvalifikaci přisouzeného nároku a toto pochybení sám napravil, když nárok žalobce podřadil pod ustanovení §250 zákoníku práce.
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími byla porušena její shora označená základní práva v důsledku údajně nesprávného právního posouzení věci prvoinstančním soudem, jež bylo následně soudem odvolacím potvrzeno. Stěžovatelka uvádí, že smlouvu o poskytování právních služeb uzavřela jménem základní školy za účelem získání právního rozboru postavení zaměstnanců základní školy v rámci jejích tehdy zamýšlených organizačních změn. Stěžovatelka touto skutečností poukazuje na záměr jejího aktivního přístupu při opatřování právních služeb, jenž spočíval v získání právních podkladů týkajících se výlučně problematiky základní školy, nikoli jejích soukromých záležitostí. Stěžovatelka dále uvádí, že k zaplacení předmětné částky uhrazené za poskytnuté právní služby z peněz základní školy byla oprávněna z pozice její ředitelky, jakožto statutárního orgánu této příspěvkové organizace, neboť zřizovací listina základní školy nestanoví žádné finanční limity při nakládání s jejím majetkem. Stěžovatelka rovněž odkazuje na listinu regulující čerpání obecního rozpočtu na rok 2009 schváleného zastupitelstvem obce Přerov nad Labem na veřejném zasedání dne 11. března 2009. Z tohoto listinného důkazu dle stěžovatelky plyne, že k vyplacení předmětné částky došlo v souladu s čerpáním obecního rozpočtu, přičemž nebyl překročen položkový ani celkový roční rozpočet na rok 2009. Stěžovatelka se neztotožňuje se závěry obecných soudů, že při uzavírání předmětné smlouvy o poskytování právních služeb jednala toliko jako fyzická osoba vlastním jménem a na svůj účet. Na tomto úsudku měly obecné soudy mylně založit závěr, že náklady plynoucí z úhrad za poskytnuté právní služby jsou nezúčtovatelné do účetnictví základní školy a jednání stěžovatelky, porušujíc zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, lze označit za neoprávněné. Stěžovatelka v této souvislosti uvádí, že s přihlédnutím k předmětu smlouvy o poskytování právních služeb je prokazatelné, že ji uzavřela jako osoba jednající za základní školu a nikoli jako soukromá osoba bez rekurzu na její postavení založené na pracovněprávním poměru se základní školou. Stěžovatelka rovněž poukazuje na absenci právní kvalifikace nároku žalobkyně v rozhodnutí prvoinstančního soudu a na pochybení soudu odvolacího, jenž toto rozhodnutí potvrdil s pouhým konstatováním kvalifikace žalovaného nároku, aniž by se dostatečně vypořádal s naplněním základních znaků odpovědnosti za škodu. Stěžovatelka soudu prvního stupně dále vytýká nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, jež mělo nesprávné právní posouzení údajně za následek. Okresní soud měl pochybit zejména tím, že nepřipustil provedení důkazu navrhovaného stěžovatelkou a nevypořádal se s důvody jeho neprovedení. Tímto nesprávným postupem tak mělo dojít k libovůli zasahující do jejího základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. V závěru své stížnosti stěžovatelka polemizuje s řádným plněním poučovací povinnosti obou obecných soudů ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. Dle stěžovatelky došlo k pochybení obecných soudů tím, že ji nepoučily o jejím právu v potřebném rozsahu doplnit vylíčení rozhodných skutečností k úplnému zjištění skutkového stavu, jakožto předpokladu správného právního posouzení věci. V důsledku nesplnění dané poučovací povinnosti měla být stěžovatelce způsobena újma na garanci práv pro uplatňování jejích základních práv a svobod reflektována čl. 3 odst. 3 Listiny.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Krajský soud v Praze a Okresní soud v Nymburce a vedlejší účastník řízení Základní škola a mateřská škola Přerov nad Labem.
Oba účastníci odkázali ve svých vyjádřeních na odůvodnění napadených rozhodnutí, která dle jejich názoru nezasáhla do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Vedlejší účastník vyslovil názor, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní argumentaci a navrhl, aby byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, neboť žádné z tvrzených ústavních práv nebylo porušeno.
Ústavní soud zvážil argumentaci přednesenou v ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených rozhodnutí a spisového materiálu a dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě považuje za nutné konstatovat, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformním výkladem a aplikací pramene práva (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými a právními závěry soudů, resp. sama předkládá svoji verzi a interpretaci skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší, neboť úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu, případně jsou založeny na dokazování zcela neúplném nebo zjevně nedostatečném. V projednávané věci však nic takového zjištěno nebylo. Všechny potřebné důkazy byly provedeny a závěry z nich plynoucí byly v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně objasněny. Stran námitky o neprovedení navrhovaného důkazu je potřeba připomenout, že z ustálené judikatury Ústavního soudu nevyplývá, že je povinností obecného soudu vyhovět každému návrhu na provedení důkazu, musí však ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl (viz nález sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 49). Této povinnosti odvolací soud dostál, neboť vysvětlil, proč nebylo nutné stěžovatelkou navržený důkaz výslechem svědka provádět.
Pokud jde o další namítanou vadu, že prvoinstanční soud neprovedl konkrétní právní kvalifikaci žalovaného nároku (ač bylo zaplacení předmětné částky po stěžovatelce požadováno z titulu náhrady škody), i tento nedostatek byl uspokojivým způsobem zhojen v odvolacím řízení. Odvolací soud posuzovaný skutkový stav subsumoval pod ustanovení §250 zákoníku práce, jež upravuje obecnou odpovědnost zaměstnanců za škodu způsobenou zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a zohlednil rovněž naplnění základních předpokladů, na jejichž existenci je vázán vznik tohoto odpovědnostního vztahu. V této souvislosti se velmi podrobně zabýval námitkou (kterou stěžovatelka vznáší i v ústavní stížnosti), že fakticky jednala v zájmu zaměstnavatele i jeho zřizovatele. Stěžovatelkou tvrzený motiv (pocit odpovědnosti za to, aby dopady organizačního opatření zřizovatele na pracovněprávní vztahy byly co nejmenší) neuznal, když z obsahu zadání smlouvy o poskytnutí právních služeb i následně zpracovaného rozboru vyvodil, že těžiště zájmu stěžovatelky na zpracování právního rozboru bylo jinde, než pouze v pracovněprávních záležitostech zaměstnanců příspěvkové organizace (převážná část rozboru se zabývá kritickým hodnocením postupu zřizovatele při rozhodování o zrušení své příspěvkové organizace a zřizování nové a nastíněním správného postupu). Odvolací soud z obsahu tohoto právního rozboru nabyl přesvědčení, že jeho smyslem bylo, aby stěžovatelka, která byla současně i členkou zastupitelstva zřizovatele příspěvkové organizace, jíž byla ředitelkou, a k rozhodnutí zastupitelstva měla výhrady, získala právní argumenty, s jejichž pomocí by mohla usilovat o revokaci rozhodnutí zastupitelstva.
Pokud tedy odvolací soud (obdobně jako soud prvního stupně) neshledal v jednání stěžovatelky žádné okolnosti, které by ji odpovědnosti za vzniklou škodu zbavovaly, z ústavního hlediska nelze jeho řádně odůvodněným závěrům nic vytknout. Jak je patrné ze soudního spisu, stěžovatelka zastávala funkci ředitelky školy více než pět let. S ohledem na tuto její dlouholetou pozici lze usoudit, že si musela býti vědoma základních předpokladů přičitatelnosti jejího jednání na účet základní školy.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku, že oba obecné soudy porušily svou poučovací povinnost ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. Citované ustanovení je aplikovatelné v případech, kdy účastník řízení vycházel z právního názoru odlišného od toho, k jakému soud dospěl v průběhu řízení, a v důsledku neúplnosti vylíčení rozhodných skutečností je proto vyzván k doplnění těchto rozhodných skutečností s poučením o rozsahu a následcích nesplnění výzvy. Takovou situaci vystihuje kupříkladu odlišnost právního posouzení nároku uplatněného z titulu odpovědnosti za škodu a nároku kvalifikovaného soudem jako bezdůvodné obohacení (srov. Drápal, L., Bureš, J.; Občanský soudní řád: komentář, 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 829). V projednávané věci taková situace nenastala, tudíž procesní obrana zaručená citovaným ustanovením stěžovatelce nemohla býti postupem obecných soudů upřena. Ústavní soud pokládá v daném kontextu za nezbytné konstatovat nepřiléhavost stěžovatelkou uplatňovaného čl. 3 odst. 3 Listiny, který vybavuje jednotlivce jednajícího v právu ochranou před postihem ze strany státní moci. Uvedené ustanovení představuje toliko zákaz působení újmy na právech osobám, jež realizují svá práva a svobody bez zlého úmyslu a v přiměřeném rámci daného práva. V poučovací povinnosti soudu tedy nelze spatřovat konkretizaci projevu ochranné funkce plynoucí z čl. 3 odst. 3 Listiny. Nesplnění poučovací povinnosti by představovalo upření plné možnosti uplatnění práv (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2011, sp. zn. I ÚS 3227/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz) a tím i popření jednoho ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelkou tvrzeného základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu