ECLI:CZ:US:2013:2.US.3773.12.1
sp. zn. II. ÚS 3773/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma, soudce zpravodaje Dagmar Lastovecké a soudce Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky Autospol Čadek, s. r. o., Strakonice, Povážská 358, zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Horažďovice, Ševčíkova 38, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 6. 2012 č. j. 25 Co 320/2012-101 a výroku II. usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. 4. 2012 č. j. 14 C 309/2010-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených pravomocných rozhodnutí obecných soudů pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 1 Listiny.
Okresní soud Plzeň - město v záhlaví označeným usnesením zastavil řízení (výrok I.), poté co stěžovatelka vzala v celém rozsahu zpět žalobu, jíž se domáhala zaplacení částky ve výši 127 806 Kč s příslušenstvím. Dále rozhodl o vrácení soudního poplatku stěžovatelce ve výši 4 120 Kč (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Proti výroku II. se stěžovatelka odvolala, neboť nesouhlasila se snížením zaplaceného poplatku o 20%. Odvolací soud napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. o vrácení soudního poplatku potvrdil.
Stěžovatelka je přesvědčena, že o vrácení soudního poplatku mělo být rozhodnuto dle ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 218/2011 Sb., která zavedla princip vracení soudního poplatku ve snížené výši, neboť řízení bylo u Okresního soudu Plzeň - město zahájeno před účinností citované novely. V daném případě však obecné soudy bez rozumného zdůvodnění rozhodly v rozporu s dle jejího názoru ustálenou judikaturou v obdobných věcech, z níž cituje, a předmětné ustanovení aplikovaly retroaktivně v její neprospěch. Současně soudy narušily princip právní jistoty a legitimního očekávání.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelkou předkládanou otázkou časové působnosti ustanovení §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích se Ústavní soud ve svých senátech již opakovaně zabýval a výklad, na němž stojí napadená rozhodnutí, neshledal neslučitelným s ústavním pořádkem (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3419/11, III. ÚS 2849/12, I. ÚS 1858/12, II. ÚS 1829/12, II. ÚS 3551/12 dostupná na http://nalus.usoud.cz). V posledně uvedeném usnesení pak Ústavní soud též konstatoval, že je mu známo, že judikatura obecných soudů je v tomto ohledu protichůdná (s odkazem na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 25 Co 479/2011 a usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 44 Co 444/2011, publikovaných v databázi ASPI), avšak rozbíhavost judikatury obecných soudů, byť je jevem v zásadě nežádoucím, pro Ústavní soud není obvyklým referenčním kritériem při posuzování ústavní stížnosti.
V projednávané věci Ústavní soud považuje za podstatnou i tu skutečnost, že částku, o niž se v tomto případě jedná, je nutno ve světle ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu označit za bagatelní (z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu je patrno, že 80% ze zaplaceného soudního poplatku vrácených stěžovatelce činí 4 120 Kč). V takové věci však podle judikatury Ústavního soudu opodstatněnost ústavní stížnosti přichází do úvahy jen výjimečně, a to v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální, a pokud by pochybením obecného soudu mohla stěžovateli vzniknout podstatná újma (např. sp. zn. IV. ÚS 1066/08, II. ÚS 2748/10, sp. zn. IV. ÚS 2777/11).
Taková situace však v projednávané věci zjevně nenastala. Jak již bylo výše nastíněno, Ústavní soud v závěrech obecných soudů vyslovených v napadených rozhodnutích nic extrémního, nelogického či zásadně nespravedlivého nespatřuje. Krajský soud své rozhodnutí adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (§157 odst. 2) zdůvodnil a toto odůvodnění je racionální a srozumitelné. Z ústavněprávního pohledu tedy napadená rozhodnutí obstojí.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu