ECLI:CZ:US:2012:2.US.1829.12.1
sp. zn. II. ÚS 1829/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti ARGEMON INVEST, s. r. o., se sídlem Dr. Stejskala 113/2, 370 01 České Budějovice, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph. D., advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 30a, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně, č. j. 14 Co 81/2012-93 ze dne 19. března 2012, a usnesení Městského soudu v Brně, č. j. 273 EC 2738/2009-87 ze dne 9. prosince 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Napadeným usnesením soud prvého stupně zastavil podle §96 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") řízení z důvodu zpětvzetí žaloby stěžovatelkou vzhledem k úmrtí žalovaného (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o tom, že se stěžovatelce soudní poplatek 300 Kč nevrací (výrok III).
Proti tomuto usnesení v zákonné lhůtě podal žalobce odvolání, kterým výslovně napadl pouze výrok III o nevrácení soudního poplatku a navrhl jeho změnu tak, že se žalobci soudní poplatek ve výši 300 Kč vrací a "přiznání žalobci vůči žalovanému práva na náhradu nákladů tohoto řízení". Poukázal na přechodná ustanovení v části první čl. II zákona č. 218/2011 Sb., podle nichž se za řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona vybírají poplatky podle dosavadních předpisů, i když se stanou splatnými po dni nabytí jeho účinnosti a na důvodovou zprávu k tomuto zákonu, podle níž jsou v ustanovení tohoto článku stanoveny postupy pro vybírání a vracení poplatků v řízeních zahájených před jeho účinností.
Odvolací soud přezkoumal napadený výrok III usnesení soudu nalézacího a dospěl k závěru o nedůvodnosti stěžovatelčiných námitek. Nejprve se zabýval otázkou pravé a nepravé retroaktivity, následně zanalyzoval ustanovení zákona č. 218/2011 Sb. novelizujícího zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v části týkající se vracení soudních poplatků, z čehož vyvodil absenci práva stěžovatelky na vrácení soudního poplatku.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Porušení nadepsaných ústavních předpisů spatřuje zejména ve skutečnosti, že v důvodové zprávě k čl. II části první zákona č. 218/2011 Sb. je výslovně zmíněno vracení poplatků v řízeních zahájených před účinností nové právní úpravy a také u návrhů na provedení úkonu podaných rovněž před účinností zákona. Z toho tedy dle stěžovatelky jednoznačně a výslovně vyplývá, že přechodná ustanovení se týkají nejen vybírání poplatků, ale i jejich vracení. Při vracení soudního poplatku v řízeních zahájených před účinností zákona č. 218/2011 Sb. by tedy mělo být postupováno podle dosavadních předpisů, tj. dle zákona č. 549/1991 Sb. ve znění účinném do 1. září 2011, když ke zpětvzetí žaloby došlo ještě před zahájením jednání ve věci samé. Protože poplatková povinnost spojená se zahájením tohoto řízení vznikla ještě za předchozí účinnosti příslušného ustanovení zákona o soudních poplatcích, je dle přesvědčení stěžovatelky pod výběr soudního poplatku nutno zahrnout celou správu soudního poplatku, tedy včetně právní úpravy týkající se jeho vracení. Takový závěr je prý rovněž v souladu se zásadou legitimního očekávání, když stěžovatelka podávala předmětnou žalobu za platnosti konkrétního určitého právního předpisu, řešícího i otázku možného vrácení soudního poplatku, a tyto podmínky respektovala a předpokládala. Tyto své úvahy stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále Ústavní soud připomíná svoji judikaturu vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/2009 ze dne 30. dubna 2009), v níž se opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. srpna 2000 (U 28/19 SbNU 275)]; případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, anebo se jednalo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
Ústavní soud rovněž pokládá za nutné podotknout, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 300 Kč, kterou je třeba ve světle ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne z dále vyloženého, napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Otázkou režimu vracení soudních poplatků v případech, kdy poplatková povinnost vznikla ještě před nabytím účinnosti vzpomínaného zákona č. 218/2011 Sb., se Ústavní soud již zabýval, přičemž dospěl k závěru, že postup, který v nyní projednávané věci zvolily obecné soudy, není neslučitelný s ústavním pořádkem (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3419/11 ze dne 7. března 2012, dostupné v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz). Na závěry obsažené v citovaném usnesení pro stručnost Ústavní soud plně odkazuje.
Krom toho nelze souhlasit s argumentací "legitimního očekávání", jak ji pojala stěžovatelka. Princip naplnění legitimního (oprávněného) očekávání je vyjádřením obecnějšího požadavku právní jistoty. Znamená, že fyzická nebo právnická osoba, která na základě předchozí zkušenosti oprávněně dospěje k závěru, že jí svědčí určité subjektivní právo nebo že bude platit určité právo objektivní, má právo na to, aby její očekávání bylo naplněno. Stěžovatelka v době, kdy podávala žalobu, neměla důvod legitimně očekávat, že nebudou měněna pravidla pro vracení soudního poplatku, neboť se v té době nerozhodovala o zpětvzetí žaloby (k tomu došlo až dne 28. listopadu 2011, tedy již po nabytí účinnosti zmíněné novely zákona o soudních poplatcích).
Ve světle řečeného tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu