ECLI:CZ:US:2013:2.US.4098.12.1
sp. zn. II. ÚS 4098/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Michaela Kružberského, t. č. ve vazbě, právně zastoupeného JUDr. Lubomírem Lukšíkem, advokátem se sídlem Hlavní třída 1023/55, Ostrava-Poruba, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. 5 To 89/2012 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2012 sp. zn. 32 T 9/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 písm. Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, usnesením Policie ČR ze dne 19. 12. 2011 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro zločin podvodu dle ust. §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle ust. §2 odst. 1 tr. zákoníku, zločin podvodu podle ust. §209 odst. 1, 4 psím. d) tr. zákoníku a pokus zločinu podvodu podle ust. §21 odst 1, §201 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
Usnesením soudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2011 sp. zn. 0 Nt 3318/2011 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu dle ust. §67 písm. c) trestního řádu.
Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením rozhodl ve vazebním zasedání tak, že se podle §72 odst. 1, 3 tr. řádu stěžovatel nadále ponechává ve vazbě z důvodu §67 písm. c) tr. řádu a návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka se zamítá. Dle odůvodnění usnesení při vazebním zasedání dne 27. 8. 2012 stěžovatel uvedl, že další vazba již není nutná a že byl v dosavadním řízení krácen na svých právech, neboť krajský soud nerozhodl o návrhu na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, čímž mu znemožnil podání žádosti o propuštění z vazby, když o předchozí této žádosti nebylo rozhodnuto a případná nová žádost by proto musela být z formálních důvodů odmítnuta. Dále pak krajský soud uvádí, že zamítl návrh prezentovaný na vazebním zasedání dne 28. 5. 2012 o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. K námitkám stěžovatele, že nerozhodnutím o návrhu byl krácen na svých právech, krajský soud konstatuje, že nebyl vznesen jako součást žádosti o propuštění z vazby podle §71a tr. řádu, ale v rámci vazebního zasedání, jehož účelem bylo rozhodnout o dalším trvání vazby ve smyslu §72 odst. 3 tr. řádu, neboť o předchozích žádostech bylo rozhodnuto ještě v přípravném řízení a v pozdější fázi takovou žádost nepodal. Soud má za to, že opožděné rozhodnutí o návrhu není tak závažným porušením práv, aby bylo překážkou dalšího trvání vazby.
Proti usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž namítal, že postup krajského soudu je v rozporu se zákonem a nebylo-li rozhodnuto o žádosti o propuštění z vazby, kterou podal dne 28. 5. 2012, jde i o porušení ústavy. O stížnosti rozhodl Vrchní soud v Olomouci dne 13. 9. 2012 v neveřejném zasedání tak, že podle §149 odst. 4 tr. řádu se napadené usnesení doplňuje o část výroku, kterým se podle §71a tr. řádu žádost o propuštění z vazby na svobodu zamítá.
Vrchní soud shledal stížnost zčásti důvodnou v tom, že soud prvního stupně ani přes jeho pokyn daný usnesením ze dne 5. 6. 2012 dosud nerozhodl o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, za kterou je nutno považovat již dříve vznesený návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Tento návrh jednoznačně vyplývá již z protokolu o vazebním zasedání konaném dne 28. 5. 2012 (č.l.2879 spisu).
Vrchní soud opakovaně konstatuje, že krajský soud měl již při svém prvním rozhodnutí ze dne 28. 5. 2012, kterým mimo jiné rozhodl o nepřijetí písemného slibu jako náhrady vazby, rozhodnout rovněž o tom, že se žádost o propuštění z vazby zamítá a současně o tom, že vazbu nelze nahradit dohledem probačního úředníka. Vrchní soud pak dospívá k závěru, že pochybení prvostupňového soudu lze napravit postupem podle §149 odst. 4 tr. řádu, tedy doplněním neúplného výroku soudem druhého stupně, a to aniž by došlo k porušení zákazu reformacionis in peius ve smyslu §150 odst. 1 tr. řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že oběma napadenými rozhodnutími a postupem soudů obou stupňů byl porušen zákon, a to §71a tr. řádu. Došlo nepochybně rovněž k porušení §2 odst. 4 tr. řádu, podle kterého mají orgány činné v trestním řízení projednávat trestní věci urychleně, bez zbytečných průtahů a s největším urychlením projednávají zejména vazební věci. Postupem stížnostního soudu byl porušen rovněž trestní řád v §149 odst. 4, a tím i stěžovatelova ústavní práva. Neúplným výrokem dle komentáře k trestnímu řádu (díl I, 6. doplnění a přepracované vydaní 2008, C.H.BECK, str. 1122), je výrok, který sám o sobě neodpovídá zákonným požadavkům, zejména tím, že nebyl vyčerpán celý návrh, na jehož základě bylo usnesení vydáno. Z předložených listin je však naprosto jasné, že Krajský soud v Ostravě o žádném návrhu nerozhodoval. Rozhodoval, jak sám uvedl, toliko z úřední povinnosti o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě podle §72 odst. 1, 3 tr. řádu a toliko v rámci tohoto zasedání zamítl návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Stěžovatel rovněž poukazuje na porušení §150 odst. 1 tr. řádu, tedy porušení reformace in peius, tedy garance svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny) a v důsledku toho i práva na obhajobu. Vrchní soud rozhodoval výhradně na základě opravného prostředku, který podal stěžovatel, a nebyl tak oprávněn k doplnění výroku ani k jeho změně v neprospěch stěžovatele.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je založena toliko na polemice s procesním postupem obecných soudů ve vazebním řízení, proto Ústavní soud nepokládá za nutné přezkoumávat důvody ponechání stěžovatele ve vazbě, když opakovaně judikuje, že ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí se oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10).
Žádost o propuštění z vazby a s ní podaný návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka podal stěžovatel při vazebním zasedání dne 28. 5. 2012. K tomu se vyjádřil vrchní soud již ve svém rozhodnutí ze dne 5. 6. 2012, když dal pokyn krajskému soudu, aby o této žádosti rozhodl. Ten však přes názor vrchního soudu návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka ze dne 28. 5. 2012 ani nadále nepokládal za žádost o propuštění z vazby na svobodu ve smyslu §71a trestního řádu a samostatným výrokem o ní nerozhodl. Vrchní soud v Olomouci tento nedostatek krajskému soudu v napadeném usnesení opětovně vytkl a sám rozhodl o doplnění neúplného výroku dle §149 odst. 4 trestního řádu. Tímto postupem tak zhojil nedostatek usnesení krajského soudu, když tento postup s ohledem na hospodárnost a rychlost řízení lze akceptovat. Tvrzení stěžovatele, že tímto postupem byl porušen princip zákazu reformationis in peius (§160 odst. 1 trestního řádu) není zcela příhodné, neboť jeho postavení se tímto rozhodnutím nijak nezhoršilo, protože i výrok krajského soudu, že se stěžovatel "nadále ponechává ve vazbě z důvodu §67 písm. c) tr.ř." a že "podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a contrario se návrh obžalovaného o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka zamítá" v sobě zahrnují konstatování, i když ne výslovné, že se stěžovatel z vazby na svobodu nepropouští.
V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů Ústavní soud neshledal v postupu zejména vrchního soudu porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť v posuzované věci interpretoval a aplikoval trestní řád ústavněprávně konformním způsobem.
Ústavní soud proto musí uzavřít, že se shora uvedených důvodů neshledal tvrzený zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu