ECLI:CZ:US:2013:2.US.4582.12.1
sp. zn. II. ÚS 4582/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Ptáčkem, advokátem se sídlem Májová 608/23, Cheb 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2012, č. j. 8 Tdo 957/2012-50, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2012, č. j. 10 To 13/2012-2131, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. prosince 2011, č. j. 5 T 8/2011-1995, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podána řádně a včas, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví vyjmenovaných rozhodnutí, neboť v nich spatřuje neoprávněný zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z naříkaných rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 5 T 8/2011, který si Ústavní soud za účelem posouzení odůvodněnosti ústavní stížnosti vyžádal, se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem krajského soudu shledán vinným 1) z přípravy zvlášť závažného zločinu loupeže dle ustanovení §20 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve spojení s ustanovením §173 odst. 1 a 2 písm. a) a c) trestního zákoníku a 2) ze spáchání trestného činu výtržnictví dle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. prosince 2009 (dále jen "trestní zákon") a trestného činu ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 trestního zákona. Činnosti uvedené pod bodem 1) se měl stěžovatel dopustit, když s dalšími dvěma spoluobžalovanými a několika blíže neurčenými osobami plánoval při objížďce ulicemi města Karlovy Vary dne 28. září 2010 loupežné přepadení některého ze zlatnictví za účelem odcizení nejméně dvou kilogramů zlata. Dne 3. října 2010 byli všichni obžalovaní zadrženi, někteří již s prostředky ke spáchání trestného činu. Trestné činnosti uvedené pod bodem 2) se stěžovatel dopustil, když spolu s dalším obžalovaným v ranních hodinách dne 25. prosince 2009 napadl v baru v Mariánských lázních dvě osoby. Krajský soud stěžovatele za výše uvedené odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. O stěžovatelově odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením, v jehož odůvodnění se plně ztotožnil se závěry soudu nižšího stupně a odvolání všech obžalovaných z toho důvodu zamítl. Stěžovatelem podané dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť tento neshledal žádné pochybení, kvůli němuž by byl nucen rozhodnutí soudů nižších instancí zrušit.
Všechna uvedená rozhodnutí stěžovatel fakticky napadl ústavní stížností, v jejímž odůvodnění soudům vytýká celou řádu pochybení, zejména v oblasti hodnocení a provádění důkazů. Skutková verze, na jejímž základě byl stěžovatel a spoluobžalovaní odsouzeni, obsahuje celou řadu nepřekonatelných nesrovnalostí a rozporů. Stěžovatel zpochybňuje legalitu získání hlavního usvědčujícího důkazu, a sice nahrávky rozhovoru vedeného mezi ním a dalšími dvěma spoluobžalovanými. Návrhům na provedení celé řady důkazů hovořících ve prospěch stěžovatele a podrývajících vážnost zmíněného rozhovoru však obecné soudy nevyhověly. Mezi základní rozpory, s nimiž se obecné soudy nevypořádaly, patří skutečnost, že jeden z obžalovaných nebyl v době spáchání údajného skutku vůbec v Karlových Varech, jakož i fakt, že nikdy nedošlo ke kontaktu mezi obžalovanými a dalšími "blíže neurčenými spolupachateli". Rovněž žádný ze soudů neprovedl jediný důkaz, z nějž by se dal odvodit závěr o přípravě zvláštního bytu k ukrytí údajného lupu. Stěžovatel považuje za vážné pochybení, že se soudy vůbec nezajímaly o motiv jeho cesty do Karlových Varů a nevzaly ani v potaz, že v místě stěžovatelova zadržení se nevyskytuje žádné zlatnictví, které by odpovídalo popisu v nahrávce, což potvrdili sami majitelé nejbližších zlatnických obchodů. Stejně tak se soudy nezabývaly skutečností, zda vůbec mohlo dojít k jim popisované komunikaci mezi obžalovanými, která měla za následek odklad "akce" o několik dní. Stěžovatel se sice ztotožňuje s názorem vrchního soudu, že soudy nemusí provádět všechny důkazy obhajobou navržené, nicméně nelze za spravedlivé označit řízení, kde soud neprovede žádný důkaz, který by mohl hovořit ve prospěch obžalovaných.
Při vyhodnocování důkazů soudy pochybily i v řízení o trestné činnosti uvedené pod bodem 2), když se důsledně nezabývaly rozpory ve výpovědích svědků. Za nepřiměřeně tvrdý pak stěžovatel považuje i uložený trest odnětí svobody v délce šesti let, který nelze v případě osoby nikdy soudem netrestané považovat za spravedlivý. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
V první řadě Ústavní soud konstatuje, že byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušit usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, z odůvodnění ústavní stížnosti je naprosto zřejmé, že napadá jak rozsudky soudů I. a II. stupně, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku tedy stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 256/08, rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125).
Ústavní soud tedy zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace a aplikace norem jednoduchého práva, které se jeví v daných souvislostech svévolnými [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Soudy při svém rozhodování vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení a své úvahy v tomto směru řádně osvětlily. Nejedná se tudíž o rozhodnutí, které by vybočovalo z rámce daného ústavními předpisy.
Jádro ústavní stížnosti představuje ve své podstatě toliko pokračující polemiku se závěry obecných soudů, s nimiž se tyto již v dostatečné míře vypořádaly. Zejména napadenému usnesení Nejvyššího soudu, rozsáhle se zabývajícímu i dodržení ústavních kautel spravedlivého procesu, nelze v tomto směru nic vytknout, Ústavní soud se s jeho závěry plně ztotožňuje a lze na něj pro podrobnosti zcela odkázat. Obecné soudy dodržely podle zkoumání Ústavní soudu mantinely dané jim zejména hlavou pátou Listiny a hlavou čtvrtou Ústavy České republiky. Ústavní soud tedy neshledal žádný neoprávněný zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou stran nepřiměřeně tvrdého trestu. Uložený trest se nachází těsně nad spodní hranicí trestní sazby, a proto jej rozhodně nelze považovat za exces vybočující z ústavních principů obsažených v hlavě páté Listiny.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu